Tom Macek Muž / Plzeň

výstava v Plzni

Vystavené plakáty pochází ze tří zemí, přičemž je znát odlišný přístup v každé z nich. Těžko však činit spravedlivé srovnání, když plakáty pochází z různé doby. Německý plakát zastoupený svědčí o výtvarné, technické i celkové kulturní vyspělosti nejen autora, ale země původu vůbec. Velkorysost plakátu "etno jazz" mě opravdu potěšila: fotomontáž javorového listu s částí kontrabasu, v dolním rohu nerušivá, ale přece výrazná písmová část. Mnoho práce jistě stálo za jednoduše působícím plakátem se saxofony vykukujícími mezi mrakodrapy. Vše pouze v černé, bílé a žluté. Autorem tohoto i dalších plakátů na výstavě je Niklaus Troxsler.  O jeho invenci a píli se můžeme přesvědčit na Troxlerově webu. Zde najdeme další ukázky práce s typickými motivy, například zmíněného saxofonu mezi budovami, či s hranatě stylisovanou postavou. Na výstavě ji  Zářivost přímých barev efektně využil v plakátu, který je použit na poutači výstavy.
Polský plakát je již dávno legendou. V době, kdy má leckdo pocit, že co není vytvořeno komplet (s) počítačem, je mimo mísu, k nám polské malované plakáty hovoří stále naléhavým výtvarným jazykem.
Československý je tu jeden plakát, totiž šířkový formát od Josky Skalníka. Krabice plná muzikantského "harampádí" jasně vypovídá o stylových nuancích tehdejšího jazzu: pianové klapky, kobylka kontrabasu, flétna ve společnosti elektrických kabelů a nějakých hadic či potrubí evokují všelijaké fúze a experimenty. Tuzemská tvorba je dále prezentována západočeskými plakáty: letošním z Třemošenského festivalu od Jiřího Světlíka, dvěma plakáty Jazzu bez hranic od Vladimíra Líbala, monumentálně působící plakát festivalu Kroměříž z roku 1982.
 Zajímavé a pro našince smutné je pozorovat, jaký vliv mají ekonomické vztahy na výtvarnou podobu plakátů. Dokonalost Německých plakátů je možná jen díky absenci log všelijakých institucí a sponzorů. Zato české plakáty jsou obvykle zcela rozbity nesourodou směsí firemních značek. Absurdnost vrcholí, je-li pod názvem festivalu tento ještě zbytečně zopakován v logotypu.
Výstava na náměstí Republiky č. 12 trvá do 29. listopadu a otevřena je ve všední dny od  9 do 17 hodin, vyjma pondělí, kdy otevírá ve 13 h. Nulovým vstupným je dostupná i nejchudším muzikantům. Věnujte jí pár minut, nebudete litovat.

Konečně jsme s Rybou vydali CD, které jsme začali nahrávat před pár lety. Umanul jsem si, že obal Rybího CD bude jen a pouze písmový. Mému tvrdohlavému přání vyhověli mí spoluhráči, ač všichni mají výtvarný cit i spoustu jiných dobrých nápadů (a někteří jsou též studovanými v umění výtvarném).
Na čteverčkovaný papír jsem nejprve nahodil pár zmenšených kompozic, až jsem byl s jednou spokojen. Ve vzornících písem v bichli Schriftkunst jsem vybral dvě písma (Clarendon a Pražské kamenné), která byla běžně dostupná v éře klasického knihtisku. Zda jsou dostupná v mnou zvolených velikostech, jsem ovšem netušil. S Terezčinou pomocí jsem vybral oranžovo-zelenou kombinaci barev a s pomocí pravítka a kalkulačky jsem zvětšil nápis RYBA na maketu.

Potřeboval jsem zjistit, jak bude fungovat skládání plakátu na šest čtverců, ze kterých jeden bude tvořit kompozici na vrchu obalu na CD. Rozvržení drobného textu v ruce by bylo příliš pracné, tak jsem maketu naskenoval a vysadil informace o stopách a muzikantech na počítači. Vybral jsem Týfovu antikvu, o které jsem předpokládal, že bude k dispozici i v knihtiskařské dílně na VŠUP, kde jsem hodlal booklet tisknout.
S návrhem jsem sednul na vlak a jel na "umprumku" za panem Štouralem, zkušeným to tiskařem. Ten se při pohledu na velká písmena v mém návrhu zachmuřil, prohledal šuplíky s dřevěnými literami a pravil, že A a R zrovna v sadě krásné plakátové egyptienky chybí (asi zásluhou nenechavých lovců "suvenýrů"). Nezbylo, než oba nápisy RYBA vyřezat do lina. Myslím, že tím obal neztratil na půvabu, lino má také své kouzlo. Konečně nastala fáze, na kterou jsem se těšil nejvíce, sazba z kovových liter. Zjistil jsem, že sazeč musí mít velmi svalnaté paže, ohmatal jsem si tercii Týfovy antikvy, zjistil jsem, jak vypadá čtverčík a jak tenké jsou různé mezery.
 Informace o nahrávání a mixování jsem vysadil z Gillova grotesku a naše flétnistka Diana se pustila do nakládání papírů, které pečlivě vybrala, do tiskařského stroje. Abychom našim fanouškům způsobili větší dilema, tiskli jsme na dva odstíny papírů – jeden modravý recyklovaný, na kterém se motiv jistě cítí jako ryba ve vodě a jeden do žluta. Ten má zase krásnou strukturku, díky které se barva z lina nedostiskne v celé ploše a vzniknou pěkné efekty.
Pak už zbyla jen otročina, totiž skládání plakátů na čtvercové obaly a soukání do plastových kapsiček. Nutno říci, že tato fuška celé kapele příjemně ubíhala při samolibém poslechu vlastního CD. To si nyní můžete též poslechnout. Na stránkách jej můžete dokonce i stáhnout, ale uznejte, ten voňavý tisk na ušlechtilém papíru prostě stojí za pořízení originálu!
Panu Jaromírovi patří dík, za tisk i za to, že jsem se nestal z Netopýra "Netodýrem", což se prostým smrtelníkům, kteří s klasickou sazbou neměli tu čest, může zdát prapodivné. A Dianě patří ještě dík za fotky, které zde vidíte.

Cheš vidět další fotky?

Není nad starou dobrou klasickou fotografii. Zvláště, má-li vystihnout venkovskou kántry náladu, jako na fungl novém CD Kroskántry od punkántry skupiny Poletíme? Jejich autorem je fotograf s poetickým jménem – Drahomír Stulír. Když se stylové černobílé fotografie muzikantů objevili na Bendzounu, připomněly mi okamžitě snímky Václava Jiráska. Jiráskovy velkoformáty, černobílé nebo sépiobílé, často zobrazují změť větvoví, stromoví a listoví, podobné tomu, v jakém stojí s bendžem v ruce kapelník Poletíme na jedné z fotek. Na internetu jsou snímky bez ořezu, některé i s okrajem filmu, zatímco na bookletu CD jsou oříznuté a navíc i zkontrastované, možná též vyčištěné od prachu ze zvětšováku. I ty okraje filmu mi připomněly Jiráskova fota. Víte odkud jsou Poletíme? Z Brna. Otevřel jsem katalog jedné Jiráskovy výstavy a čtu:
A pak je zde Morava. Ta se nedá definovat, to je strašně silná země. Já mám rád českou přírodu, ale ta energie a metafyzika, která je kolem Moravského krasu…
Je to všechno jenom náhoda?

Je to samozřejmě zcela prosté – hudba, která má v sobě jistý druh primitivismu vyžaduje podobný – v nejlepším slova smyslu primitivní – výtvarný výraz. Podobný koňský zadek zdobí i obal CD Koník od Malé bílé vrány, která hledá inspiraci v primitivní kultuře severoamerických Indiánů (slovo primitivní je z latiny a znamená cosi jako první).
Trefou do černého jsou i písma použitá na bookletu Kroskántry: ručně kreslené písmo na titulu je primitivní svou kostrbatostí a kántry díky masivním patkám. A HVD Comic serif uvnitř bookletu je hezčím bráchou primitivního (zde míním pejorativně) Comic sans. Snímek na zadní straně obalu (Rudolf Brančovský na korbě koňského potahu) mi připomněl krásnou příhodu z tábora: Šel jsem v legínách, bederce a pérem z káněte ve vlasech po okresce, když mě předjel koňský povoz a zastavil přede mnou. Děda s vnukem na kozlíku mi pokynuli, abych naskočil, a krokem jsme vyjeli.

Pokud Kroskántry ještě nemáte, podívejte se na fotky na Bendzounu a tipněte si, kterou vybrali k písničce Autistický bratr. Doufám, že tím nebyla příliš poškozena pověst dotyčného muzikanta, to by mi ho bylo líto...

pokračování článku na Country&Grafika