Jak vstanem, hned popíjíme, když ticho prolomim zvědavou otázkou: ,,Co bude až umřu?"
,To nevim!´ odpoví mi. ,Ještě sem to nazažil!´ zasměje se.
,,To věřim!" zasměju se já a oba se smějeme. Musíme bejt slyšet na celej barák, nebo spíš musim.
,,Magore!" uslyšim hulákaní ze spoda a bouchání koštětem do stropu.
,,No jo!" zařvu a pustim si televizi. Hodim nohy na stůl a dívám se na Pětku v pomeranči na dvojce. Ostrá hudba se mi zařezává do uší. Naučil se jí poslouchat, básničkář.
,Je čas jít!´
,,Mě se ale nechce!" ještě chvíli sleduju hudební pořad, potom vstanu, vezmu si bundu a zabouchnu dveře.
Procházim davem lidí a hladově se rozhlížim. V tom narazim do brejlatýho týpka s baťohem.
,,Promiň," usměju se. ,,Nevíš kolik je hodin?"
,,Přesně 13:13." řekne plaše a pak s klidem v hlase dodá: ,,To je špatný!" a zasměje se. Já se taky zasměju a vpiju se mu do očí. Cejtim v sobě jak sem se za tu dobu změnila.
,,Noo...nechceš jít na kafe?" zaptá se nesměle a já dodám: ,,Ale jedině ke mě." a vydáme se cestou k panelákům.
Doma Jirkovi naleju nejdřív skleničku červenýho vína, protože pít kafe mi přijde moc zdlouhavej proces. Napije se a já v ruce začnu svírat svojí starou dobrou kudlu. Pak se napiju i
já.
,,To co sem mu udělala se mu ale vůbec nelíbí. Snaží se mě zešílet!" chytnu si spánky a
promluvim k tomu ve mě. Neodpovídá jen do kola poslouchám Jirku.
,Měla by ses stydět ty čubko! Měla bys, měla bys, měla bys...´ neni k zastavení. Nakonec se mi přece jen podaří usnout. Druhej den si sednu k notebooku a začnu psát svojí povídku na nově
vytvořenej blog: Obklopuje mě šero jako hvězdy na noční obloze, ale ty se tmě alespoň úspěšně brání. Sleduju...pokračuju a ruce mi po klávesnici samy jednou. Docela mi vyhládne, tak přelezu plot do sousedovo zahrady a ukradnu mu jednoho králíka. Nad
umyvadlem ho zprovodim ze světa a dlouze se napiju. Sednu znovu k počítači a hypnoticky koukám na kabel. Jaký by to bylo asi ho kousat?
,Mrdá ti?´ promluví on po dlouhý době. Neni dvakrát přijemnej, protože měl asi co dělat s Jirkou aby ho zklidnil. Kouknu na počítač a všimnu si že mám jednu
reakci na povídku co jsem napsala.
,Prej by jí chtěl zveřejnit ve svojí knížce. Tak mu napiš!´
Začnu teda psát: Děkuju že jste si to vůbec přečet a ještě na mě přijdete s touhle nabídkou. No hodila by se Vám schůzka, pane Kulhánek?
Do pěti minut tam mám odpověď. A tak si zas vezmu bundu a dám se na cestu.
Obklopuje mě šero jako hvězdy na noční obloze, ale ty se tmě alespoň úspěšně braní. Sleduju bílou čáru pod sebou a směr cesty je jasnej jak ta hvězda. Hlava mi
prudce škubne do prava a očima současně těknu do leva.
,Ty píčo přijde ti to fér? Že ty žiješ a já ne? Měla by ses stydět, měla bys, měla bys...´
V dálce se objeví světla sou dvě a přibližujou se neuvěřitelně rychle, jenže to už klečim na silnici a držim se za hlavu. Ucejtim prudkej náraz doprovázenej
hlasitou ránou a skřípěním brzd. Dopadnu na tvrdou asfaltovou zem, ale necejtim bolest, kterou bych v danný situaci měla cejtit. Spíš je to úleva jako by se duše oddělovala od těla, ale stále s ním byla spojená. Zvlášní pocit ta lehkost. Uslyšim třísknutí
dvěří a vyděšený kroky mladýho řidiče v kostkovaný košili s kšiltovkou.
,,Doprdele si v pohodě. Ježišmarjá co budu dělat, dyť sem v podmínce. Tak vstávej!" zatřese semnou a ve mě to škubne. Něco neni tak jak by mělo
bejt.
Sednu si a prudce na něj otočim hlavu. Úlevnej pohled řidiče vystřídá zděšení, když se mu v oku zaleskne kudla. Bodnu ho do tepny a začnu
sát.
,Hej co se to stalo?´řeknu já a on palcem zacpe ránu a začne se mi smát. On mě prachsprostě využil, řeknu si zděšeně, jenže to on už dávno pije. Pak si sedne za
volant červený dodávky a podívá se do zpětnýho zrcátka: ,,Teď sme zmatek a šílenství my a přeneseme ho na kohokoli!" ďáblesky se zasměje a nastratuje motor. Ujíždí s mým tělem i duší do města a po cestě smete každýho kdo mu přijde do cesty. Tohle už ovšem
přiláka pozornost místní policie a začnou ho honit. Nezvládne řízení a narazí do baráku vyletíme skrz přední sklo on jen udělá salto a odrazí se od baráku. Moje tělo je celý zkroucený a od krve. Policie zastavý a muži zákona se vyhrnou z aut a míří na nás
pistolí.
,,Ruce nad hlavu!" zařve jeden z nich.
On se jen začne smát a zařve: ,,Kdo si hraje nezlobí!" vydá se směrem k tomu co mluvil jen jak mu to zohavený tělo dovolí. Dostaneme ránu do nohy. Svalí se na zem
a začne se k němu plazit. To už policajt nevadrží a vystřílí do nás celej zásobník. Krev lítá na všechny strany a mě se chce hrozně spát. Nějak přestávám vnímat okolí. Usínáme oba.
Když se probudíme sme zavřený v malý rakvy a on buší pěstma do víka. Na celou věčnost spolu? Tak takhle to opravdu skončí?
