Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

engerica-tes Žena, 27 let / Chabařovice

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek engerica-tes si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.

Blog

Kdo si hraje, nezlobí!

Upraveno:

Obklopuje mě šero jako hvězdy na noční obloze, ale ty se tmě alespoň úspěšně brání. Sleduju bílou čáru pod sebou a směr cesty kamkoliv, hlavně pryč. Pryč od čeho. A kde je vlastně pryč? Hlava mi prudce škubne doprava a očima současně těknu doleva.
,Už se to blíží!´
Ale co? Nedokážu myslet na nic jinýho, než život a smrt.
,Smrt a život?´
V dálce se objeví světla. Jsou dvě a přibližujou se neuvěřitelně rychle. Vzhlídnu a ucejtim prudkej náraz doprovázenej hlasitou ránou a skřípěním brzd -
,Nevěř tomu, že si sám,
nepodléhej obavám.
Nikdy nezlob, když si hraješ,
nemáš šanci, nevyhraješ.
Posedlost je síla hry,
do konce jí dotáhni!´
Co si myslíš, frajerko? Kam si tim fetem pomůžeš? Leda do hrobu, ale proč se mi zdá, že přesně tam chceš? Proč děláš všechno pro to, abys byla smrti blíž a ona tě milovala?
,,Protože neopětovaná láska bolí...prostě bolí!" prohrábnu si obarvený vlasy a podívám se na sebe do zrcadla. Hnědý oči lemujou temný kruhy pod očima. Co se semnou stalo? Řeknu si v duchu, ale nemám potřebu nad tim přemejšlet. Okolo hlavy se mi mihne světlá šmouha jako když přejedete prstem po zrcadle a táhnete tak svoji identitu do ztracena a projede vlasama.
,Plaší se ti duše v těle,
rozum už de do prdele.
Nezůstane pořád stát,
pokouší se klopýtat.
Schválně kam se dostane,
než ta svině odpadne. Haha!´
Co to kurva bylo? Prudce se otočim s nervama na pokraji zhrocení a divoce bušícím srdcem. Pozoruju ručníky pověšený přes dvířka pračky a rozházený prádlo po zemi. Když se mi podaří uklidnit vybublanej adrenalin vyrazim ven. Cestou na hřbitov se proklínám, že jsem neuhlídal a teď pomalu umírám.
,,Kdo si hraje, nezlobí. Kdo si hraje nezlobí!" mrmlám si v marihuanovém opojení a kolíbám se sem a tam u jednoho z mnoha hrobů.
,,Nevěřim ti, troufalče!"
,,Věř si čemu chceš, obludo! Mě nedostaneš. Já sem Bůh a ty si pospěš, protože kdo si hraje, nezlobí. Kdo si hraje nezlobí!" křičím pořád dokola a šíleně se směju. Někde hluboko sem to pořád já. Někde moc hluboko a moc vzdáleně odemě. Ztratila sem přátele a rodina mě začala ignorovat, protože neunesli můj pohled. Nebo pohled na mě? Jenže kdo koho začal ignorovat? Pamatuju si jak mi říkali:,,Nehraj si s tajemnem. Nehraj si z EVP, protože nesmíš rušit zatracené!" Já nechtěla nikoho vyrušit! Chtěla sem jenom pravdu a neveřit lži. Jejich slova se mi vryla do paměti jako kletba. Vzpomínám si i na poslední nahrávku hlasů mrtvých. Silnej vítr mě strhne k zemi až se praštim do hlavy a omdlim.
Už zase bezcílně bloudim ve tmě. Sám se sebou, se svejma myšlenkama a vzpomínkama. Mám dost času přemejšlet a je to skoro to jediný, co tady dělám. Hrozně se nudim a pomalu se mi zdá že z toho šílim. Užírá mě to! Aaaa...!
Probudim se před stejnym hrobem jako sem ,usnula´ s pocitem jak po prochlastaný noci. Všude je tma a začíná bejt chladno, ale víc než zimu pociťuju strach.
,,Au!" nahmatám si bouli na hlavě a rozhlídnu se kolem. Kromě pár obrysů a plápolajících svíček nevidim nic. Seberu svíčku nejblíž mě a přijdu k náhrobku, kterej je asi dlouhou dobu neudržovanej. Žádná svíčka ani kytka, nic. Jen mdle zlatavim nápisem vytesáno: Aleš Skalský, narozen 7.6. 1982 a zemřel 6.7. 1986. Neupadni v zapomění, nebo se to všechno změní. Seš můj bráška, mám tě rád a měl jsem tě uhlídat. Snad tu správnou cestu najdeš, čekám až si pro mě přijdeš. Spi sladce bráško...
Měla bych zjistit, co se děje, dokud mám příležitost. Říkám si, když jdu k bráně hřbitova. Doprdele je zavřená! Otočim se a málem znovu zkolabuju. Od hrobu, kde sem se probudila, se až k mýmu obličeji protáhl malej kluk bílej jako pírka holuba a první co sem spatřila byla jeho tvář plná bolesti i radosti. Začnu se třást a jdou na mě mdloby, jenže pud sebezáchovy chce jinak a já začnu utíkat. Je mi jedno kam, jen řešim co je zamnou.
,,Přišel sem si pro tebe a ty utíkáš, hrdino?"
,,Myslíš někoho jinýho. Nech mě bejt. Vypadni!" křičim v zoufalství zadejchanym hlasem. Všimnu si, že sem nedostala odpověď. Ohlídnu se. Nikde nikdo a brána dokořán.
Loudám se pomalym krokem domu a sleduju lampy bez známky života. Jedna za druhou se střídaj jako moje myšlenky. Sem promočená na kost, ale zima mě netrápí. Mě je všechno tak nějak dvojí.
,,Kdo si hraje nezlobí! Hahaha! Kdo si hraje, nezlobí." začnu se smát a rozeběhnu se k nedalekýmu lesu. Uvážu smyčku a přehodim lano, který sem si vzala s sebou přes větev stromu. Zbylej konec omotám okolo kmenu a stoupnu si na pařez. Smyčku okolo krku lehce přitáhnu a seskočim...
Vidim nějakýho kluka, tak okolo devatenácti let, jak říká svýmu mladšímu bratrovi ať si hraje, že je za chvíli zpátky. Odeběhne a já zůstávám v místnosti asi se čtyřletym klukem. Je strašný ho nečině sledovat, jak se sápe ze židle na okno. Zahlídne ptáčka, kterej přiletí až k němu a sedne si na parapet. Chce si ho pohladit, ale ptáček uletí. Nakloní se, že se ho pokusí chytit.
,,Doprdele dávej pozor!" vykřiknu, ale chlapec vypadne z devátýho patra paneláku rovnou na betonovou cestu pod ním. Byli tu jen oni dva. Oni dva proti celýmu světu a jeden z nich odešel.
,A mojí vinnou, chápeš?´ uslyšim přidušenej hlas uvnitř hlavy. Pohne mi hlavou k zemi a vidíme jak se mi nohy v posledních vteřinách života klepou.
- dopadnu na tvrdou asfaltovou zem, ale necejtim bolest, kterou bych v danný situaci měla cítit. Spíš je to úleva jako by se duše oddělovala od těla, ale stále s ním byla spojená. Zvláštní pocit ta lehkost. Uslyšim třísknutí dveří červený dodávky a šouravý kroky řidiče v kostkovaný košili s kšiltovkou. Klekne si vedle mě a já se nepatrně usmívám. On ne.
,,Myslíš, že to máš za sebou, co holka? Takovou radost ti neudělám. Víš kdo jsem?"
,,Bůh?" zeptám se nejistě.
,,Jsem nic a zároveň moc. Jsem tvoje podvědomí nebo svědomí? Jsem tvýma chybama za který poneseš následky. Uvědomuješ si to?"
,,A uvědomuje si to on?"
,,Když si kvůli němu začala chlastat, dával ti fouknout. Pokaždý si nafoukala. Co měly dělat? Jela si do nemocnice a všimli si tvejch jizev. Prej seš psychicky labilní a máš deprese."
,,Ten zmrd je taky labilní!"
,,Nepřerušuj mě! Začínáš pořádně kouřit trávu a kombinuješ to se špatnou, i když v čistý míře, pro tebe užitečnou věcí. Antidepresivama.Slyšíš hlasy? Bude to horší, nemáš dělat blbosti. Je z tebe debil, jen tak dál!" pohlédne na nebe poté zas na mě s výrazem naprostýho vyčerpání. Byl to pohled mojí matky. Jsem těžkej zme(a)tek.

Dneska...dneska se mi zdál znovu ten sen o červený dodávce, říkám si vyděšeně, když se pohupuju na posteli. Vzpomínám si jako by to bylo dneska, když sem se promočená, zmrzlá na kost a maximálně zmatená pokusila o sebevraždu. Musela sem bejt posedlá, ale prej je to z drog, jenže pro mě je momentálně těžký věřit i vlastním slovům.
,Ve víně je pravda. Haha!´
,,Pšt! Pšt! Nebo bude bloudit v ostrym světle a budou nás pálet oči. Chceš se snad vrátit?"
Ostrý světlo zářivky nademnou mi proniká až do nitra hlavy, kde se zabydluje v podobě bolesti. Šílený bolesti hlavy a sucho v krku tomu akorát přidává. Cejtim se jako bych měla obojek a někdo za něj prudce škubal a ten se mi do krku zařezává jako vlasec. Všimnu si, že svůj pohyb nemám v moci.
,,Pusť mě! Pusť mě, ty hajzle!" zaskřehotám, ale i to stačí abych přivolala sestřičku. Postupem času, co sem zavřená na psychiatrický léčebně, mi dochází jaký sem měla štěstí. Nebo spíš smůlu? Lano se pomalu vysouvalo po kmeni a strhávalo tak kůru stromu. Už v bezvědomí sem dopadla na mokrou blátivou zem, kde mě k ránu našel majitel krásnýho psa. V léčebně, po mnoha agresivních scénách, se dozvídám, že sem si díky svýmu nezodpovědnýmu chování v afektu uhnala toxickou psychózu, který kvůli stresu a ostatním vlivům vzrostla do jistého stupně schizofrenie. Díky lékům a abstinaci různých drog sme dostali moje záchvaty pod kontrolu a já se po čase mohla vrátit do normálního života.
,,Jenže teď sem tady a ty si semnou, ale můžu bejt ráda, že mě nevyužíváš k sebevraždě, kterou si spáchal po smrti svýho mladšího bratra."
,Žít s pocitem, že můj bratr odešel a já sem pořád tady a on kdesi bloumá, jsem nemohl. Nevydržel jsem stres z jeho pohřbu, ze kterého jsem se šel oběsit do nadalekýho lesa. Měl sem štěstí, nikdo mě nenašel, ale sebevražda způsobila, že sem upadl do zatracení, ve kterém sem trpěl ještě víc. Potom si přišla ty a já získal druhou šanci. Nemáš si hrát s EVP a rušit zatracené! Myslel sem si, že prostě zmizim, ale druhý pokus způsobil, že ty, která si nevážíš života, budeš mím tělem, kdy se mi zlíbí. Tak mě tu teď pořád máš a zpátky mě už nikdy nedáš! Můžeš sice bojovat, stejně budeš prohrávat. A pamatuj - kdo si hraje, nezlobí! Hahaha!´
,,A ty si pamatuj, žes mi řek, ve víně je pravda! Du se ožrat ty hajzle, tak si to užij!"
,Doufám, že máš ráda červený, protože to mi vnuklo zajímavou myšlenku. Nech se překvapit!´
Prodlužujích kroky ženu k nedaleký sámošce a koupim si s ustrašenym přesto vyrovnanym výrazem krabici červenýho s kolou.
,Ještě jedno alespoň nemusíš vylejvat kolu.´
,,Tak ještě jedno víno, prosím."
,,Samozřejmě, bude to 50 korun."
,,Jo děkuju!" podám jí peníze a utíkám k domovu, kde se hodlám řádně opít. Vzpomínám na posledního jointa, kdy mi můj ,přítel´ řekl:,Nechci na to vzpomínat, ale zasměju se tomu rád!´ Hned sem věděla, co tim myslel, tak sem vytáhla svojí džitu z krabičky od energetickejch vitamínů a ubalila si špeka. Teď už snad posledního. Na halušku, kterou sem po vykouření měla snad nadosmrti nedozapomenu.
Černo černá tma, ve který poblikávali ostrý zelený světla a když světlo dobliklo, na místě kde se ukázalo se objevim plyšovej kačer s okousanýma nehtama a divoce na mě mrkal. Byla jich tam najednou spousta a každej se otáčel jinym směrem, přitom na mě pokřikovali:,,Jedna dvě, Fleddy pro tě jde. Tži čtiži, bdíš na kžíži. Pět šest, ucejtíš mou pěst!" Prudká rána mojí pěstí mi dopadla na obličej, ale mělo to i svojí výhodu. Krom bolesti, kterou sem cejtila mě vytrhla z tý šílený vzpomínky na dětství.
,,Stejně tě nenávidim, ty kryple!"
,Ale lásko, já tě snad miluju?´
,,Měl bys, hajzle!"
,No tak beruško, se na sebe pořádně podívej a pak mluv. Ale jistej cit k tobě mám!´
,,Přijdu si jak Tielk z Hvězdný brány, jenže toho jeho symbiont alespoň nesere!"
,Seš úžasná ve dvou směrech. Ty si úžasně trapná a já ten dokonalej. Hahaha! Dělám si z tebe prdel!´
,,Hmm...v tom případě i ze sebe, debile!" mluvim už tak, že si šlapu na jazyk a kdybych vstala určitě se zapotácim. Díky němu sem vlastně za vodou. Beru invalidní důchod kvůli nemoci, ale vyžiju z něj jak se dá. Dokonce i byt mám a spolubydlícího, kterej neplatí nájem. Ale zdá se mi, že mě rodina chápe, sem za to ráda, ale kdyby ten idiot ze mě vypad, byla bych šťastnější.
,Nenadávej mi pořád, nebo se naseru a budu zlej!´
,,Odpust pane Nezvladatelný. Co bratříček?"
,Neser se do věcí, do kterejch je ti hovno, děvko! Brácha je v pohodě a je šťastnej. Je s rodičema a mě už nepotřebuje!´
Dojemné, pomyslim si a dostanu další ránu. Ach jo, docela si začínám zvykat a množství alkoholu ve mě náraz utlumilo.
,Co takhle podívat se ven? Chtěl bych ti osvětlit svůj nápad.´
,,Jakej?" zeptám se bez zájmu. Seberu bundu z podlahy, vyjdu na chodbu a zamknu dvěře. Začínám přemejšlet jak asi chutná krev.
,,Co chytáš?" zeptám se zaraženě, protože na ní z nějakýho důvodu začínám mít chuť. Začíná mi svítat.
,,Na to zapomeň, magore! K tomu mě nedonutíš!" bránim se ze všech sil, ale cejtim jak sem slabá.
,Možná mi dá víc síly. Možná pochytáme vlastnosti cizích lidí, nezdá se ti to lákavý? Třeba se po tom dokážu vrátit do normálního života. Nevim co si od toho slibuju, ale za pokus to stojí!´
,,Za to skončíš v pekle, ty zvrhlý prase!" zasyčim jedovatě a přitom se bolestivě kousnu do jazyka.
,Chutná dobře, ne?´zasměje se záludně a já nechtíc přikývnu. Asi má pravdu, jako vždy mi nezbejvá nic jinýho než souhlasit.
,Do krve se s chutí dáme, snad si na ní pochutnáme. Něco nám dá uvidíš, snad se z toho nezblázníš. Lásko moje, mám tě rád, chci být víc než kamarád!´
,,Já tebe taky, zlato!" řeknu a myslim to vážně. I když mě nutí dělat něco co nechci, už si bez něj nedokážu představit ani minutu. Jedno tělo a dvě duše. Napořád!
,Seš moje princezna, kotě!´
,,No dyť já vim...já vim." zašeptám a pohlídnu na sousedku o pár pater níž.
,,Dobrý den, říkala ste něco?"
,,Dobrej, ne v pohodě." přichytnu se zábradlí na schodech abych nespadla. Podívám se na ní podnapilym pohledem a ona se stáhne do zákoutí svýho bytu. Bydlim v devátym patře paneláku, kde roku 1986 vypadl z okna malej kluk. Proto si o mě sousedi určitě myslí svoje. Povětšinou pověrčivý důchodkyně. Vyjdu do svěžího podvečera. Je zima, všude bílo a mráz kreslí na skla aut obrázky. Už je tma a okolo mě popadává čerstvej prašan.
,Krásný počasí, miluju zimu! Love like winter!´ zanotuje písničku od kapely AFI.
,,Já ne." odvětim.
,Protiklady se přitahujou.´ Je úžasnej. Začínám ho milovat. Je dokonalej, je jako vysnměnej princ z pohádky. Má vlastnosti, který na něm žeru. Je to romantik každym coulem, i když trochu pervéza. To k čemu se mě chystá využít chápu a je to co mě trochu vzrušuje. Projede mnou vlna vzrušení jako elektrickej proud. Musim se přichytit stojící červený dodávky s malbou na oknech.
,Taky si to užívám!´ řekne mi a já sleduju kočičí stopy na zemi. Je to můj bůh. Už napořád. My dva navždycky spolu. Jeho nápad o vrácení do tohodle světa se mi začíná líbit, ale nechápu proč by nemoh zůstat ve mě. Prostě nechce a já omámeně souhlasim. Něco se mi otře o nohu a já pohlídnu na krásnou černobílou kočku.
,,Čiči. Čiči!" zablekotám a sehnu se, že si jí pohladim. Čapnu jí za krk a dvojnásobnou silou utrhnu hlavu. Váhám.
,Proč?´
,,Nechci!"
,Musíš!´ Olíznu kapku krve na prstu a hladově do ní zabořim nos. Saju jí z trupu a hlava se válí pod dodávkou. Je chytrej. Moc chytrej.
Procházim tmavou uličkou bez lamp, ale i tak v tý černobílí tmě vidim. Vidim jako bych měla nějaký technicky propracovaný brejle.
,Vidíš? Vychází to dokonale!´
,,Vidim!" vykřiknu nadšeně.
,,Co vidíš?" uslyšim ze země. Na papírovejch krabicích se tam válí bezďák.
,,Vás vidim."
,,Já tebe taky, ale matně. Nemáš cígo, zlato?" Kleknu si vedle něj a s hlavou nastranu se usmívám. Je mi ho částečně líto, jeho toužebnej pohled po nikotinu mu srší z očí. Chystám se vytáhnou krabičku a ještě poslední mu darovat, když si všimnu papírovýho pytlíku.
,,Můžu se napít?" zeptám se a on přikývne. Červený víno. Vytáhnu kudlu a jedinym tahem mu podříznu hrdlo na kterym má snad stoletý vousy.
,,Fuj!" řeknu znechuceně, když teplá krev dopadá na bílej sníh a tvoří na něm rudý kruhy.
,Neváhej, zlato, neváhej! Krvy se s chutí poddej!´ zazpívá lehce falešně a já přitisknu rty k ráně. Saju, saju dost dlouho až musim přestat. Začne mi tepat ve spáncích a bolí mě hlava. Odtáhnu se od mrtvoli a chytnu se za hlavu.
,,Co to je?" švitořim, ale nedostávám odpověď. Trpí určitě víc než já. Chvíli se válim na lednový zemi až po čase vstanu a dojdu domu si dát studenou sprchu. Jsem vůdči zimě docela imunní.
,To Vladimír, princezno!´ uslyšim pod tekoucí vodou. Je mi to jasný.
,,Ty se nezdáš!" řeknu a loknu si vody.
,To opravdu ne.´zahlásí on a já se po koupely odeberu spát.
,Dobrou noc!´
,,Dobrou." oplatim mu a chvíli si uživám pocity vzrušení ve mě. Slyšim ho vzdychat. Je úžasnej!
Znovu bloudim temnotou. Jsem sám a ona spí, ale nevadí mi to. Spánek je luxus, kterej je mi odepřen. Nemám právo spát. Chtěl bych znovu zažít to klinbání a upadání do spánku, ale zas tolik to neřešim. Mám svojí princeznu a když si tu tak bloudim myslim na ní. Nikdy bych jí to nepřiznal, ale miluju jí. Těšim se na ráno. Policie nás nebude ohrožovat, mám to promyšlený. Tak vstávej, zlato!
,,Ahoj." řeknu mu.
,Tak jak se spalo?´
,,Krásně! Děkuju za optání." lituju ho, že nemůže spát, ale určitě mu to nevadí.

Zobrazit všechny články »

Poslední přidané obrázky

Zobrazit všechny galerie

Poslední názory

Kohout plaší smrt

Ahoj,
vzhledem k tomu, že jsme v Tvých oblíbených kapelách, jsme se rozhodli Tě informovat o našich letošních aktivitách.
Nový nahrávky - HOTOVÝ
Videoklip - NATOČEN - stříhá se
Nový promo fotky - HOTOVÝ
Kniha mapující 20 let historie souboru (fakta, mýty, historky, fotky, texty...) - PÍŠE SE, ale...
POTŘEBUJEME TVOJÍ POMOC, ABYCHOM MOHLI LITERÁRNÍ DÍLO VYDAT
Mrkni na HITHIT.CZ a vyber si odměnu, za kterou nás podpoříš.
https://www.hithit.com/cs/project/2247…
Předem děkujeme

Zobrazit všechny názory