Míra - Blog | Bandzone.cz
Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Míra Muž, 41 let / Pardubice/Seč

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek Míra si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.

Blog

Všechno rozbijem II.

Včera umřel Filip Topol. Člověk, muzikant, spisovatel, básník a herec a bohém.

Na svoje bohémství taky dojel, protože množství alkoholu, které byl schopen vypít během dvouhodinového koncertu, by spoustu lidí zabilo rovnou.

Když jsem Psí Vojáky slyšel poprvé, což bylo někdy na gymnáziu v roce 92/93, nemohl jsem přijít na to, co v té muzice je tak výjimečného. Psí Vojáci už hráli přes deset let, a já jako student jsem je začal poslouchat, možná i díky kamarádovi, který už  je s Filipem a Ondrou někde tam nahoře.

Jednoho letního večera v roce 95 jsem se vypravil na první a zároveň poslední undergroundový festival v Doubí. Filip Topol a Psí Vojáci byli hlavním lákadlem tohoto počinu.

Tehdy mi Filip podepsal vizitku, kterou jsem našel v peněžence a neměl jsem s sebou nic jiného.

Filip mi napsal:

Mirkovi Filip Topol. Krásný léto...

V tom vzkazu bylo úplně všechno. Atmosféra prázdninových akcí, zábav, spousta kamarádství, zakouřených hospod, barů politých pivem a všeho, co patří k životu bohéma. A když se člověk chtěl dostat třeba v šedi zimního období ještě do zádumčivější nálady, pustil si Žiletky nebo Marilyn Monroe a zjistil, že ho ta muzika nutí k zamyšlení, že to není jen hra na piano a text, ale že v pozadí je něco úplně jiného.

Od té doby jsem byl snad na 30 koncertech Psích Vojáků, naposledy asi před dvěma lety v Praze. Byly mezi nimi nezapomenutelné, jako třeba koncert na hvězdárně v Brně - to bylo něco neuvěřitelného. Takovou dávku emocí jsem dlouho nezažil.

Už před dvěma lety byl Filip viditelně unavený, přece jen roky alkoholového opojení, někdy nepřetržitého se podepsaly na jeho zdraví. Ale když sedl za piano, bylo to, jak kdyby omládl o dvacet let a zdravotní trable šly stranou.

Umřel v 48 letech, mohl toho ještě spoustu napsat, zazpívat,zarecitovat, ale osud tomu chtěl jinak, takže ten odkaz, který zde Filip s Vojáky zanechali, je úplný.

Mně a spoustě dalších lidí s Filipem odešla část mládí, zůstaly jen vzpomínky na večírky, kde létaly výborné skladby, recitovalo se formou autorského čtení, ale kde také  byla vážnost nahlodávána osobitým humorem.

Měj se tam dobře, protože nebe je zatažený, svítí na něj pomeranč.

Sbohem a řetěz.

Míra

Tak jdem, tak jdem a všechno rozbijem....

Nálada by měla být podle všeho dobrá. Všem se daří, všichni mají plnou hubu keců o tom, jak se bude to a ono dělat a jak strašně to půjde samo. Jenže s pokračujícím jarem se někteří nestihli probrat ze zimního spánku a ono nám to nějak pokračuje do léta, ale občas potkám někoho v pomyslném zimníku, i když je venku 20 stupňů tepla :-) Sezóna se řeší v zimě, takže nezbývá, než popřát všem krásný nový rok 2014...

A kupodivu nic samo nejde. Když jsem začal znovu hrát, chtěl jsem se věnovat jedné kapele s tím, že se potáhne za jeden provaz a bude to mít grády a bude to jízda. Tento sen skončil 22. listopadu 2012 v podvečerních hodinách, kdy navždy odešel Ondra. Po půlroce nechybí o nic méně než tehdy, kdy se to stalo.

Od Ondrova odchodu jsme odehráli všehovšudy dva koncerty a polovina osazenstva se začala chystat na závěrečné boje ve školách, tudíž kapela šla stranou. Šla stranou i z několika dalších důvodů, avšak to nechci rozebírat, je to příliš vážné na to, abych to jen tak vyblil na internet, i když přece jen snad jeden.

To, že se mi narodila dcera mělo za následek pár vět ve smyslu "jak to bude teď s kapelou". Odpověď zní jednoduše: moje rodina je na prvním místě. Nejsem žádná rocková ani bubenická hvězda, ale skoro tři roky jsem věnoval kapele spoustu času, invence a i nějaký peníze to stálo. Neřešil jsem. A najednou zjišťuju, že věci, které jsem já nikdy nepovažoval za větší problém, resp. vůbec za žádný, pro někoho problém jsou. Třeba domluva na zkoušce o víkendu odpoledne a ne večer v týdnu nebo domluva na nějakém koncertu, nedejbože na dopravě na ten koncert, nebo telefonu pořadateli, jak se věci mají. Celá tato anabáze vede k tomu, že se nehraje a nikdo se o naši věc ani moc nezajímá. Jen se pořád píše, co by se mělo. Z tohoto důvodu odmítám dále pokračovat ve stejném směru. Nechci již věnovat čas něčemu, co si to už bohužel nezaslouží. Ano, zní to ublíženě. Však mi to taky ubližuje, protože dokud se nemuselo nic řešit, nebyl žádný problém. Teď se musí řešit docela důležité věci - rodina, škola, práce a najednou má každý svoje problémy a řeší si je sám bez ohledu na ostatní. Ostatní je nezajímavé, hlavně když to vyhovuje dotyčnému. Na to seru vážení přátelé.

A  najednou zjišťuju, že kupodivu mi to dvakrát moc nechybí, protože cvičím na bicí sám, chodím na lekce, baví mě to a pomalu se posouvám dál a dál. Samo to nejde a nepůjde. I za amatérskou kapelou, pokud chce být dobrá musí být dřina. Tu nikde nevidím, protože z doslechu vím, že je důležitější válení se po hospodách, domácích gaučích a podobně.

Z pozice muzikanta není blbější stav, než dojem, že víc udělat nemůže a přece se to všechno nějak sere. Najednou vztek a znechucení přejde v rezignaci a to je začátek konce. Za svou hudební řekněme "kariéru" se rozpadly všechny kapely, ve kterých jsem hrál, až na jednu, kde se ukončila činnost po vzájemné dohodě. A vždy to bylo o tom, že některý z členů měl pocit, že dělá něco víc než ostatní. Tím myslím cvičení, organizace, shánění koncertů a svolávání zkoušek.

Jenže tohle je potřeba dle mě řešit v kapelách, kde hrají 16 letí junioři a ne ve skupině, kde jsou dospělí lidé. Bohužel nejasný názor na vývoj kapely a  výše zmíněný pokračující stav mě vedl k rozhodnutí vydělat si hraním ještě nějaké peníze.

Takže moje nová kapela je Kabát - Tribute, potenciálně  alternování v Motorhead Czech Republic Revival. Odreagování mám potom v nezávislých autorských kapelách Junkie Dog Blues a All Regrets.

Přijde jistě čas, kdy nebudu mít čas na jednu nebo více z těchto kapel. Již nyní mohu říci, že jsem přesvědčen o tom, že půjdu tou jednodušší cestou a budu hrát tam, kde to bude mít nějaký potenciál zahrát pro lidi to, co mají rádi, dostat za to třeba nějakou korunu a nemít starosti s honěním se po hospodských akcích a amatérštinou a diletantstvím zavánějících koncertech s neznámými kapelami, které mají našlápnuto, ale ještě nedošláply a jen tak lehce nedošlápnou. Rozdíl spatřuju i v počtu lidí na koncertě - 50 proti cca 700 posluchačů je sakra rozdíl. 50 lidí udělá kotel v Agoře, ale bohužel ne v Letním kině. Upřímně říkám, že mě to po 19 letech hraní kurevsky nebaví. Dělám muziku pro lidi, chci pro lidi hrát a budu hrát dál, i kdyby snad měl vzniknout v Chrudimi obchvat.

Co nás drží nad vodou....

Tak jako se mění člověk v průběhu svého života,  tak se mění i styl kapely podle toho, kdo v ní zrovna hraje.Když jsem poprvé hrál s All Regrets ve zkušebně, napadlo mě, zda je punk-metal zrovna to, co jsem chtěl. Vždy mě braly spíš progresívnější kapely. Jenže v tom létě 2010 se stalo ještě něco.

Na inzerát se nám ozval kluk, poslal nahrávku a Bruce tehdá povídá: Ty vole, ten borec je výbornej.Ještě dnes si pamatuju, jak se tehdy poprvé otevřely dveře od zkušebny a nakoukla vyholená hlava a vešla šlachovitá postava ze které vyzařovalo nejen sebevědomí, ale něco, co mi bylo od počátku sympatické.

Čau, já jsem Ondra...

První koncert s námi odehrál už po dvou měsících, aniž by znal pozadí skladeb, ale jeho pracovitost a pečlivost na zkouškách byla neuvěřitelná.

Byli jsme stejně staří, rozuměli si po lidské stránce, po hudební ani nemluvím. Nápady, které se  během podzimu 2010 staly skladbami jsou v nahrávkách, případně myšlenkách. Ondra kapelu pomohl přesunoud od punk-metalu blíže k progressivu, hard rocku, jaký jsme možná chtěli vždy hrát. Ve zkušebně se potkaly  osobnosti, dva Ondrové, dva kytaristi, kteří měli a mají svůj osobitý styl, ale byli schopní to dát dohromady tak, že to kurevsky hrálo...

Pochopitelně, že nastaly nějaké menší třenice, došlo to až k Ondrovu dvoudennímu vyhazovu - ale spíš kvůli muzice, Ondra byl vyhozen v pátek a v pondělí už byl na zkoušce... :o)))

Pak, v létě 2012, když nám Ondra sám od sebe řekl, že to nestíhá, že končí, bylo mi to strašně líto a smutek střídala zloba, že se na nás vykašlal.

Nebylo to tak úplně pravdou, protože ještě v srpnu a v září jsme měli jasný směr spolupráce, protože jak mi tehdy Ondra řekl: "budeme dělat dál ty vole, neboj, to bude v pohodě, hlavně přes zimu..."

Požádal jsem Ondru o pomoc při tvorbě textů i pro All Regrets

SMS:

Míra: Cau pane. Jak se mame? Hele nechtel bys s nami spolupracovat dal jako textar a studiovej hrac? 9.10. 2012 9:43

Ondra: Cau draku! Jako s All Regrets? :-) 14:54

Míra: Jasne. Tvoje kytara a texty jsou luxus :-) 15:57

Ondra: Ja urcite rad prilozim ruku k dilu. Svoji hru na kytaru prubezne tribim, tak to snad bude o trochu lepsi, nez posledne :-) 16:09

Míra: luxus, tak si zavolame a doladime to... 16:12

Pak proběhlo několik telefonátů, ještě jsme si stačili říct, že je to na hovno, že nemá Ondra moc času...

Vše vyřešila následující sms:

22.11. 2012 18:38

Cau kamo. Jsi ok? M.

Zůstala navždy bez odezvy....

Ondrovo letadlo spadlo v 17:24.........

 

Co ti chybí, tak na to přijdeš, až to ztratíš....

Najednou jsem zjistil, že jsem chtěl Ondrovi říct spoustu věcí, které jsem nestihl.

Dnes už je není komu říct, Ondra odešel a s ním odešel rovnej chlap, kamarád, jeden z nejbližších přátel, kterému se dalo věřit a který byl schopen pro kámoše udělat první a poslední. Kluk, který chtěl vždycky létat a splnil si svůj sen, a který nám ho nakonec vzal.

Kromě zásluh na tvorbě a směru kapely způsobil Ondrův odchod pouto, které bude ostatní členy  navždy spojovat, i když už kapela nebude dávno existovat.

 

Měj se tam  Ondráši.

Bylo to krátký, ale bylo to fajn....

 

Díky Míra