Pět nás je, hrajeme česky a texty jsou taky český. Jakože anglicky umíme taky celkem v pohodě, ale nezneužíváme toho moc. Známe se dlouho, ale ne příliš. Hrajeme spolu o rok dýl, než to kdokoliv z nás uměl a teď to už budou asi tak čtyři roky, co jsme se přestali aspoň trochu bát nástrojů. Později se k nám přidal ještě mladej rodinnej bratr kytaristy, aby někdo konečně zpíval jako člověk, už se i ustálilo kdo na co teda hraje, a od té doby jedem. Pocházíme všichni, až na rodinného bratra, ze stejné časové třídy na prestižním výběrovém gymnáziu, který nebudeme jmenovat, ale je někde ve Šlapanicích. V poslední době se začalo na bicí hrát v jiným člověku, novej bubenman do toho bouchá silněji a silněji. Stále máme i toho druhýho rádi, jenom už ho nenecháváme bít.