Díky Zlu z Jihu vzniká hudební recese - parodie textová i hudební. Všeho vážného se vzdáváme ve propěch jediného účelu - bavit se
Zlo z Jihu je radostný a pozitivní hudební projekt bez křeče. Netlačíme ani na kvantitu či kvalitu, kterou dnešní doba posouvá na hranice absurdna. Vše je podřízené nejdůležitější substanci - radosti z hudby.
Víkendy se Zlem jsou pro nás únikem z reality, relaxem, odpočinkem a možností se hudebně vyjádřit a vyřádit, textově se vyblít a vybít. Zkoušíme v Hořehledech (na mapě je hledej výhradně pod názvem Mrdokvasy). V pátek se sejdeme v hotelu Pod Kokšínem, kde pijeme Plzeň a povídáme si o ženách, muzice, politice, kartách, vztazích, dětech, ženách, hudbě, Mons Pubis, Plzni, Českých Budějovicích, Mnichovo Hradišti, Václavu Holasovi, Kryštofu Chmelovi a v neposlední řadě o snech. Respektive mluví hlavně Jirka Dodo Richta (solová kytara, zpěv, texty) se kterým bydlím v Českých Budějovicích (ano, tam).
Po třech pivech, kdy konečně přijede i Wenca Luka (baskytara,zpěv, texty, aranže) z Mnichova Hradiště a sprdne nás, jak je možné, že sedíme v hospodě a cajky nejsou připravené ve zkušebně, si sedne mezi nás a v přátelském duchu popíjíme dále.
Po pěti pivech (Wenca nás v pivech bez větších obtíží dohnal) většinou Petr Heri Henrich řekne, že začíná bejt nachcanej a jestli si nepůjdeme bouchnout (bicí, zpěv, texty, aranže). Tedy spíše:"Ty kráávo, jáá jsem, půůjdem si bouchnout kucíí!". Víte, Heri je Plzeňáák.
A tak se zvedneme, já zaplatím, protože je na mě náhodou zase řada a vyrazíme na dvě stě metrů dlouhou jízdu autem, abychom dovezli aparaturu do mrdokvasího sídla. Ano, řídíme opilí, ale v Hořehledech hlídkuje na každých padesáti metrech jeden člen kapely a není možné nás tudíž chytit. A já, Vojtěch Študent (doprovodná kytara, mluvené a řvané slovo, texty), jedu velice opatrně.