Podobné kapely
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
+420725729750
- kapelník
K.S.V. rock / Nové Město na Moravě
Playlist kapely
-
Memento moriNezařazeno
-
DekadenceNezařazeno
-
Slibované upřesněníNezařazeno
-
Točí se točíNezařazeno
-
RuletaNezařazeno
-
ŽhářNezařazeno
-
Jakpak to jde?Nezařazeno
-
JaroNezařazeno
-
SvětecNezařazeno
-
Pán hvězdNezařazeno
-
RádioNezařazeno
-
Nepij!Nezařazeno
Členové skupiny
Kontakty a odkazy
Dodatečné info
Krátký dotazník
Co hrajeme: svižný bigbít s chytlavými melodiemi
Proč hrajeme: protože nás to baví
V jakém složení hrajeme: 2x kytara, basa, bicí, saxofon (výjimečně i pozoun)
Za co hrajeme: za cesťák, pár piv, párek nebo guláš a něco málo na cigára
Od kdy hrajeme: od roku 1998
Bio a historie
Stručná charakteristika jednotlivých částí souboru:
Kryštof Ženatý
Kytara, zpěv
šéfredaktor jednoho nejmenovaného deníku. Pochází z Valašska, Vysočiny a možná i z jiných končin. Nejraději má pivo a svíčkovou se šesti.
V kapele působí od roku 1998
Ondra Zikmund
Basa, zpěv
falář kutnohorský. Pochází z Prahy, ale ostatní se mu za to neposmívají. Proslavil se především tím, že hrál v kapele DEF na vesnických tancovačkách.
V kapele působí od roku 1998
Filip Ženatý
Saxofon
operátor v jedné nejmenované IT firmě. Pochází z Valašska, Vysočiny, Prahy, Brna a Nizozemí. Nejraději má temné hvozdy balkánských hor.
V kapele působí od roku 2000
Miloš Benc
Kytara
stavební technik jedné nejmenované firmy, která pokládá podlahy všude, kam jen to jde. Pochází ze Žďáru nad Sázavou a nejraději má svůj klid.
V kapele působí od roku 2001
Petr Šimek
Bicí
majitel jednoho nejmenovaného autobazaru, kde seženete úplně všechno včetně psa. Pochází z Křídel. Má rád trabanty a proslavil se pokřikem na psa: Vlku, vlku!
V kapele působí od roku 2000
Jiří Palán
Texty
duchovní guru nejnovější vlny českého undergroundu. Pochází z Vysočiny, ale pro své konzervativní názory byl nucen odejít na Valašsko. Zasloužil se významnou měrou i o vznik souboru, když jej zachytil svým perem v komiksu.
V kapele od roku 1998
Historie
1996
Kryštof se poprvé potkává s Chalanem při bitce na školní chodbě. Krátce nato už oba společně popíjejí. Vychází najevo, že Chalan, ač na to nevypadá, píše básně. Povětšinou o dívkách, které s ním nechtějí chodit, a nebo naopak o dívkách, se kterými nechce chodit on.
1997
Na mladické pitce v garáži v obci Příluky u Valašského Meziříčí se Kryštof učí první dva akordy na kytaru – F a C. Dokáže tak zahrát několik písní od Mňágy a Žďorp. A obdivuje své kamarády z Valašska, kteří v přílucké garáži mají dokonce bicí a akordů dokáží zahrát asi pět. Tento rok také proběhla jedna z největších pitek v historii Nového Města na Moravě, která ale neměla na vznik kapely žádný větší vliv.
1998
Už v únoru se v jednom z Chalanových komiksů poprvé objevuje název kapely Kryzstoffovy Vjecy jako parodie na tehdy populární Wanastovi vjecy. Žádná kapela ale tehdy ještě neexistovala. Její zárodek vzniknul až v září, kdy Kryštof se svým dlouholetým kamarádem Ondrou začíná na půdě vymýšlet první songy. Ten úplně prví se jmenuje Je to v prdeli a nevědomky tak předznamenává další osud kapely.
Protože hrát jen tak na půdě je k ničemu, netrvá dlouho a kapela má první koncert. Ten se odehrává přímo na půdě a přítomni jsou asi tři lidé. Krátce nato je ke spolupráci přizván automatický bubeník a vzniká první kazeta Gauloises blondes, která je v počtu 3 ks distribuována široké veřejnosti.
Oba muzikanti, Kryštof i Ondra, navíc na podzim hostují v projektu nadané zpěvačky Zuzky Míkové z Vlachovic. Doprovázet ji při zpěvu Kelly Family či Olympicu je ovšem silné kafe a tak nepomáhá ani fakt, že její otec provozuje pohostinství a po pár zkouškách na to oba muzikanti serou.
1999
Rok pro skupinu doslova průlomový. Nejprve (opět v únoru) vzniká další kazeta s názvem Perpetum debile, která je při příležitosti studentského plesu novoměstského gymnázia distribuována do plesové tomboly. S kapelou zkouší kytaristé Radim Německý a Petr Fiala (s frontmanem Mňágy má společné jen jméno a náchylnost k omamným látkám). Z různých důvodů to ale balí po první zkoušce – Radim se nedokáže oprostit od zábavového feelingu a hrál by nejradši metal, Petr si na angažmá v nicneumějící kapele netroufá (jak se o několik let později ukázalo v kapele In Memoriam, jeho skromnost byla opravdu zbytečná).
Chalan píše pro kapelu první texty.
V té době také vznikají první autorské písně. Například Koráby, které kapela hraje dodnes, nebo například Diamanty z Kimberley, které jsou zaznamenány na jednom z CD. Ale k tomu až později.
V březnu nebo dubnu nastupuje na novoměstské gymnázium coby pomocný školník na civilku čerstvý absolvent ekonomky Ing. Michal Šulc. Protože Kryštof patří na škole ke kuřácké menšině, bere zavděk školníkovým azylem v boudě na nářadí a při vychutnávání nikotinového pamlsku značky Petra se skamarádí s novým pomocným školníkem.
Přátelství je ještě prohloubeno v odpoledních hodinách v přilehlé restauraci Včela u půllitru plzeňské dvanáctky, tehdy za 12,50. Po několika historkách z Izraele a Skandinávie je jasné, že pan Šulc, jinak taky Bravura, Šule nebo Švéd, je dost dobrej kolík. A po zjištění, že hraje na kytaru a že dokonce umí používat trsátko, je pozván na zkoušku.
Hned při prvním setkání udivuje vybavením zapůjčeným od svého bratra Olina, který působí ve skupině Meredith. A také svým umem. Hned při první zkoušce vzniká hit Pesimista. Tentýž den probíhá i legendární akce Baisakhi, při které Bravura předvádí své umění potulného šermíře, ale to sem nepatří. Pohled na vrabčáky, kteří ráno zobali vyvrhnuté těstoviny, byl poměrně nechutný.
Zbývá tedy sehnat bubeníka. To se daří díky Jirkovi Šrámkovi, který, byť tvrdí že pouze dočasně, hraje s kapelou při prvních opravdových koncertech. Například na antukových dvorcích v rámci Posledního zvonění Chalanovy třídy. Publika je dost a dost, někteří jedinci dokonce paří a slivovice propašovaná skrz ostnaté dráty novoměstského gymnázia teče proudem. Po tomto květnovém antré zažívá skupina ještě zábavu v Dlouhém (zábavani čuměli, ale to bylo tak všechno) a koncert v Novém Městě u příležitosti Kryštofových narozenin (známí přišli, protože jim bylo blbý nepřijít). A taky Létající hospodu, kde vypomáhá bubeník na jedno použití Kuba Žárský.
V listopadu přichází dosud největší akce v krátkých dějinách souboru. Malý festival vlastní tvorby v Dlouhém se uskutečnil především díky Chalanovi (ten ho vymyslel), Bravurovi (ten ho spočítal) a Radkovi Tulisovi (ten domluvil sál a hospodu). Sál byl plný, skupina přidávala a tradice, ze které později vzniknul festival v Křídlech, byla položena. Na závěr roku si Kryštofovy věci vystřihly ještě vystoupení v tělocvičně gymnázia při příležitosti pasování nových studentů.
2000
Další přelomový rok. Skupina tu a tam koncertuje, někde je to dobrý a někde to stojí za prd. Na jaře ale vstupuje do historie nenápadný mužík z Křídel jménem Dan Šimek. Nabízí možnost zdarma zkoušet v zařízené zkušebně v Křídlech a navíc dohazuje prvního opravdového bubeníka. Petr Šimek slíbil, že až odmaturuje, začne s kapelou hrát. Svými schopnostmi naprosto vyhovoval požadavkům muzikantů a jeho láska k autům přišla jen a jen vhod. Není nad to mít bubeníka, který nepije, a v garáži má pokaždé nějakou dodávku, která spolehlivě pojme všechny muzikanty i nástroje.
Vznikají nové písně, zkouší se několikrát týdně a na podzim nahrává skupina spolu se zvukařem Danem Čuhelem prví demo, které dostává název Blbcovo trápení. Distribuuje se především na kazetách, ale vzniká i několik CD nosičů.
S novým bubeníkem přichází i nové možnosti koncertů, protože se už skupina nemusí vázat na hostující bicmeny. Peťan navíc přichází i s prvním skupinovým vozem. Škoda 1202, takzvaná Stejšna, je hbitě vybavena potiskem KSV Tour 2000 a vyráží do světa. Poprvé s námi byla na akci v Polničce. A pak také ve žďárské Sauně, kterou hned po našem společném koncertu s Výměnou zavřeli.
Na konci října se odehrávají první Křídla. Tentokrát jen jednodenní. Vystupují Kryštofovy věci, Veselá Zubatá, Meredith, Názor, Výměna a možná ještě někdo. A nikdo netušil, co z toho vznikne.
V prosinci začíná se skupinou zkoušet třináctiletý saxofonista Filouš. A záhy také vystupuje. Skupina lepí díru na Daňkovickém bigbítu místo kapely, která nedorazila (tuším, že to byl Traband, Plechovka, Gamba blues band nebo něco takového) a hudba i zvuk tak poprvé dostávají svou ucelenou tvář.
2001
První opravdu nabitý rok. Název se mění na Kryštofovy staré věci. Jediným důvodem je to, aby tolik neevokoval Wanastovky. Skupina si získává fanoušky a příznivce a hraje jeden koncert za druhým, většinou tak dva měsíčně. Například v Humpolci, kde příchod opilých kamarádů hatí snahu některých členů sbalit dvě pěkné holky, které šly náhodou kolem. Nebo ve Žďáře. Tam se KSV poprvé potkávají s šumperskou skupinou O5 a Radeček. Což se později ukazuje jako velice důležitý detail.
Šok přichází v srpnu. Bravura na zkoušce vymýšlí brutální vyhrávku do Korábů. Poté si zapaluje Petru a dlouze přemýšlí. Nakonec, když se celá skupina naskládá do žlutého favorita, aby absolvovala cestu domů, promluví. „Věším to na hřebík. Už hrát nebudu.“ To byla slova, která proťala napjaté ticho uvnitř žlutého favorita.
Ostatní členové se šokováni scházejí ještě tentýž večer v hostinci Za vodou. Co teď? Variant je několik. Pozitivním faktorem se stala skutečnost, že nikoho nenapadlo to zabalit. A tak se z původně smutné události a ztráty jednoho z téměř zakládajících členů stává nový začátek a de facto nejúspěšnější éra v životě kapely.
Několik vytipovaných a oslovených kytaristů ale angažmá v KSV odmítlo (za což jim dodatečně děkujeme). Čas plynul a v září se chystal koncert v Hamrech. Pořádal ho nějaký Bendy z kapely Systém Chaos. Po setkání ve Swingu bylo domluveno, že KSV zatím nevystoupí, neb nemají kytaristu. A Bendy že se přijede podívat na zkoušku a zkusí to s KSV. Slovo dalo slovo a skupina měla nového kytaristu. Nechtěl hrát sóla, ale to vůbec nevadilo. Naopak. Muzika najednou měla drajv, šlapalo to a to bylo dobře.
Bendy s KSV poprvé vystoupil na Křídlech 2001. Byly to první dvoudenní Křídla a první koncert KSV, kdy to doslova vřelo pod kotlem. Jízda jak má být, přídavky, super atmosféra. Naše malá skupina jakoby překročila pomyslný práh. Už to nebyly znuděné pohledy kamarádů, kteří přišli na koncert, absme měli radost. Lidi to prostě bavilo. A nás taky. Náhoda? Nebo vyústění všech předchozích koncertů? Nebo nová míza? Těžko říct. Každopádně to celé KSV pořádně nakoplo. A to tak, že za pár týdnů bylo na pultech k mání CD Live in Křídla, natočené právě na tomto koncertu.
Koncert v Křídlech 2001 byl také prvním koncertem, na kterém vystoupila skupina ve složení Kryštof – kytara, Ondra – basa, Bendy – kytara, Filouš – saxofon, Peťan – bicí. A tohle složení vydrželo dodnes.
Zbytek roku se nesl ve znamení pilné práce na nových písních (Pán hvězd, Memento mori atd.) a dalších koncertů.
2002
Na začátek něco ostřejšího – soutěž začínajících kapel ve Velkém Meziříčí. První cena? Nahrávání v profistudiu u Dodo Doležala. KSV po famózním výkonu získávají od poroty nejvíce hlasů a nechávají za sebou taková „jména“ jako Scabies nebo Korisz. Útěchou poraženým kapelám budiž fakt, že dostaly alespoň poukázku na večeři v restauraci, zatímco my jsme si večeře u Doda museli platit sami.
Co jsme ale platit nemuseli, bylo studio. Což byla úplná pecka. Ačkoli se to nezdá, v roce 2002 nebylo žádnou samozřejmostí, že někdo nahrál digitálně všechno do počítače a jednoduše smíchal, jak je dnes neblahým zvykem. Dodovo studio je v Žirovnici, což je město (nevypadá to tak) plné knoflíků. Peťan nakopl formana (další z legendárních kapelních aut, na počet kilometrů a koncertů vůbec historicky nejvytíženější kousek s pohonem na LPG) a vyrazili jsme na obhlídku studia. Asi tak týden předem. Přijeli jsme tam, Dodo koukal na hokej (Česko podlehlo ve čtvrtfinále OH v Salt Lake city Rusům), řekl že máme dojet za týden, a bylo.
Za týden jsme tedy vyrazili. Peťan si musel zapůjčit bicí, aby to k něčemu vypadalo, naložili jsme formana a kozu (Opel Corsa 1,2) a vyrazili do Žirovnice. Dodo občas nechápal, co tam vlastně děláme, ale zvukař Franta byl v pohodě a na svém analogu za pět mega nám natočil první regulérní CD – Paneláky.
Velkou výhodou studia Hacienda v Žirovnici bylo to, že pro muzikanty, kteří zrovna nenahrávali svůj nástroj, byl k dispozici kulečník a bar. A také to, že zvukař Franta se zajímal o auta, a tak měl Peťan do koho hučet. Ubytování v nadýchaných peřinách od paní Dodové bylo taky na úrovni.
Na chodbě u vchodu visely zajímavé zarámované obrázky – zlaté desky a fotky slavných kapel, které u Doda točily. Chinaski, Kabát, Janek Ledecký atd. A největší fotka z koncertu, na kterém náš hostitel vystupoval s Iron Maiden. Říkali jsme si: kurva, co tady vlastně děláme? No, nahrávali jsme tam cédo a docela se povedlo, tak co. Cesta domů byla veselá a na závěr jsme se šli někam opít.
Na jaře téhož roku nás spřátelená skupina O5 a Radeček pozvala na svůj domácí festival – Jamfest. Do Šumperka jsme dorazili posíleni o Rybu, Chalana a Nepu. Skupina Kryštof zapůjčila bicí, její manažer se chtěl soudit kvůli názvu, ale jinak všechno v pohodě. Až na náš doprovod, který rozbalil stan v předsálí a začal kolem sebe na podlaze kupit prázdné kalíšky od rumů a vodky. No zkrátka binec, jak už to ti tři dokážou. Skončilo to jen malým extempore s ochrankou a několika rozkopanými židlemi, než jsme nabrali směr domov. Po cestě ještě Chalan zazpíval z okýnka svou oblíbenou „Haná, Haná, prdel zakopaná“ a po upozornění, že nejsme na Hané, opakoval tento popěvek až někam k Mohelnici. U Poličky jsme ještě málem přejeli jezevce a Nepa ze zadního sedadla tvrdil, že to byl hranostaj. Ostatní tvrdě spali a tak nebyl důvod mu nevěřit.
Dalším velkým počinem roku 2002 byl první zahraniční koncert. Náměstí v německém Görlitz čumělo, co kluci z Vysočiny dokážou. A pár německých mániček dokonce pařilo. Ale hezky popořádku. Kdoví proč nás do Německa pozvali organizátoři setkání křesťanů čtyř národů (tuším že se zúčastnili ještě Poláci a Maďaři). Nakopli jsme formana, v Chrudimi natankovali plnou nádrž plynu za čtyři kila, a vydali se směr Ostblock.
Cesta tam proběhla jakž takž v klidu. Dorazili jsme do Görlitz a čuměli jak puci. Zatímco v Česku už to v roce 2002 vypadalo víceméně jako v civilizované Evropě, po příjezdu do stotisícového města na Německo-Polské hranici jsme se ocitli někde v roce 1979. Hlavní třída celkem upravená, zbytek jako v Ulanbátaru. Prázdné baráky, zabedněná okna, bordel, mrtvo… našli jsme adresu, kde jsme měli spát. Dům jako z hororu. Vymlácené dveře, v přízemí opuštěná hospoda, v patře prknama zatlučené byty. Vydali jsme se po schodišti, za které by se nemuselo stydět smíchovské nádraží před dvaceti lety, do vyšších pater. Asi ve čtvrtém seděly na schodech dvě holky a říkaly, že je to ono.
Ubytovali nás v nějakém skvotu, oficiálně univerzitním domově mládeže. Normální studentský byt, jen v podkroví vybydleného domu. Místní anarcho-levičácko-vegetariáni s dredama a jasným světonázorem nám dokonce ugrilovali klobásu a poskytli několik lahví laciného vína, po kterém se jen zaprášilo. Ulehli jsme na karimatky a usnuli v očekávání velikého koncertu.
Ráno jsme popili kafe, vyházeli z oken páchnoucí ponožky a vydali se na náměstí. Tam nás nejprve nechtěl pustit uniformovaný strážce zákona, ale když jsme mu česky poctivě od plic vynadali, odsunul závoru a nechal nás projet k main stage. Bylo to tak akorát, nějaký dětský sbor s rastamanem za bicíma právě končil a my šli na scénu. Koncert celkem v pohodě, trochu foukalo a komunikace s německým zvukařem taky nebyla valná, leč v té době už jsme byli rutinéři a tak jsme to hravě zmákli. Pod pódiem se objevili i naši hostitelé, zapogovali na několik písní, po koncertě sme dostali weisswurst a bylo. Honorář pět táců, no neber to! Zbylo i na dobrou večeři po cestě domů.
Opravdové vyvrcholení výletu do Německa přišlo poštou. Nějaký pán z Vysokého Mýta se rozčiloval, že jsme nezpívali křesťanské písně (asi v tom slyšel samý sex a drogy, ale kdyby se trochu snažil, třeba by i nějakou stopu nalezl), což není nic divného, neb jsme nikdy nebyli křesťanská skupina. Co mu ale vadilo ještě víc byla píseň injekce morfia. Ač je o sebevraždě, onen pán nás nařknul z propagace drog. Řešil to kdekdo, ale Policie se nakonec neozvala, takže asi dobrý. Dopis psaný výhrůžným tónem dodnes slouží k občasnému pobavení.
Na konci srpna si KSV poprvé zahrály na Jimramově a ač dostaly krásný čas v pravé poledne, zaplnily parket nejvíc ze všech vystupujících skupin. Leč úspěch se neodpouští a tak jsme si na oblíbeném festivalu zahráli až za dlouhé čtyři roky.
Na začátku září Kryštof odjel na rok do Německa a zlí jazykové tvrdili, že je to pro kapelu konec. Nejmenovaný textař dokonce sepsal jakési pojednání o skupině, která se stala vlastním revivalem. Ale i přes transevropskou vzdálenost se koncertovalo dál. Dvě hraní za měsíc se daly hravě zvládnout, i když na cestování na lince Stuttgart – Praha padla většina západoněmecké gáže. A noční rychlík s obratem v Chebu a přepřaháním v Norimberku se frontmanovi KSV stal druhým domovem. Naštěstí to byl ještě pravěk a tak existovaly kuřácké vozy.
Hrálo se mimo jiné také poprvé v nově otevřeném žďárském klubu Batyskaf, který se pak na dlouhá léta stal doslova domácí scénou kapely.
2003 - 2005
Kapela se pozvolna dostává do období klidu. Žádné převratné změny, jen zkoušky, koncerty, pitky a podobně. Těžko nějakou z povedených akcí vypíchnout. Snad jen legendární Fryšavskou kosu, některé akce u Manna, koncertování na Piláku společně s Annou K.
Dost dobrý byl i koncert ve Slavkovicích, kde jsme poprvé a naštěstí ne naposledy dělali předkapelu Mňáze. Zahráli jsme si i na Poličském rockkoupání a spoustě dalších akcí.
V Novém Městě se postupně objevují i další kapely. Korisz mění personální obsazení a míří k výšinám, Rapa Nui mění basáky a míří podobným směrem. In Memoriam dává konečně vyniknout Chalanovi i na pódiu a Leninova pleš boří zaběhlé mýty o stylu country. Byly to pěkný roky, hodně se toho vypilo, a už se to nikdy nevrátí.
Ke spoustě perfektních koncertů patří i pár špatných. Například když jsme se vydali hrát do ostravského klubu Boomerang ve Stodolní ulici, abychom dostali vynadáno od zvukaře, že nemáme aktivní šňůry (nebo tak něco) a od pořadatele se dozvěděli, že cesťák nebude. Ale i tak to byl pěkný výlet.
Společně se skupinou Korisz jsme také absolvovali druhé zahraniční vystoupení. Jak jinak, opět ve východním Německu. Klub byl malinký a pódium tak úzké, že jsme stáli za sebou, ale atmosféra vynikající a pohostinnost kamaráda Honzy Rybníkáře a jeho ženy, kteří nás do Pirny u Drážďan pozvali, byla samozřejmě také na úrovni.
Jako skvělý nápad se také ukázalo poslat bandu deseti mladých muzikantů do internátu plného mladých a talentovaných dívek. Při nočním výletu na jakousi vyhlídku to pořádně jiskřilo a někteří z nás si našli v Německu nové lásky. Pro jistotu nejmenujeme. A zatímco Korisz málem neodjel, protože na Passatu neměl technickou a na Felicii vytekla brzdová kapalina, KSV se ráno nasoukali do formana a krásným údolím Labe se vydali na cestu k domovu. Vznikl o tom i legendární dokumentární film se spoustou legendárních hhlášek. Například „Genau, Birkenau,“ „To je kachna jako prase“ nebo „Hora Říp, všech Čechů svaté plémě“. Zasvěcení vědí.
Do paměti se zapsal i koncert v Černvíru. Protože světák Peťan odjel kamsi pod Vesuv, angažovali jsme na jeden koncert bubeníka Maru z Korisze. Bylo to poprvé od Bravurova odchodu, co kapela koncertovala v jiném složení. Mara do toho řezal jak se patří, ale rychlostí nestíhal, nicméně koncert i tak v pohodě. Až na to, že se hrálo na valníku, který byl ještě od hnoje, a uprostřed koncertu došla nafta v agregátu, který napájel odposlechy. Takže jsme hráli do ticha, ale pankáčům uprostřed lesů to nevadilo a tak byla pohoda. Byl to prostě underground.
Dostali jsme i nějaký ten cesťák a zbylo i dost na pivo, tak jsme po příjezdu vyrazili k Mannovi. Provozovatel tohoto pohostinství Brožík byl velmi pohostinný, slavil narozeniny a tak jsme vesele pili až do rána, jukebox naládovali na tři dny dopředu a bylo veselo.
Pár dní na to Brožíka odvezla zásahovka. Patřil prý k bandě, která přepadala benzínky v žertovných maskách, o čemž neměl nikdo ani tušení (o tom, že k nim patří. O bandě se samozřejmě vědělo, pár týdnů plnila přední stránky novin). No, i to je underground.
V květnu 2005 jsme odehráli první dvoják. Střelecký ostrov v Praze, výlet na Petřín a večer fesťáček ve Sněžném. Po cestě zpátky došlo na legendární hlášku „Vlku, vlku,“ kterou Peťan počastoval toulavého psa na Kadově.
Na konci roku 2005 proběhl i nejpolárnější koncert skupiny. Při Zlaté lyži bylo asi mínus 15 a teplo bylo jen bubeníkovi, který seděl přímo u fukaru. Naštěstí před náma hrála nějaká dechovka, která sebou přivezla početný zástup obdivovatelů. Nechtělo se jim končit a tak se furt ptali, jestli nevadí, že přidávají. Nevadilo. Nakonec jsme hráli jen dvacet minut a dostali královský honorář. A rozhodli se, že za něj natočíme další cédo.
2006
V únoru jsme vyrazili do Jam k Budíkovi natočit cédo. Práce šla od ruky a za čtyři dny bylo hotovo. Album Slibované úpřesnění toho nabídlo ještě víc, než slíbilo. Když už jsme nevěděli coby, nahráli jsme ještě Nekonečnou, ačkoli jsme ji už dlouho nehráli. Ve studiu byla pohoda, na obědy se jezdilo do Jehly, sněhu byl metr a byla to prostě pohoda. Kozu nahradila Astra (taky Opel) a věčný forman si opět připsal cenné služby.
Křest cédéčka jsme naplánovali na květen do Batyskafu. Bylo to velkolepé, pokřtil ho sám Chalan a pařilo se, jak jinak, až do rána.
Vystoupil s námi i Káďa, který na cédéčku hostoval se svým obrovským pozounem. Od té doby se občas někde objeví a zahraje. A když se neobjeví, tak nehraje. V kapele Discoballs je vytížený víc než dost.
Na konci srpna jsme si podruhé a zatím naposledy zahráli na Jimramově.
2007 – 2011
Koncerty a koncerty, nic zvláštního. Členové kapely se postupně žení, staví, pracují, studují, na hraní moc nezbývá a tak je svátkem, když se sejdeme aspoň na koncert. Ten největší proběhl v Batyskafu v červnu 2008. A byla to opravdu důstojná oslava deseti let hraní. Původní sestava s Bravurou nazkoušela legendární fláky a přivedla publikum do varu, po krátké pauze současná sestava dokoučovala koncert až do finále. Dohromady tři hodiny na pódiu, ale stálo to za to. Deset let se musí oslavit.
Na podzim 2009 odjíždí Filouš studovat do Holandska. Křídla nestíhá a tak vzniká pozoruhodná sestava. K návratu na prkna se nechává přemluvit Bravura, k mikrofonu si stoupá Honza z Korisze a Kryštof v některých písních tahá harmoniku. Zajímavé a jedinečné, ale neopakovatelné. Bravura si s námi zahrál i o půl roku později, když jsme v Jihlavě dělali předkapelu Mňáze. V září 2010 pak přicházím opět Křídla – a to je na nějakou dobu poslední koncert kapely. Další přijde 30. 7. 2011 v Řečanech nad Labem a pak zase Křídla!
2012 - 2017
Jedeme dál, je to furt stejný, takže dobrý!
