Byla teplá noc. Seděl na gauči, v trenkách, potil se, kouřil a popíjel vychlazené pivo. K jeho noze přicupital šváb. Chvíli mu tykadlama ohmatával ztvrdlou kůži na patě. Pozoroval ho. Potáhnul si z cigarety, vyfoukl modravý oblak kouře, zvednul nohu
a patou rozdrtil švába. Vytekly z něho pistáciově zelené vnitřnosti. Švábi nás přežijou, jednou budou vládnout Zemi. Z louže pod okap, pomyslel si. Teče z nich stejný, hnusný a zelený hnis, jako z lidí. Ale švábi mají oproti lidem jednu výhodu - nedokáží
uvažovat. Možná se to za ty statisíce, miliony let, kdy jim to bude patřit, naučí.
Napil se piva. Chladivý proud putoval jeho nitrem a uvnitř se rozlel a příjemně ho zchladil. Splachoval špínu, která se v něm usazovala. Jako řeka při povodni, když se vylije z koryta. Znovu si potáhl a popálil si rty. Upustil nedopalek na koberec a
uhasil ho stejnou, ztvrdlou patou, jako uhasil život švába. Teď nemyslel na nic. Zvednul se z gauče a přešel k magnetofonu a naladil stanici - jazz. Místností hudba rozvinula své paprsky. Přešel k otevřeným dveřím, které vedly na terasu. Z otvoru se linul
teplý, čerstvý a čistý vzduch. Usadil se na schůdek. Byla bezměsíčná, jasná noc. Díval se vzhůru. Uviděl padat meteorit. Támhle je Velký vůz. A támhle je malý a Casiopea a támhle září Venuše. Jedna, dvě, tři... Začal počítat hvězdy; dělal to často, ale
nikdy to nedokončil, ale věděl, že je jednou spočítá. Jednou spočítá všechny ty zářící hvězdy. Jednou...
Tak tam seděl, prstama ťukal do rytmu hudby na pivní flašku a naslouchal šumění nedaleké dálnice a naslouchal šumění nedaleké řeky a naslouchal šumění staré hudby a počítal hvězdy. Měly v sobě cosi magického, tak nespoutané a zároveň pevně
přišpendlené na Nebi Věčnosti. Některé už jsou milion let po smrti, ale stále září. Chtěl být jednou z nich. Viset, ale zářit.
Zazvonil telefon. Když vstával ze schůdku, aby zvednul sluchátko, v kolenech mu zapraskalo. Odložil pivo vedle telefonu a vyjmul sluchátko z vidlice.
"Taxislužba pro nevidomé. Určete si místo, my vás tam bezpečně dopravíme, v jakoukoliv hodinu, s doprovodem až ke vchodu."
"Charlesi, to jsi ty?"
"Záleží na tom, kdo volá."
"Tady John. Myslel jsem, že bych se moh stavit, jestli ti to nevadí. Vezmu s sebou nějaké piva."
"V pohodě, Johne, stejně nemůžu spát."
"Mám ještě přibrat nějakou flašku?"
"Něco tu mám."
"Tak fajn, za chvíli jsem u tebe."
Zavěsil a zašel si do ledničky pro nové pivo. Nemohl najít otvírák. Někde s ním seknul a nepamatoval si kde. Na stolku uviděl svůj zapalovač Zippo. Otevřel si pivo a zapálil si Camelku bez filtru. Nejdřív potáhnul, ale nevdechoval, první várku kouře
vypustil z úst. Tu druhou do sebe natáhnul a když nosem vydechoval kouř, znovu si sednul na gauč a naslouchal starému, chrastícímu rádiu.
Zanedlouho uslyšel motor auta. John. Zaslechnul cinkání flašek, potom bouchnutí a šramocení klíčů a znovu cinkání. Napil se piva. Když si říhal, ve dveřích se objevil John s kartonem piv. Vzal ho a všechny piva naskládal do ledničky a Johnovi otevřel
poslední jeho, které už vychlazené bylo a usadil se zpátky do gauče.
"Hele neuvěříš!" řekl John.
"Uvěřím."
"Pamatuješ si na Kitty? Tu zpěvačku?"
"Myslím že ne."
"Jak jsme tehdá hráli, ještě s Georgem, v tom šantánu a ona zpívala po nás. Každému se líbila. Taková drobná blondýnka s tím andělským hláskem. Zpívala Somewhere Over The Rainbow, jak to kdysi zpívala Garlandová, ale Kitty to zazpívala ještě
líp."
"Jo, myslím že už vím."
"No, tak tu jsem včera potkal. Od té doby už samozřejmě zestárla, ale furt krásná. Však víš co myslím."
"Jo."
"Úplně náhodou jsem šel do jednoho baru a ona tam seděla. Úplně sama! Taková zpěvačka, taková krásná ženská a nikdo si jí vůbec nevšímal! No tak jsem si samozřejmě přisedl. Musel jsem se připomenout, kdo jsem. Hned si vzpomněla. Dlouho jsme pili a
vzpomínali a pak jsme jeli ke mně domů. No a... Však víš co myslím."
"Jo."
"No a teď jsme spolu. Klape nám to. Kdo by to byl kdysi řek, že? Jela po tobě, ale tys byl ženatý a statečně ses držel. To musím uznat. Být já ve tvý kůži, tak nevím... Asi bych do ní šel. Jenom rychlovka a šlus. Chápeš. Manželka by se nemusela nic
dozvědět. Ale to je jedno, teď je to moje Kitty a je pořád stejně okouzlující."
Zvednul se a šel pro flašku vodky Stolichnaya, kterou měl schovanou ve skříňce pod knihovnou a pravil:
"Proč jsi ji nevzal s sebou?"
"Má dneska vystoupení. Ale příště ji vezmu."
Charles otevřel vodku, nasypal do skleniček led a rozlel dva panáky.
"Tak na Kitty a Johna," pravil.
"A na Charlese a na George a na Leslie."
Kopli to do sebe na ex a Charles rozlel druhou várku.
"Už ses dlouho neobjevil. Spousta lidí by tě ráda viděla. Vím, žes to neměl jednoduché, ale je třeba to hodit za hlavu. To se prostě stává."
"Nechci se nikde objevovat. Já jsem tady. Tady jsem objevený. Tohle je můj prostor, ve kterém žiju, moje rádio, moje pivo, můj dům, moje hvězdy. Kdyby po mě tak toužili, tak přijdou sami."
"Jenže nikdo neví kde bydlíš."
"To je jenom dobře. Jenom jim to, prosím, neříkej."
"Na mě se můžeš spolehnout, ale všichni si myslí, že na ně kašleš."
"Každý si to může vyložit jak chce. Žijeme v demokracii, nikomu se nic nezakazuje, ani neporoučí. Kdyby po mě tolik toužili, tak si mě najdou, ať jsem kdekoliv. Ať žiju třeba v Nepálu jako nějaký zasraný mnich."
"Ty už ale žiješ jako mnich. Sám, tady, v téhle barabizně. Každý člověk potřebuje společnost. Lidi kolem sebe, ruch, dav, řev."
"Přijde na to."
"Když je člověk pořád sám, tak zešílí. Zblázní se."
"Člověk se zblázní, když se pohybuje příliš mezi lidma. Samota je dar, kterého si většina lidí neumí vážit. Společnost je povinnost. Hemingway na to dojel. Sežrali ho zaživa. Ale nestihli to úplně, nakonec zvítězil. Ustřelil si palici a paraziti měli
útrum. Převezl je a převezl celý svět. Jenže to udělal pozdě, stihli si kousnout. Ale udělal to. Žít sám je umění a umění je neproveditelné."
Vstal a šel nakrmit Célina, kocoura. Podal mu misku a Céline začal hltat kostičky konzervovaného masa pro psy. Přešel zpátky k Johnovi, zrovna z rádia hrála Rapsodie v modrém, rozlel panáky, napili se a mlčeli. Poslouchali. Komáři, mouchy,
mušky, můry a různá havěť lítala do místnosti přes otevřené dveře. V rozích a u stropu viděl pavučiny a v každé jednoho pavouka. Najednou byl za ty pavouky rád. Zrovna přišlo klavírní sólo a jedna moucha vletěla přímo doprostřed té největší pavučiny,
která tam byla. Pavouk, který se choulil v jejím rohu otevřel svých osm očí a vystartoval. Zabodl do mouchy smrtící tesáky a začal z ní vysávat veškerý život. Když sebou moucha přestala cukat, z pavoukova zadku vystříklo třpytivé vlákno hedvábí. Jeho nohy
pracovaly přesně do rytmu Gershwinových prstů, kterými mlátil do piana. Přišel Céline a skočil vedle něj přímo na gauč a schoulil se do klubíčka. Zabořil prsty do jeho srsti a lehce ho hladil.
"Už musím jít. Kitty bude za chvíli doma."
"Johne?"
"Co?"
"Můžeš pro mě něco udělat?"
"Jistě, jsme přece kámoši. O co jde?"
"Vem si, prosím tě, Célina domů a na pár dní ho pohlídej."
"Proč?"
"Už dlouho jsem toužil sbalit se a prostě se někam vydat. A dneska jsem si řekl, že je ta správná chvíle."
"To jako na dovolenou?"
"Jo, něco v tom smyslu."
"A na jak dlouho?"
"Dva, maximálně tři týdny. Dám ti peníze na žrádlo. Stačí, když mu dáš ráno, potom někdy odpoledne, a pak večer, než půjdeš spát. Když náhodou zapomeneš, on to vydrží. Hlavně mu nesmíš stát v cestě. To kočky nemají rády. Nech mu absolutní svobodu.
Když bude něco chtít, přijde a řekne si o to. Nic mu nenuť, nech ho prostě žít, akorát mu dávej žrádlo, to je všechno co po tobě chci."
"Ty to bereš jako hotovou věc, ale co na to bude říkat Kitty?"
"Kitty je jemná duše, té určitě nebude vadit, když domů přitáhneš kočku. Bude ho mít ráda. Uvidíš."
"Tak fajn. Dej vědět, až budeš zpátky."
"Spolehni se."
"A kam vůbec chceš jet?"
"To zatím nevím."
Vstal a podíval se na Célina, který byl schoulený na pohovce. Spal a z růžového čumáčku odfukoval teplý vzduch. Přiložil na něj ruku. Céline otevřel oči a zvednul hlavu. Byla mohutná. Mohutnější než kdykoliv předtím. Začal ho hladit a prohrabával se
jeho bílou, zaprášenou srstí. Poté ho z gauče zvednul, objal, dal mu pusu mezi uši a vynesl ho ven do Johnova auta. Céline chvíli očichával cizí prostředí, poté si sednul a začal si lízat pravou packu.
"Tak díky, Johne. Pozdravuj Kitty."
"Nemáš zač, brachu. Budu."
Vzdálil se od auta a zadíval se na Célina. Hleděl na něho svýma krásnýma očima. To levé bylo zelené a pravé měl světle modré. Céline nevěděl, kam jede. Ani on nevěděl, kam jede. John vycouval, zařadil jedničku a zmizel v černočerné tmě. Od pneumatik
se vzedmul oblak prachu. Otočil se a šel si sednout zpátky na gauč. Ale nesednul si na místo, kde seděl před tím, ale sednul si tam, kde ležel Céline. Místo bylo ještě teplé. Nalel si panáka, dopil ho, nalel si dalšího, toho taky vyprázdnil, opřel se do
opěradla a zapálil si Camelku. Na koleni se mu usadila můra. Byla malinká. Nechal ji sedět a pozoroval ji. Byla krásná. Měla krémově bílé křídla, orámované černou stuhou a na každém křídle měla tři puntíky. Vyfoukl na ni kouř z cigarety. Hedvábné křidélka
se rozechvěly, a pak zase ustaly.
Dokouřil a můra vzlétla do prošedivělého pokoje, osvětleného stolní lampičkou. Vstal a šel si sednout zase na schůdek. Začal zase počítat hvězdy. Zase od začátku. Vzpomněl si, jak se je s Georgem a s Leslie snažili spočítat úplně poprvé. Byli hrozně
opilí, ale napočítali jich 313.
Vypnul rádio a přešel ke svému zaprášenému pianu. Zdvihnul kryt na klávesnici, usadil se na stoličku a začal hrát Stardustod Hoagyho Carmichaela, ale už jenom jednou rukou. Poprvé, od té nehody, si sednul k pianu. Vzpomínal na George, když
tohle spolu hrávali. On na piano a George hrál na trubku. Tahle píseň rozezněla mnoho sálů po celém světě, byli mladí. Díky ní se seznámil i s Leslie, která za ním přišla po jednom koncertě, který odehráli na parníku, který plul z Liverpoolu do New Yorku,
kde s Georgem strávili většinu své kariéry. Potom tam, uprostřed Atlantiku, společně, opilí, mladí a nespoutaní, počítali poprvé všechny hvězdy Severní oblohy. On byl zamilovaný do Leslie a Leslie byla zamilovaná do něj. Jeho oči zesklovatěly, v krku měl
bodavý pocit. Vzpomínal na tu nehodu. Jenže Smrt si nevybírá. Bere to, co musí. On tehdá přežil. Na levou nohu nedošlapoval pořádně, kulhal, ale zahojila se. Levou ruku mu museli amputovat u loktu. Zbyl mu jen pahýlek. Bezruký pianista, zadíval se na svůj
pahýl, na tváři se mu vykreslil úsměv a v očích se mu odrážely bílé a černé klapky... The melody of love's refrain...
Dohrál, vstanul, uklonil se, zavřel poklop a šel do garáže. Přinesl kanystr naplněný benzínem. Přešel do kuchyně ke sporáku a otočil všemi čtyřmi kohoutky naplno, aniž by škrtnul sirkou. Vrátil se zpět k pianu. Otevřel kanystr a rozlel benzín po tom
krásném, černém, vyřezávaném pianu. Z kapsy vatáhnul svůj Zippo, škrtnul a piano v mžiku vzplálo. Chvíli se díval, jak si plameny pohrávají s tím starým dřevem. Potom zapnul rádio a šel si sednout zase na gauč, na místo, kde ležel Céline, uchopil flašku
vodky značky Stolichnaya a zbytek obsahu, který v ní byl, do sebe obrátil na ex. Vytáhnul z měkké krabičky poslední Camelku bez filtru, naposledy škrtnul svým Zippem, opřel se. Z rádia se linulo J'attendrai a on oknem, které bylo naproti pohovky,
ve které seděl, začal opět počítat hvězdy. Opět od začátku. Teď už se mu počítaly daleko lépe, byly jasnější a na černé obloze tolik nesplývaly s ostatními. Vypadaly totiž jako oči Célina, jako oči Leslie, George a jako oči Johna. Usnul...
