Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Mickey91 28 let / Nová Paka

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek Mickey91 si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.

Blog

RfP 2011

Toto měla původně být zpráva na FB. Leč stalo se to, že jsem se poněkud rozepsala. Tudíž ji přetahuju sem.

shrnutí minulých dní:
šťastné střetnutí s Hýňou a Mikim; Sestry - Já chci zpátky svůj balón, takže vzpomínka na dětství; Pan Tečka - tudíž, řekněte prdel, vážení; češtinářské pohlazení na duši nad texty Tomáše Kluse (jo, hrál i na kytaru - a hezky), hojahou s Nightwork (na baťoh mi dorážely mladé fanynky třepotající se do rytmu Tepláků tak vehementně, až jsem se obávala o všechny své placky) no a na konec Bulletí balet - při pohledu na zpěváka mi v hlavě vyvstával název latinskoamerické telenovely Má sladká Valentýna (ano, když jsem je viděla poprvé, byl hubenější - ale to já ostatně taky, takže jsem mu neměla co vyčítat). Završila jsem to spanilou jízdou po HK festivalovým busem (k prasknutí narvaný alkoholem oblouzněnými lidmi a nejrůznějšími (ne)voňavými odéry).
V pondělí jsem si uděla radost, nakoupila jsem v levných knihách Orwela a Hellera a pak se vydala zapandit na Pandu. Brouzdala jsem se bahnitým letištěm a hledala onen hangár - Jam stage. Z dálky jsem slyšela Matěje s Hynkem na zvukovce, ale ne a ne to najít (ano, mám nějhorší orientační smysl na světě - a na rfp byly nějhorší směrovky, jaké jsem zažila - šipky ukazovaly různé směry, ale ne zcela správné :D). Ale vše šťastně dopadlo a já je našla ještě před koncertem. A hle! Spousty známých tváří ... a některé neznámé. Poněkud vyžilý "moderátor" Pandu ohlásil a na minutu přesně se začalo. Přestože kluci nebyli příliš spokojení, já si to užívala moc. Těším se, až budou hrát na hlavní stejži a nebudu je muset hledat :D. Následoval odpočinek u Parkway Drive, při čemž jsem si snědla výborný indický oběd. Rozsekávka pondělního dne nastala hned potom, jakýsi nenápadný fousatý (s dready nedávno se rozloučivší) pan Butler a jeho dva kolegové (takže Trio) nám všem způsobyli zimomravky a čelisti nám hupsly někam ke kolenům. Ochutnejte taktéž ;) http://www.youtube.com/watch?v=zkBTuVnBdRI&feature=reclated
Následovalo focení Bobka (Pavla, abychom si rozuměli). Přestávka, posezení u pivního stánku, kde došla jedenáctka. Nakonec Wohnout. Po odskočenísi jsem se ztratila. Tak jsem si koupila večeři, poslechla Billa a šla vyhlížet kohokoliv známého k MCR. Móňa, Sezi a Suk - jak ráda jsem vás viděla! Nikoho jiného jsme už něnašli. Na začátku koncertu jim několikrát přestal hrát zvuk, nevěděla jsem jestli se smát nebo z toho být smutná. Správná volba pak byli Asian Dub Foundation - načerpání energie. Nakonec Primus - kapela plná očekávání. Co to asi bude? Primus je pivo, ne? Nakonec taktéž zážitek, dva obrovští astronauti na podiu a hudba, která byla tak jiná, že to neumím popsat. Skyline jsme nedostatkem energie vynechali a vydali se směr centrum - a já moc děkuji za svezení.

A co bude dnes?

Reportáž psaná U Hastmana - 17.12. 2010

V pořadí již druhá Vánoční polízanice se letos vzhledem k nefunkčnosti novopackého Rokáče přesunula do Jičína, do pivnice U Hastrmana.

Po dlouhé době jsme opět mohli spatřit neodolatelnou Satiru regulu, která všechny přivedla řádně do varu. Frontman Hynek Dvořáček nezklamal a jako vždy naservíroval prdelnakopávající řev a show. Sólový kytarista a nedávno nový člen, Viktor Mlčovský, předvedl, že do Satirky zapadnul jak se patří. Baskytarista Jarda Homolka hutnil podklad pro bubeníka Martina Žitku. Posluchačstvo šílelo a nechávalo se unášet údernými rytmy této jičínské hardcorové kapely.

Rychlé přestavení nástrojů a již jsme se mohli kochat libými tóny kapely Killerpandy, vítězným seskupením v RockCafé contest. Bravurní muzikant, kytarista a zpěvák kapely, Matěj Čejchan rozněžnil dámská srdce. Miki Košťák vnesl do celého počinu bubenický rytmus a Tomáš Sezima okouzloval přítomné svým precizním prstokladem u basové kytary. Třešničkami na dortu byly dva songy odzpívané společně Matějem Čejchanem a Hynkem Dvořáčkem. Dárek od kapely dostali fanoušci v podobě coververze vánoční koledy Byla cesta, byla ušlapaná. Basák Tomáš, se pro tentokrát ujal houslí a k Pandě se připojil bývalý člen, Matěj Šanda, na akustickou kytaru. Zážitek to byl neopakovatelný. Ti z vás, kteří by chtěli zprostředkovaně okusit, doporučuji stránky Killerpandy na facebooku. Záznam koledy zde je umístěn.

Posledními v pořadí byli hořičtí psi Morokweng. Kapela, která bez převleku neodehraje jediný koncert. Zpěvák a kytarista Hugo Trkal se nám předvedl v krásném lyžařském setu z minulého století a baskytarista Milda Ertl ve slušivém baloňáku. Bubeníkům bývá vždy velmi teplo, a tak všechny přítomné dámy potěšil Martin Šulc, když si svlékl tričko a ukázal vypracované plece. Nářez to byl jako vždy famózní. A kapela byla štědrá a předala nám dárek v podobě další coververze vánoční koledy, tentokrát Jingle Bells. Stejně jako u Killerpandy si můžete Morokoledu poslechnout v jejich profilu na facebooku.

A jako bonus nakonec vystoupilo recesistické uskupení Spring Off – Ondra Stuchlík, Hugo Trkal, Martin Šulc a Matěj Čejchan. Zahráli všechny offsprinďácké hitovky, čímž by donutili pařit i hluchého. Malá hospůdka v Jičíně se tak proměnila na stadion plný fanoušků prahnoucích po libozvučných tónech místních hardcorových kapel. Večírek to byl vskutku nádherný, Polízanice se stává kultovní událostí a jedním z důvodů, proč se na Vánoce těšit.

z kraje Máchova...

Bezděz

Tato povídka je pouhým zlomkem událostí jednoho týdne našich nekonečných pomaturitních prázdnin. S kamarádkou Maggie jsme si vyjely na Reggae festival k České Lípě. A jelikož jsme dívky zvídavé, rozhodly jsme se v Lípě ubytovat a poznat kraj, jenž Máchovi tolik učaroval.

Úterý 6.7.
Nějak se honí mraky, asi pojedeme cárem na Bezděz.
Celou cestu nahoru pršelo, když jsme došly, přestalo – klasika.  Prohlídka. Nejhezčí je zde kaple – krásná. Zima. Zapadly jsme do podhradní restaurace a daly si palačinku se špenátem. Libujeme si nad ním. Pozn.: Špenátové hody.
Houska.

Celý týden nás sužovaly vysoké teploty, dusno a nesnesitelné horko. Ale i tak si užíváme plnými doušky všeho, co se naskytá. Je úterý, vstáváme, vaříme vodu na čaj a kafe, baštíme koláč od babičky a přemítáme, co budeme dnešní den dělat. Venku se nějak honí mraky. Původní plán koupání ve Sloupu padá. Nevadí, prohlížíme prospekty z „íčka“ a máme jasno. Největší lákadlo tohoto kraje, majestátně se tyčící nad Máchovým jezerem, Bezděz.

Balíme jídlo, pití a náhradní oblečení a nasedáme do mé staré feldy. Pokoušíme se vymotat z českolipských jednosměrek a jako správné ženy činu se dotazujeme kolemjdoucích.
Parádička. Už jedeme po hlavním tahu směrem na Doksy.

„Hele! Houska“ upozorňuje mě Maggie na ceduli u cesty.
„Ajo! A jen pár kilometrů. Tak to vezmem po cestě zpátky?“
„Jasně, když už jsme až tady.“

Po nějaké chvíli se před námi otevírá úžasný pohled. Zatažené nebe modrošedě obklopující zelené pláně a lesy - před námi ctihodný Bezděz. Bílá čára, kterou ukrajujeme každým kilometrem, nás neomylně vede k cíli. Navzdory podmračenému počasí a znatelnému ochlazení oproti předchozím dním se všude kolem rojí turisté. Parkoviště je plné, obsluha nás posílá dál po silnici, blíže k podhradí. Bereme batůžky, já ještě několikrát kontroluji, zdali je felinka zamčená a vydáváme se po ukazatelích na hrad. Ušly jsme zhruba padesát metrů, zrovna jsme dělaly promofotky s úžasně mazlivým kotětem, když se rozpršelo. A pršelo fest, schovaly jsme se pod velikým bukem.
Čekáme.
            Čekáme.
Pořád prší.
             Prší stále víc a víc.

            „Tak půjdem i v dešti? Nevypadá to, že by přestalo.“
            „Vsadíme se, že když teď půjdeme, bude pršet. A až vylezeme nahoru, přestane.“
            „Jasně, takhle to máme vždycky, ne?“ Rozesměje se Maggie a fotí, jak prší.

Tak jo, vyrazili jsme. Prší na nás, ale přestalo nám to vadit. Míjíme stánky se suvenýry, pod stříškou se mačkají nějací lidé. Zpíváme „Prší, prší, jen se leje.“

Procházíme pod první kamennou branou. Za ní už není žádná asfaltka, pouze kamenitá cesta klikatící se vzhůru k hradu. Nad hlavami se sklánějí smáčené větve dubů a buků. Kameny jsou kluzké, dávám pozor, abych nesjela po zadku zpátky k silnici. Ale přesto se občas zastavím a kochám se. V takových chvílích unikám v myšlenkách do jiných věků, do časů, kdy byl Bezděz v největším rozkvětu. Romanticky si představuji rytířské šiky pomalu stoupající po stejné cestě, po které právě teď kráčím já. Jaké příběhy se asi odehrávaly v těchto místech? 
Napadá mě, zdali měl takové představy i Karel Hynek Mácha. Myslím si, že ano. O co víc, on dokázal takovéto inspirativní okamžiky, plné vizí a silných dojmů z přírody, přetavit v obdivuhodná díla. A možná ani nechtěl být slavným spisovatelem, třeba se jen toužil vypsat ze svých životních osudů, třeba jen toužil uložit všechny ty nápady a myšlenky, které se mu potulovaly hlavou, když objevoval genium loci tohoto a dalších míst, na papír. Uchovat je pro svou další potřebu, aby mohl snít. A zajisté snil. Snil tak, že bychom mu mohli všichni závidět, doopravdy to uměl. Ale není to vše kolem romantismu jen pouhým rozporem mezi skutečností a ideálem?

Čím výš jsme stoupaly, tím víc sílil vítr. Strhával listí ze stromů a nám vykouzlil modré rty a husí kůži. Zaběhly jsme ke kase, koupily lístky společně s pohledem a Máchovou básní o vichru na kopci. Déšť ustal.
On se vlastně Mácha častokrát nechával inspirovat, jak by mnozí řekli, nevlídným počasím. Vítr, mnohdy vichr, jenž pohřební hudbu odsouzenci hrá, mlha valící se po horách, kopce porostlé tmavými hvozdy,…
A přesně takové to všechno bylo. Vkročily jsme na nádvoří a uchvátila nás věž zpola neviditelná, jak jí obklopoval mlžný mrak. Mlžný opar se potuloval i kolem hradní nádrže a u levého křídla. Na prohlídku jsme počkaly uvnitř zrekonstruované části s krásnými freskami a obrovským krbem.
Přála jsem si, aby v něm plápolal oheň a já si mohla v klidu sednout do vyřezávaného křesla a zabalit se do teplé kožešiny. Alespoň tak jsem si představovala, že by se zachovala hradní paní v počasí, jaké vládlo toho dne. Možná by se jala vyšívat nebo upíjela z pohárku teplé víno. A zase ten rozpor skutečnosti a ideálu. Vím jistě, že jsem velmi ráda, mohu-li otočit spínačem ústředního topení nebo na sebe navléci oblečení z mikročástic či uvařit teplý čaj během několika málo minut v rychlovarné konvici. A také vím téměř jistě, že hradní paní určitě neměla život jako peříčko a na žádné válení šunek u ohně neměla čas.


Průvodkyně nás provedla téměř celým hradem, dokonce i prakticky zchátralou částí, kde nejkrásnější byly průhledy skrze jednotlivé místnosti. Prohlídka byla završena v hradní kapli. Jedna z nejúchvatnějších kaplí, které jsem kdy viděla. I když bylo venku tmavo, šedo a nevlídno, uvnitř kaple zářilo jakési zvláštní světlo, jako by tam svítilo slunce. Snad to bylo tím pískovcovým obložením a bílou výmalbou, ale přesto to bylo místo, které člověka ztišilo a zklidnilo. Dokonce i děti, které celou dobu tahaly rodiče za bundy, najednou ztichly a zíraly na vysoká gotická okna. My setrvaly v kapli do doby než odešli poslední turisté. Teprve potom jsem se cítila jinak, tak nějak povznášejícně a radostně. S úctou jsme obešly zbytky odsvěceného oltáře, posadily se a chvíli jen tak tiše rozjímaly. V tu chvíli jsem přestala cítit i zimu a chlad.

Zážitek to byl neopakovatelný, těžko popsatelný pouhou prózou. Přála bych si být básníkem, alespoň z poloviny tak dobrým, jakým byl Karel Hynek, abych dokázala vyjádřit okouzlení onou chvílí.
Nakonec jsme přeci jen kapli opustily a vydaly se příkrou cestou zpět k autu. Zastavili jsme se v restauraci na svačince v podobě špenátové palačinky a kávy. Doufaly jsme, že se trochu prohřejeme, ale nepovedlo se. Tak jsem si alespoň ve felince pustily topení (poněkud zvláštní – v červenci) a vydaly se nazpět. Tedy se zajížďkou k dalšímu Máchovu hradu – Housce.

Ale Housku si nechám na jiné povídání. Stejně jako hrad Kumburk, kam jezdívám na většinu svých cyklo výletů a sedávám na kamenném ostrohu s knihou stejně jako Mácha před lety s papírem a perem plným básní.