Adletová Žena, 41 let / Praha

Člověk se pořád učí něco nového. Neustále objevuje nové věci. A občas se stane, že objeví něco, do čeho se zamiluje. Mně se to za dobu, co sdílím lože se svým nynějším milým, stalo už několikrát.

Když jsme před nějakými dvěma lety zapojili v našem novém bytě všechny sportovní programy, které jsme mohli, měla jsem denně na talíři minimálně hodinu nějakého motorsportu. To člověka prostě musí poznamenat, zvlášť, když už v době pP (před Pertem) občas nějaké ty závody sledoval. Ovšem teprve když má ke každému pořadu odborný výklad s náhledem do minulosti, začne se o to zajímat víc a (v mém případě) je ztracen(a).

U mě došlo k přelomu z vlažného občasného diváka na fanouška ve chvíli, kdy jsem se poprvé prodrala mokrým lesem na divácké místo v Lužických horách a kolem projelo první auto. Rozdíl mezi televizním přenosem a reálným závodem byl tak neuvěřitelný, že jsem zapomněla na to, že stojím v kraťáskách v 10° Celsia v dešti a s otevřenou pusou jsem dychtivě vdechovala výpary 102oktanového paliva.

Od té doby uteklo dost času, za který jsem se stihla z fanouška převtělit do nadšeného fanouška rallye, resp. hlavně velikého fanouška Jari-Matti Latvaly. Proč zrovna jeho, jak se často ptá můj milý, to je jasný. Srdce si vybralo samo ♥. Nehledě na to, že jezdí neuvěřitelně dravě a na jeho jízdu je radost pohledět, je samozřejmě taky velice roztomilý :).

Po návštěvách dalších soutěží, konaných u nás (kde pokaždé dostanu pusu od Pavla Dreslerů :)), má drahá polovička usoudila, že jsem připravená na něco většího, takže jsme se minulý týden vydali na Rallye Deutschland do Trieru. Těšila jsem se nesmírně. Ačkoli jsem z mnoha vyprávění mohla tušit, co mě čeká, realita naprosto předčila představy.

Vyrazili jsme ve třech ve středu večer. Kamarád mi udělal velkou radost, jen kvůli mně si auto polepil, aby bylo každému hned jasné, čí fanoušek v autě sedí.

Já osobně jsem byla připravená fandit celým tělem, duší i outfitem.

Po tom, co jsem několikrát převyprávěla, jak J-M (samozřejmě, že ne on, ale jeho PR manager) retweetnul můj příspěvek, jsem začala podřimovat a probudila se v kempu za Trierem ve 4 ráno. Postavili jsme stan a na pár hodin šli spát.

Ráno jsem nahodila tílko (v životě jsem nezažila tolik pohledů na moje prsa) a čepici a už jsme se hnali na shakedown. Jsem nervózní jak pes. A pak už slyším v dálce wrcčení (© Adletova). S prvním VW se mi zrychluje tep. Druhé VW s mým hrdinou prolétlo kolem během pikovteřiny, trošku se zamlelo a je pryč. Vydýchávám to dalších 10 průjezdů.
Z prvních zážitků se vypovídávám celou cestu do Lucemburska, kam jedeme před večerní autogramiádou a service parkem na výlet.

Vracíme se do Trieru, fix je koupený, to je to hlavní. Plakátků a kartiček jsou všude mraky. Stejně jako lidí na Hauptmarketu, kde se autogramiáda koná. Můj malý vzrůst je ovšem dost na škodu, takže se tlačím na nejakého pána, který uzmul místo v první řadě a on je tak hodný, že všechno, co se snažím procpat na podpis, předává dopředu. Chytám podpisy Neuvilla, Antilly, Ingrasii(y?) a pak už stojím na špičkách a hltám očima Jariho, který se k nám blíží šnečím tempem. Pán mi předává čepici s vytouženým podpisem a já se neudržím a křičím, že je nejlepší a že ho miluju :). Že se mi okolostojící smějí vůbec nevadí, protože J-M hledí přímo na mě, usmívá se a děkuje (pch :D).
S rudými tvářemi a tepem 130 (u mě) míříme k autu, abychom se jeli poprvé podívat do service parku.

Jelikož byl teprve čtvrtek, ještě tam není úplně narváno, takže jsme si v klidu prohlédli obrovské prostory a vyzkoušeli všemožné atrakce, kterých tam každá stáj měla tolik, že jsme si připadali jak na kolotočích. Nicméně jízda v simulátoru na onboard Ogiera ve Francii byl masakr. Jsem pyšná, že jsem se nepozvracela a tímto opět vzdávám hold Drekymu (jakožto i všem ostatním navigátorům), že dokáže zároveň číst, vézt se, sledovat trasu a nevrhat.

Pusa od Pavla je tradicí, ještě mrknout do VW paddocku na můj hlavní target (chlapci to nesli statečně) a míříme do kempu k Sauertaulu na první ranní RZ. V kempu to připomíná fesťák, nicméně jsme docela unavení, tak si dáváme pivo před spaním a zalejzáme.

Ráno raníčko panna vstala… oblékám svoje originální tílko a míříme skrz davy dál po cestě mezi poli a lesy (mimochodem, úchvatná krajina vůkol). Cestou sbíráme další materiály, které rozdávají nezbytně sexy oblečené hostesky.
Projíždí první auta, můj tlak opět stoupá. Tentokrát už se cítím jako větší fanoušek, když mám podpis na čepici… :) Nečekáme na všechny a míříme sbalit stan, abychom mohli vyrazit na další RZ.

Pak už je to víceméně stejné: RZ, do auta, jet na další, najít místo, zkouknout, zafandit a zase do auta. Večer pár piv a spát. Je to dost náročné, mám spánkový deficit, nové boty správně zanešený, piju v podstatě jenom pivo,
Ze všech 9 RZ (prý dobrý výkon), které jsme za ty tři dny stihli, mi nejvíc utkvěly ty ve vinicích (Moselland 1 a 2).

Nejen, že jsem vyplivla plíce, xkrát se odřela a opotila si Latvika při slézání mezi vínovými keři na zídku nad RZ, ale zároveň to byl nejsilnější zážitek. Auta kolem mě lítaly v metrové vzdálenosti asi tak 130 km/h, po každém průletu se zvedl oblak prachu, takže moje bílé hadry se změnily na béžové; asi 4x jsem dostala kamenem do stehna, na obličeji jsem měla prachový peeling, zuby při žvýkání chrastily…, ale bylo to DOKONALÉ a neskutečně dravé. Člověk se v tu chvíli cítí tak živý až to bolí.

K tomu skvělé počasí, dokonalá příroda a zvuky brblání motoru…k nezaplacení. Viděla jsem i jeden crash, vinaři určitě dostávají nějaké dotace…měli srolovaný kus vinice během mrknutí oka.

Postupně mi to začíná splývat, s každou další RZ jsem víc a víc nadšená. Nadšení sice krotí sobotní probuzení v půl páté ráno, kdy okolo chodí pořadatelé, ať se přesuneme o 300 metrů dál, že prý jsme v „dangerous zone“. Chm.

Napětí vrcholí v sobotu k večeru, kdy se můj milý nechá v autě slyšet, že má takový pocit, že se dneska s J-M vyfotím. Přijíždíme k service parku a já začínám být nervózní. Taky mám proč. Jari-Matti odchycen před vjezdem do servisu, nadšením nadskakuji a prosím o fotku. Musela jsem se smát, když mě J-M umravňoval, ať se uklidním, že fotku dostanu :). Získala jsem svou vytouženou selfie a k tomu navíc podpis na tílko, které se mu velmi líbilo. Ptá se, odkud jsme, a Praha mu přijde „very impressive“. Pak už, celá rozklepaná, děkuju (dobře, znovu ze mě vylezlo „I love you“) a jdu se uklidnit k posádce vítěze WRC2.

A vůbec si nepřipadám jako stalker, když zcela náhodou stojím u výjezdu z VW servisu a J-M zrovna odjíždí do hotelu… posílám mu poslední pusu a on mi, smějíc se, nevěřícně mává.

Mise splněna. Sobotní večer trávíme v kempu před naší poslední RZ, kde se odehrává divoká párty u karavanu nějakých frantíků. Světlice se odpalují jedna za druhou, z repráků hraje hardstyle a na závěr dostávám pecku do hlavy tyčkou od vlajky. Nedá se svítit, to je rallye.

Ve tři ráno to balíme. V neděli mělo pršet, ale počasí naštěstí zůstává parádní, takže se s Rallye Deutschland po ranní RZ loučíme a vyrážíme domů. Rallye režim se prodloužil na dalších pár hodin, protože netekla teplá voda (po 4 dnech bez sprchy je to slast!).
V krku mě lehce bolí od vyřvávání hesel jako Kopecký! a Dresla!, a Jari-Mattiho hymny (viz

Youtube Video qobP-rJ78GE

na konci), ale to bylo jenom v rámci legrace :). 

Zážitek to byl skvělý, vzpamatovávat se budu ještě pěkně dlouho. A aby toho nebylo dost, příští týden se vydáme na Barum Czech Rally Zlín. Ale to už bude pro mě, ostříleného fanouška, jenom taková třešnička na dortu ;).

Výsledky: http://rally-base.com/2015/rallye-deutschland-2015/