Zikkurat alternative-rock / Praha

13.12.2006 - Kvůli plánovanému pražskému vystoupeni Glena Matlocka s kapelou The Philistines jsme posunuli termín oslavy mých narozenin v klubu EXIT Chmelnice o jeden den. Matlock však nepřijel, protože se prodalo málo lístků a 13.12. vystupovala v Praze popová hvězdička Pink a Laibach! Pepíček Přib, kterého jsem jako legendárního zvukaře první sestavy Zikkuratu pozval na akci, se omluvil, že jde s dcerami na Pink. Spolužáci ze všech škol C. a K. mocnářství zase seděli doma a tak potvrdili, že této generaci sluší "poetický" název Dead Generation. Ještě že mi je teprve 22 a půl. Že není mrtvej, dokázal jenom Tony Škrášek, který si s námi zazpíval set parádních pecek z doby, kdy se vlasy česaly nahoru. Namátkou - It´s Allright, Little Sister nebo I Got My Mojo Workin´. Měl narozeniny zrovna před tím. Jenom to pořadí o nějakých pár desítek let vyšší. A tak dostal dárek - DVD s televizním záznamem Gene Vincenta v provedení "Black And White", tedy černá a bílá a nic mezi tím, jak se na 50. léta sluší. K tomu věnování Za zásluhy o rozvoj rock´n´rollu v ČSR, ČSSR a ČR. Tonda to komentoval jenom větou "Všechno jsem zažil!"

Naše vystoupení jsme ale nejdřív začali směsí funku a bluesových dvanáctek, na které jsme si pozvali Milana Špačka. Přijel se svou šestistrunnou kočičkou PRS Custom až z Přelouče. Rád jsem Milana představil lidem, kteří ve středu přece jen přišli, už proto, že večer s ním vždycky stojí za to. Dodnes máme v archívu živou nahrávku tria Bluesbirds (Milan, Marky a já), kterou jsme natočili v karlínské Černé kočce. Milan to rozjel hned zkraje jako ďábel a nevadilo mu, že jsem u první věci zatajil tóninu (sorry Milane). Mně se naopak podařilo několikrát zničit stojan na klávesy Nord Electro, které se asi třikrát poroučely k zemi. Lidi řvali nadšením (plech se naštěstí dal vyklepat a přežila to i elektronika). Zbytek koncertu pak byl postaven spíš na rytmu než na harmonii. Milan po své části show odcházel na nádraží, kde ho čekal poslední rychlík a ukláněl se bouřícímu sálu ještě ve dveřích.

Prvních deset odvážlivců, mezi kterými byli i účinkující, jsem potom pozval na pódium a každému předal jedno z 10 vlastnoručně podepsaných CD. Vydáno nákladem vlastním, v počtu celkem 22, 5 ks (to poslední samozřejmě celé, nepřepůlené). Tonda Škrášek si vyžádal CD s magickým číslem 7. Jirka Tomášek, žijící pamětník první sestavy, mi předal originální rukopis textů od Sex Pistols, které jsem kdysi stahoval poslechem z desek a Tomáš Havrda krasopisně přepsal na formát A4! O přesně třičtvrtěhodinové intermezzo se postarala skupina Stereo Sisters (abychom naše příležitostné seskupení odlišili, ohlásil jsem nás a Milana jako Mono Brothers). Sestry jsem pozval, když vypadla liberecká skupina Pech, která utrpěla nějakou zlomeninu. Jejich příprava trvala snad půl hodiny a tak bylo čím dál tím jasnější, že budeme hrát poslední. Neměl jsem střelnou zbraň, ale kluci dohráli poslední věc jak slíbili a tak se mi nakonec podařilo na pódium přivést i Blanku Šrůmovou a připomenout jí naše profesionální začátky. Blanka mi s kytarou zazpívala k narozeninám několik songů s neotřelými obraty v textech. Díky Blanko, budu přemýšlet, jak jsi to poselství myslela :-)

Pódium pak patřilo kamarádům z M.H.D. a jejich čím dál drsnějšímu zvuku. Taky měli důvod k oslavě, mají za sebou snad 100 koncertů. Přišel i Honza Slaba a konečně jsme si udělali fotku sestavy z roku 1999, kdy jsem s M.H.D. hrál na bicí (a po jedné ze zkoušek skončil - v márnici nemocnice v Obloukové s malým zápalem plic). No, a pak zahrál Zikkurat a zazvonil zvonec. Byl konec a něco kolem půl třetí ráno. Na parketu zbylo jen pár nejtvrdších rockerů, ale v uších mi znělo pár slov, které mi Blanka řekla na rozloučenou. "Dokázal jsi to!" Byla to moje akce a tak jsem se bavil nejlíp. Nebylo to taky zadarmo. Zatančil jsem si pogo s dřevěnou lavicí nad hlavou a málem odepsal nástroj. Jimi Hendrix kytary zapaloval, pokud je rovnou nerozmlátil. K bigbítu nějaká ta destrukce občas patří! Další na řadě by mohl být Lee, ten zatím nic neroztřískal. Akce byla rozhodně lepší, než program všech TV stanic v naší banánové kolonii. Jenom ta účast "dobrých přátel" stála za nic. Zapomeň na Prahu, řekl mi jednou Vláďa Švanda. Asi věděl proč.

09.12.2006 - Vysočanský klub Modrá vopice se nám zalíbil hned po otevření dveří. Tolik sympatickejch lidí najednou jsme už dlouho neviděli. Všichni byli zaujatí nářezem, který jim dávala sežrat neuvěřitelná sebranka s ještě neuvěřitelnějším názvem Punk Floid, se zpívajícím bubeníkem, před kterým by smeknul i Víťa Vávra (kdo ho nezná, má smůlu). Když na nás přišla řada, na nic jsme nečekali a spustili náš program, ve kterém nebylo místo pro kompromisy. Tedy hlavně klasika konce 70. let. Zvukař Hroch si na tenhle mejdan připravil bezdrátové mikrofony, které se však hodily tak na produkci recitačního kroužku nebo kurs aerobicu, takže bylo slyšet každé druhé slovo. Nikomu to nevadilo, ale já se rozhodl napříště nosit svůj mikrák i s kabelem, kdyby si zas někdo vymyslel něco netradičního. Koncert jsme samozřejmě nahrávali a to na jeden stereo mikrofon Sony. Museli jsme ho postavit na stranu, kde seděl pazvukař, jinak by ho pogující pankáči proměnili v hezkou fotku. Lidi byli skvělí a tak jsme jim zopakovali Blitzkrieg Bop od Ramones, písničku kterou slyšeli už v podání konkurence. Asi jsme byli lepší, protože nám impresário vynadal, že hrajeme málo vlastních věcí. OK, specielně pro Modrou vopici uděláme několik nových písniček. Sex Pistols zpívali s námi všichni pankáči pod pódiem, na který se vrhali po hlavě ve snaze vypustit duši za zvuků God Save The Queen. Dohráli jsme jak bylo domluveno a měli jsme toho dost. Lidi nešetřili chválou a nikomu nevadilo že jsme zahráli jen několik vlastních věcí. Po nás vylezli na pódium The Fialky a kytarista Kečup se předváděl se skvělými kalhotami, jejichž jemné proužky by nosil i Al Capone. Určitě by si je vzal na sebe do rakve. Jdu do nich taky, mám slíbenou slevu! Foťák jsem na začátku našeho vystoupení svěřil basákovi Otovi, takže máme spoustu výbornejch momentek a portrétů všech cvoků, co chodí na pivo do Modré vopice. Taky jsme se skamarádili s pankačkou v civilu Tíninkou. Večer byl naprosto super, jenom tu Vopici jsme nějak nenašli. Asi proto, že jsme koukali po holkách a zvířata nikdo z nás nepostrádal. Za odměnu za tak skvělej nápad jsme odvezli hlavního organizátora akce až před barák. Zikkurat je prostě k nezaplacení :-)

08.12.2006 - Jak jsme si naplánovali, tak se i stalo. Další bizarní večer v Blues Rocku měla na svědomí trojice kapel. Začátek patřil sdružení La Grupa s kytaristou Kulichem, kterého známe jako zvukaře z Futura. Jeho elektrárna se spoustou spínačů a displejů výborně posloužila při naší show, kterou jsme postavili na kouzelných světelných efektech plexisklové kytary Ampeg Dan Armstrong. Duch Foo Fighters se vznášel nad pódiem a tak jsme namixovali životu nebezpečnou dávku punku, naší alternativy k původní české tvorbě a tzv. grunge. Průhledný kouřový Ampeg pak šel do světa, nový majitel si ho odvezl až do Českých Budějovic. Pro kolegy kytaristy: článek o nástroji najdete v některém z nejbližších čísel Muzikusu. Koncert měl skvělou atmosféru, danou už předsevzetím zasypat pódium cihlovou drtí ze stropu. Těžko říct, kdo víc vydržel, jestli strop nebo my. Zahráli jsme i vlastní věci včetně nerozpoznatelného Krysaře. Všechno v prodloužených verzích. Premiéru měla i naše nová hymna Nad punkom sa blýska. Do té punkové klasiky zapadly i improvizace a Kulich nás pochválil za "freejazové" pasáže. Bráchovi se povedlo hodit na zem můj foťák. Fotky z vystoupení nejsou, jen video. Kameru měl v ruce pan Babka. V Blues Rocku se objevil i Michal Cerman, který se kdysi zúčastnil konkursu na nového zpěváka druhé sestavy Zikkuratu.

Malá odbočka. Už nás unavuje označení "revival", to slovo je na tom asi tak stejně jako "revoluce". Nedá se vystát. Napadlo někoho, že slovo revival má v názvu tolik kapel, že už to vypadá na totální úpadek tvůrčí fantazie? Ale proč proboha někdo zakládá revival úspěšných a existujících kapel, na které všude na světě chodí statisíce lidí? Provinční průměrnost je už cítit ze všeho, na čem je napsáno to zatracený slovo. Co se takhle zaměřit na muziku, jejichž autoři jsou už v důchodu nebo pod drnem. Sám jsem dělal nějaké čtyři roky revival, ale kapely, která už patří do historie. My nic neoživujeme, my punkem žijeme! A to přesto, že nikdo z nás nemá číro. Sex Pistols už asi nikdy na pódium nevylezou a Ramones už taky živě neuvidíte. Hrát originální rock and roll nebo rockabilly je doopravdy revival. Taky si ho zahrajeme. Patří to k názoru kluků, co si kupujou hadry jako měl Elvis nebo starý káry z 50. let. Ale punk není revival, je tady pořád. Jenom z té image se stala komerce. Lidi nevědí, na co by si už měli hrát.

Po nás přišla na pódium parta s názvem Hlavně nenápadně a spustila docela interesantní estrádu v rychlém tempu ska. Koncert byl tak trochu generálkou na ortodoxní punkový večer v neméně ortodoxní Modré Vopici, kam nás pozval manažer Dan Valenta. Byli jsme zvědaví, jestli tam nějakou vopici mají a jestli je opravdu modrá.