Vojtěch řečený Mělkoduchý

Členové skupiny

Vojtěch řečený Mělkoduchý

36 let /

Nástrojové obsazení: Kytara, Zpěv, Jódlování, Piano, klavír

Kontakty a odkazy

Z důvodů ochrany proti spamu jsou kontakty skryté a chráněné captchou.

Zobrazit kontakty

Dodatečné info

Bio a historie

Poslední sen

Za okny běží ta hra bláhová jako v mých představách,
jen tam chybí herci jako já, jak tomu bývá v hrách,
kde není místo pro ty nadané, jako je pár přátel mých,
to když si někdo zamane, že máme ležet v postelích
čistých jak krása Trojské Heleny. Po lásce voňavých.
Osudy zvláštní silou stmeleny - v nich není žádný hřích.
Objekt mé touhy stále chybí mi jako smysl pro krásu.
Jsme jak bratři s těly slabými - v bílých róbách, bez vlasů.

Bohužel nejsem tady pro lásku, ač mám jí sebevíc.
Štěstí znám jenom z obrázků, však mají rub a žádný líc
stejně jak prázdný svět nás ztracených; nás tmou bloudících.
K málo růžím já přivonět stih a slyšel málo smích
těch dětí šťastných každý den k radosti dospělých.
Já též chlapcem smutně odsouzen žít jen s postelí.

Mé strachy v hlavě jsou tak samozřejmé; noci stejné mám.
V nočních můrách vítám stovky vrahů na mém prahu.. Sám.

Ty špatné dny snad pominou, už mám jich akorát...
Když plynou s rakovinou - musím jít spát.
A dříve než se rozední a začne nový den
já prožiju poslední... Svůj poslední sen.

Doktorka

Už zase vnímám svět tak temně, jak je mým zvykem o večerní čas,
že zůstalo jen ve mně to, co mělo zůstat v nás.
Už zase do polštáře pláči, když jsi hlavní star v něžných snech,
a slzy Tvoje jméno smáčí. To jméno co zůstalo na mých rtech.
Někdo se zasměje tak pohrdavě, že láska nevzniká tak najednou,
však zůstáváš v mé hlavě, ač nespíš pode mnou,
a černou tmou já bloudím za fiktivní siluetou Tvou.
Je Tvojí hrou svůj bílý hábit proměnit ve vějící záclony, co mé zlomené srdce vábí.
Jarní vánek, co snaží se mi zpříjemnit ten nemocniční spánek,
mi připomíná Tvé kaštanové vlasy, když Ti vlají ve větru, až bohyně krásy
musí žárlit asi. Obrazy mé spásy, co se mi v hlavě vaří, jak když přepadlo mě stáří,
teď po pokoji září, avšak každý z nich sluje Tvou tváří... Krásnou...

Jsem blázen, co si k zahránkyni v bílém plášti vypěstoval opravdové city.
Vrať se na zem ke zbytku reality - stejně v mých scénářích o vášni všude jsi Ty,
když mě svým pohledem mučíš zas a znova,
chceš dostat z mojí hlavy věci, co tak toužím schovat
před Tebou a před světem, abych se přiřadil k Tvým dalším obětem,
co podlehly Tvé kráse a Tvojí čisté duši,
co nepřestaly ptát se, proč zrovna Tobě úsměv tolik sluší,
proč srdce jim tak buší, když bez náznaku boje činí z něj srdce Tvoje.
Uhasil bych slunce a zapálil nebe, jen abych Tě na vteřinu mohl mít vedle sebe.
Snídal bych v paláci; hned proměnil se v chásku.
Pro Tebe, Aničko, mou platonickou lásku... Krásnou...

Dekadentní balada o smrti duše

Roztřeseným brčkem saju dehet ze svých žil,
a co jsem pil včera večer, mi zpátky hrdlem teče.
Na život si hraju, když mi zbývá jen pár chvil,
a nemám sil vztyčit hlavu a stisknout si spoušť u spánku,
když má mysl ožírá se, když si z nudy dává líh,
a občas si i něco píchne. Je to hřích? Ne. Je to výsměch.
Svědomí teď prodírá se na půdě přes pár těch věcí mých,
kde humor ztih a teď se houpe ve vánku.
Na provaze z vlastních střev si zlomil vaz a pije krev,
co vytekla mu z očí, když teď prostřelil si hlavu.
Po zemi krev teče. Já pochybil v mnoha věcech.
Teď nezbývá mi víc, než jen prosit boha o nápravu...

Opatruj, opatruj...Můj Bože? Moji duši opatruj...

Oběšenec na půdě už pomalu nám hnije.
Koukni na tu mršku, lásku - pomalu ho pije.
S transparentní zlostí mu teď okusuje kosti.
Ta nikdy nemá dosti, když se cizím žalem hostí.
A můj soucit ve vaně teď podřezal si žíly.
Ještě chvíli budu vzpomínat, jak s radostí jsme žili,
než poleju ho benzinem a zažehnu tu zlobu;
zabedním všechna okna, aby neunikly tomu... Až tady společně uhoříme.

Vypaří se obraz těch, kterým jsem ublížil,
za to jak jsem žil a že jsem hodně pil,
že neviděl jsem jejich touhy - zastínil je prospěch pouhý.
Můj Bože, umírání je víc než dlouhý... Tak mou duši opatruj...

Na hradě plném opravdových bláznů

S každým dalším dnem já ztrácím naději, když mě rána strachem vítaj,
že nevím, co je teď, co bude později. A nevím ,proč vůbec slunce svítá.
Myšlenky síla, ta co nic netají - před sebou sám nahý ležím v blátě.
Ve spánku dere se do hlavy potají šílenství, co celého v hrsti má tě.
Včera je zítra a noc je dnem, mír je bojem a nenávist láskou.
Pláč je smíchem a dobro je zlem, světlo je tma a ticho je hláskou
křičenou na pohřbu zdravého rozumu, když zábava pomalu vázne.
Ve stavu horším než opilost po rumu na hradě, kde je každý bláznem.

Ref.
Tak proč mám žíly zlostí ucpané? Možná mám se bát.
Snad ta bolest brzo přestane, jak už zvykem bývá...
V plné hlavě tajné zákoutí tajemství nechce vzdát,
že myšlenky strachem planou Ti, když se před vším skrývaj.

Jak poznat, co je sen a co je skutečnost? Jestli má cenu vůbec dýchat?
Jedna mysl je v hlavě víc než dost a stačí, že mě jedno srdce píchá.
Jedna nekonečná propast zoufalství. Už neznám rysy své vlastní tváře.
Pomalu chátrám, no ale co já s tím? Na hradě bláznů svým vlastním lhářem.

Ref.

Závěrečná

To se někdy stává, že dojde dech. A je to pech,
že neroste tráva, co mě šimrala na zádech.
Když před pár lety - je to jak včera - nás kluky od spodiny
čekala životní premiéra hry na hrdiny,
když jsme si u lesa na vojáky hráli a prali si za svou čest.
To tam paneláky ještě nestály, jak je tomu dnes.
Jak ten čas pádil mě nasadili brýle a s výrazem dementa
jsem v knihovně řádil, a od té chvíle mě mají za studenta.

Ať je tu léto nebo sněhu kupy já rád jezdím vlakem směr Kralupy.
Jak je mým zvykem u Podlešína - otvírám flašku vína.

Na střední škole procházím skvěle; zdravý duch ve slabém těle.
Z oken zvláštní školy se však mračí budoucí pokrývači.
"Váš syn Vojta nějak moc stůně." říkal rodičům třídní Paul Newman,
netuše, že se před kluky chvástám, jak tahám školu a na Hájích chlastám.
Ze střední jsem si odnesl v život znalost, jak zadkem otevřít pivo,
proč víno z krabice tolik maže, proč se Němci zdraví zvednutím paže...
pravé... a na jakém čísle jsou holky veselé a hravé,
proč Merlot chutná tak trpce a že největší zranění je zlomenina srdce.

Ať je tu léto nebo sněhu kupy já rád jezdím vlakem směr Kralupy.
Jak je mým zvykem u Podlešína - otvírám flašku vína.
"Vojto! Ty ses ožral jako prase!" poslouchám od Tebe zase.
Ve své hlavě pořád ptám se, jestli je to mezi námi passé.
Pro všechny mladé muže a mladé slečny hraju ten song závěrečný
o lásce, o vášni a o skryté touze po jedné dívce pouze.
Pro všechny mladé muže a mladé slečny hraju ten song závěrečný.
Pro všechny sověty zpívám vděčně : Lenin budět s námi věčně.

Po střední škole s hlavou čistou jsem si našel cestu nejistou
a chtě nechtě si vybral pauzu, kterou trávím ve cvokhauzu.
Je mi jedno, co se děje kolem : Jeden vůl v parlametnu nahrazen je volem.
Daně se prý zvyšovat musí. V hokeji zas nikdo neporazil Rusy.
Pan doktor Rath dluh společnosti splácí, že měl v podlaze z bankovek izolaci.
Prezident Klaus zas užívá si risky - nedal si pokoj a dál krade propisky.
Romové na útocích nenesou vinu, že mladý kluk přišel o ledvinu.
Protesty lidí dál se množí, však stát na ně slouloží.
Možná i hůř; doba je tvrdá; stát na všechny dokonce mrdá.
Kdekdo si u hlavy hraje s revolverem a vlaky dál jezdí kralupským směrem.

Lidi se množí a zase chcípaj. Vůle Boží mě se nedotýká.
Kdekdo se pere a stavy se bouří a vězně sere, že nemaj co kouřit.
Lidi jsou smutný, že nemají prachy - není to nutný hrát si na Palachy :
polít se benzinem a vesele hořet? Vládu nebo Tebe bude to bolet?
Ceny jsou vyšší a platy jdou dolů. Už i myši v kanálech maj vysokou školu.
Už i chleba stojí třicet kaček, i když je vyráběn z ovčích sraček.
Pomalu za vzduch se tu platí, tak jako za daň z díry na gatích.
Dokonce za hranice mizí mraky. Aspoň že na Kralupy furt jezdí vlaky.

Ať je tu léto nebo sněhu kupy já rád jezdil vlakem směr Kralupy.
Jak bylo mým zvykem u Podlešína - otvíral jsem flašku vína.
"Vojto, nechlastej a dej mi pusu! Zahoď ten kendor z akce v Plusu.
Pojď a užij si ten pocit, že na nás slunko svítí i v noci."
Opět své rty ve víně smáčím, čekaje na Slánském vlakáči.
Se sluncem v tváři a výrazem tupým vyhlížím vlak, co jede na Kralupy.
Však žití vlaků není věčné - ten můj vykolejil v songu závěrečném.
Je to pár let, co se nekrmím vínem v té vesnici za Podlešínem.

Samota

Z okenní škvíry mi nepříjemne vane
na mou duši, ó pane, když ztrácím zbytek víry.
Nemám síly dopít svou kávu,
když mi po právu všichni ublížili.
Mojí vinou mé přestárlé kosti
jen samota hostí. Jak najít myšlenku jinou?
Než, že zkroucený v křesle piju skleničku pátou
- trpký gin s mátou jako vždy, když je mi teskně...
Zrají třešně. A stejně jako rok zpátky
nikdo na pomoc se sklizní nepřišel mými vrátky.
I má kočka, která předla mi v klíně
opustila mé síně. Ani slzu neukápla z očka.
Zítra bude stejný den jak včera
s rozvahou až do večera bude přemítat, proč nebaví mě jitra.
Ani nebaví mě léto a vážně mrzí mě to,
že jsem sám a smrti odevzdán.

Horký čaj s medem já vychutnám si v křesle choupacím,
co můj děd zanechal dětem svým. Však já se rovněž můžu zváti dědem.
Z rozpadlé dýmky saju kouř tak suchý
a povídám si s duchy, co si hrají na vzpomínky,
co k úzkosti mě vedou, že kdysi sytá barva mých vlasů
z dávných časů nyní připomíná šedou.
Zvědavost mi nedá, tak se v zrcadle hledám,
však zírá na mě cizí tvář tak bledá.

Ref.

Já opět v krbu topím sám, jak se mi po večerech stává.
Jako oheň plápolám s vědomím, že dohasínám.
Album fotek v ruce mám - slza na obrázek odkapává,
že mé mládí je ten tam a já opuštěn umírám.

Mé tělo ztuhlé už se cítí jako v truhle.
Mně bylo dvaadvacet let, když záda ukázal mi svět.
Šedivou dalní si hladím staré čelo
a myšlenkou oněmělou už si nedokážu přivolati spaní.
Má současná paní s pohledem chmurným
a v podobě urny mě z police vábí.
Duše z hedvábí mi k ničemu není
a veškeré jmění to nezmění... Jsem slabý.

Ref.
Ref.

Píseň pro Pavla

Mám se bát o svý srdce zlomený? Dívat se do slunce, jak zbytečně svítá?
A drze ryje mi vrásky v tváři zničený, když moje svědomí pláčem mě vítá.
Tak mám se bát, když klečím na kolenou? To je když chlap svý víry se vzdává
a ďábel hraje si s mou duší zlomenou. Už jenom víno sílu mi dává.

Tu sílu rovně stát, sobě lhát, že jenom já jsem svůj poslední kamarád,
že nezradil jsem víru svoji a jenom strachu se bojím v tom posledním boji,
který prohrál jsem už nastokrát.

Začíná svítat, však na den je brzy, když zápěstí zdobí mi jen rudé slzy.
Svědomí moje pod tíhou se hrbí, když dál se bavím jen vlastní krví.
Být či nebýt? To je oč tu běží. Je lepší mysl zabít, když duše v prachu leží.
Najít novou víru jeví se tak lehce, však žít už nemám sílu a zemřít se mi nechce.

Jak najít mám tu sílu rovně stát, sobě lhát, že jenom já jsem svůj poslední kamarád,
že nezradil jsem víru svoji a jenom strachu se bojím v tom posledním boji,
který prohrál jsem už nastokrát.

Z pod rohožky vymetám Tvé vybledlé vlasy, jež na poslední návštěvě nechalas tu asi
má duše bolavá. Kam zase mizíš? I když platím srdcem ryzím stejně jsme si cizí.
A slova naděje nejsou ta pravá, když tělo mé v zemi je a mysl je slabá.
Muška zlatá přednosti mění - štěstí je dnes velké jmění. Pro lidi už není.

Tak někdy příště příteli můj, až bude nám líp. Ať to stojí stůj co stůj...

Vojtěch řečený Mělkoduchý garage-folk / Smečno

Členové skupiny

Vojtěch řečený Mělkoduchý

Kontakty a odkazy

Dodatečné info

Bio a historie

Podobné kapely

Wajgl

Totální nasazení

Rosie

Lord Ampér