Jedná se o záznam z našeho koncertu z 1.9.2011 v Brně, v klubu Boro. V koncepci toho koncertu jsme se volně vrátili k teorií situačních textů kde zrcadlo a hyperbola obvyklé hospodské situace má vést k jejímu uvědomění a prožitku tady a teď atd. (viz celá ta zenova teorie). Jestli se nám to povedlo, můžete slyšet tady:
Další inspirací tohoto koncertu je přístup field recordingu , který nám je blízký minimálně od naší první desky "Našla
jsem tě v poli" . Tato nová deska je fieldovým záznamem původních fieldových záznamů z hospod. Čímž se dostáváme na naší oblíbenou meta - meta pozici.
Společnost, lidi kolem nás, a taky my sami se topíme v informačním šumu. Všichni něco píšou, dělají hudbu, tvoří různé věci, ale nikdo to nečte, neposlouchá, nezajímá se o to.
Nejvíce pozornosti je věnováno nejkřiklavějším, nejvýraznějším, nejkratším, nejprvoplánovějším a nejjednodušším informacím. V tomto šumu se ztrácí ty hodnoty a informace, které nejsou dobře marketingově předhozeny, nejsou tak
výrazné, nejsou tak jednoduché, ale to nic nemění na jejich často veliké hodnotě.
Jak něco předat bez intelektuálního sucharství? Jak upozornit na něco, co je hodnotné bez použití marketingových postupů?
Jelikož chceme něco předat, upozornit na něco, máme dvě možnosti, buď na tyto pravidla reklamních agentur srát, nebo se jim přizpůsobit. Doteď jsme na ně srali a dělali hodinové skladby, které nikdo neposlouchal a psali kilometrové
texty, které nikdo nečetl. Jelikož naše slovo nemá moc jako to Ježíšovo, dneska se pro jednou snížíme úroveň a budeme lehce stravitelní, výrazní, jednoduší a příjemní.
(Intelektuální pohodlnost spolu s pokorou zasáhla také nás, takže dneska, spíše než prezentovat vlastní myšlenky, budeme upozorňovat na hodnotné myšlenky a důrazy ostatních.)
Jako dobrý úvod do následujících témat se zdají být myšlenky Dorothe Sölle, či v širším smyslu celkově myšlenky feministické teologie, či teologie osvobození.
Demytologizace, kritika ideologie slepé poslušnosti, která je tak rozšířená v křesťanském prostředí, je základem, na kterém Sölle hovoří o nových, důležitějších ctnostech - svobodě a fantazií.
Psychická struktura nové ctnosti už není postavená na poslušnosti, která trpělivě snáší obtížnost situace, dodržuje řády a snese všechno, co je třeba snést; rozhodujícím činitelem při formování nové ctnosti je fantazie. Fantazie
je matkou budoucích ctností.
Osvobození lidé se mohou pustit na dobrodružnou pouť za ctnostmi zítřka. Chtějí objevit nové, jiné štěstí. Fantazie mívá vždycky zalíbení v něčem zdařilém, v nových nápadech, neboť likviduje vnitřní násilí na lidech,
kteří se obětují, i na těch, kteří oběť přijímají. Infikuje své okolí štěstím.
Fantazie Kristova je fantazií naděje, která nad nikým a nad ničím neláme hůl. Jednotlivé prohry jsou jí jen podnětem pro hledání jiných dalších možností. Fantazie víry má stále před očima obraz spravedlivé společnosti a ničím se
od tohoto království spravedlnosti nedá odvést. Fantazie je oním know how, pravou formou lásky; fantazie “ví jak“ milovat.
Jako sprosté slovo zní v naší společnosti a hlavně v církevním prostředí slovo marxismus a přitom ideály svobody, spravedlnosti, rovnosti a vzájemnosti a také vize lepšího uspořádání společnosti jsou společné jak pro
marxismus, tak i křesťanství. V dějinách 20. století se tento fakt snad nejvýrazněji objevil v teologii osvobození, ovšem i v českém prostředí se v případě Vítězslava
Gardavského, či Františka Linharta aj. objevuje plodné spojení marxismu a křesťanství.
Pro začátek snad stačí prohlásit, že tato obecně rozšířená představa o Marxově „materialismu“ – jako něčeho, co odporuje duchovnímu životu a co směřuje k jednotvárnosti a poddanství – je krajně falešná. Marxovým cílem byla
duchovní emancipace člověka, jeho osvobození z pout ekonomických předurčení, obnovení lidské celistvosti a vytvoření předpokladů jednoty a harmonie s druhými lidmi a přírodou. Marxova filozofie, jazykem sekulárním a netheistickým, učinila
v tradici prorockého mesianismu nový a radikální krok vpřed; zaměřila se na plné uskutečněné individualismu: - na cíl, který západní myšlení sledovalo od renesance a reformace hluboko do devatenáctého století.
Pro většinu lidí tu je hlavní motivací touha po větším materiálním zisku, po pohodlí a zbytečnostech, a tuto touhu v nich brzdí jen potřeba bezpečí a nechuť podstupovat riziko. Lidem v západních kapitalistických
společnostech zjevně vyhovuje, že jejich život je v oblasti produkce i spotřeby řízen a manipulován státe, velkými korporacemi a byrokracií, která k nim náleží. Většina lidí se tomuto stavu přizpůsobila natolik, že se téměř vytratila jejich
individualita. Jsou poddajným „lidským zbožím“, abychom použili Marxových slov, jež slouží dominantním strojům.
O křesťanském anarchismu vám toho víc řekne Jumper, tady jen jedná myšlenka, z jiného prostředí, která pouze zdánlivě s tématem nesouvisí.
Buddha před smrtí odmítl ustanovit vedení řádu a za nejvyšší autoritu prohlásil „nauku/pravdu“ (dhamma). Pravda je záležitostí individuálního poznání v zážitku osvícení. Ve větších shromážděních dochází
k jejím intelektuálním interpretacím. Různost interpretací vede k polemikám a sporům, které nelze rozhodnout hlasováním, obzvlášť když shromáždění obsahuje mnichy s různými stupni duchovního pokroku a některé i bez meditačního vhledu, jejichž znalost
dharmy je založena výhradně na studiu textů. Tradice tvrdí, že všichni účastníci prvního koncilu byli arhaté s přímou znalostí pravdy a proto se jim podařilo dosáhnout shody. Druhý koncil tak elitní složení neměl a jeho autorita byla založena na mnišské
senioritě. Bylo rozhodnuto většinou ve smyslu přísné interpretace řádových pravidel (tak hlasovali většinou mniši ze vzdálenějších oblastí). Při tom byl znovu recitován celý „trojkoš“. Nespokojenost hlavně u místních mnichů pokračovala. Podle některých
pramenů svolali ti nespokojenci bezprostředně po druhém koncilu (na stejném místě) „velké recitační shromáždění“(mahásangíti), (někdy považováno za 3. koncil) na kterém vtělili do kánonu své změny a přidali
k němu i další texty. První z mnoha schizmat buddhismu bylo dokonáno.
Všimněte si vztahu určité duchovní úrovně společenství a jednotlivců s potřebou práv a nařízení a s výskytem sporů a schizmat.
Naprostá většina kázání a důrazů, které slýcháváme v církvích se týkají etiky. Přílišné zdůrazňování etického rozměru proměňuje křesťanství na určitý právní kodex. Není to nebezpečné přiblížení se farizejskému zákonictví
oproti etice lásky vyplývající z vděčnosti za spásu?
Přílišný tlak na etiku způsobuje psychicky nezdravé tendence. Člověk, který se snaží vyhovět těmto církevním tlakům, se často tak soustředí příliš na to aby byl dobrý atd. že zapomíná na svou špatnou stránku a nesnaží se poznat svůj
stín, který se pak stává určitým autonomním komplexem nezasazeným do celku „já“, který bere člověku energii a různě se nevědomě projevuje.
Zdá se, že je lepši akceptovat stinnou stránkou, jako součást své osobnosti a čerpat zní sílu, tak jako Batman vychází ze stínu a čerpá z něho sílu, aby konal dobro.
Viz také Ježíšovo rozvrácení stolů kupců v chrámu – Matouš 21,12. Potřebujeme zdravou agresi.
Tématu smrti Boha jsme se už dotýkali mnohokrát viz skladby „Bůh vytvořil smrt Boha“ , „zabij „Boha“!“, „Pokaždé v prdeli“, „nihil is real“, „Ať žije nihilismus, ať žije Ježíš Kristus“, „Jesus Christus Suicide Star“ a
„Realita je piča“ . Ovšem nikdy jsme neodkazovali přímo na Teologii smrti Boha. Zážitek nepřítomnosti Boha na tomto světě, který se nejradikálněji objevil ve zkušenosti Osvětimi zažíváme ve všech oblastech života.
Dosavadní mluvení o Bohu - ba samo to slovo - už ztratilo smysl. Staré mluvení o Bohu se stalo nesrozumitelný a nevěrohodným: nedokázali jsme jím přimět svět ani sami sebe k dostatečnému probuzení svědomí tváří v tvář násilí lži a
pokrytectví, mnohdy jsme jím uklidňovali a uspávali kde jsme měli zneklidňovat a burcovat, mnohdy naše slova ztratila onu ostrou chuť soli a tak se stala bezcennými. Proto „Bůh zemřel“ v naší kultuře, v jazyku našich současníků „my jsme ho zabili“ tím, že
jsme jeho jméno vyprázdnili a znevěrohodnili, že jsme ho psali na své válečné prapory vpašovávali ho jako reklamní trik do projevů politické propagandy vlastních mocenských zájmů, ušpinili jsme v brožurkách upoceného „dokazování“ a v bečkách bigotní
břečky ošoupaných sentimentálních frází.
Halík, T., Dotknout se ran
Zdá se, že přijetí tohoto pohledu na svět poskytuje docela radikální výzvu co s tím dělat, zda je to jen tak, nebo s tím něco dělat, nějak radikálněji hledat.
Pro tento koncert jsme použili koncept situačních textů, který jsme vymysleli v inspiraci a návaznosti na zen ( 14.8.2006 seznámení se zenem ) čímž děkujeme
Angel, že nám pomohla tento koncept realizovat.
Pro připomenutí:
"SITUAČNÍ TEXTY - popisující to co se zrovna děje v místnosti / prostraní, kde se odehrává koncert.
- jejich účelem je být protilátkou k psychedelické muzice, která dostává člověka někam jinam než je jeho tělo, v kontrastu k tomuto, tyto texty posluchače házejí do místa a času ve
kterém se aktuálně nachází. Viz teorie výše."
Změnili jsme „vydavatele“ přešli jsme z lukrativního labelu MAMA MRDA MASO, na neméně dynamickou HLUKOVOU SEKCI. Občas,díky sebereflexi těchto i jiných změn,cítíme pochybnosti a strach – není to pro nějaké intoše blbost? pro veliké industrialisty amateřina? pro křesťany totální hereze?
Jelikož vůbec nezkoušíme, systematicky se nezintožšťujem, ani moc nejsme ve styku s křesťany, je ta kapela ze všech hledisek nejspíš kravina, takže pokud vám to z nějakého důvodu přijde dobré,
můžete to brát za důkaz boží existence – naší systematickou prací to určitě není!
Na minulé desce „na cestě k ateismu“ jsme jako postmoderní kapela došli do bodu, ve kterém se Bůh a ostatní veliké pravdy jeví jako relativní, jako hry
interpretací ( skladba „prase – kachna, kytka – hovna“ ) V této pozici se nám jeví jako
beze smyslu další hledání veliké Pravdy, velikého základu všeho možného, apeironu.
Ovšem sraním na toto hledání, jsme nepřijali nějaký pasivní, rezignovaný postoj. Naopak!
Při pohledu na naše životy, na to jak jsme se octli v tomhle bodě a v tisících dalších v průběhů času, vnímáme, že v naších životech se děje určitý příběh, který se vyvíjí, má své směřování a do značné
míry je utvářen vzájemnou komunikací s Bohem.
Tento příběh vnímámedíky našemu hledání smyslu a údálostem, kterým přisuzujem důležitost, je to tedy zase pouha
interpretace, redukce, ovšem tento příběh má pro nás silnou orientační funkci, kterou docela dobře plní. Je to tedy pouhý osvědčený pragmatismus z naší strany?
Z tohoto pohledu, kdy odmítáme absolutistické vnímání jakékoliv pravdy, tedy i pravdu o Bohu a spíše vnímáme Boha, jako určitého partnera, strůjce našeho vlastního životního příběhu, se nám objevuje
důležitost subjektivní pravdy a můžeme s Vattimem říct:
„Pravda, která nás podle Ježíše má osvobodit, není objektivní pravdou vědy a dokonce ani objektivní pravdou teologie: Stejně tak Bible není kosmologickým
pojednáním ani příručkou antropologie či teologie. Biblické zjevení nemá za cíl poskytnout nám poznání o tom, co jsme, jaký je Bůh, jaká je „přirozenost“ věcí či zákonitostí geometrie atd., jako kdybychom mohli být spaseni prostřednictvím „poznání“
pravdy. .... křesťanství dává smysl jen v případě, že není v první řadě světem příčinných prostředků objektivně přítomných a že význam křesťanství jako poselství spásy je založen především na zrušení kategorických nároků na „skutečnost“.
Otázku sv. Pavla „Kde je, smrti, tvé vítězství?“ můžeme oprávněně číst jako extrémní odmítnutí „principu skutečnosti“.“ (Vattimo, Věk interpretace)
nebo jinými Vattimovými slovy:
„V době kdy jsme díky křesťanství, které prostoupilo dějiny našich institucí i dějiny naší kultury obecněji, postupně pochopili, že zkušenost pravdy je
především zkušeností naslouchání a interpretování sdělení (dokonce i v „přísných vědách“ existují paradigmata, předporozumění, jež přijímáme jako poselství), je křesťanské zjevení přesvědčivé, když si uvědomíme, že naše historická existence by bez něj
nedávala smysl....
Váha takového tvrzení se může zdát nedostatečná pouze proto, že jsme ještě plně nerozvinuli antimetafyzické důsledky křesťanství samotného; nejsme totiž ještě dost velcí nihilisté, jinými slovy
dostatečně velicí křesťané, stále proti sobě stavíme historicko-kulturní přesvědčivost biblické tradice a „přirozenou skutečnost“, o níž předpokládáme, že existuje na této tradici nezávisle, a že se biblická pravda ještě musí vůči skutečnosti „osvědčit“.
Nicméně můžeme opravdu věřit v Ježíše Krista jen v případě, že budeme schopni prokázat, že Bůh stvořil svět v sedmi dnech, nebo že Ježíš onoho velikonočního rána vstal z mrtvých, a v širším smyslu, že člověk je přirozeně tím či
oním, nebo že rodina je přirozeně monogamní a heterosexuální, že manželství je přirozeně nerozlučitelné, že žena postrádá přirozenou schopnost zastávat kněžský úřad a tak dále? Je daleko rozumnější věřit, že naše existence závisí na Bohu, protože tady a
teď nejsme schopni hovořit svým jazykem a překonávat své dějiny, aniž bychom reagovali na poselství, jež nám zprostředkovává Bible. Mohli bychom namítnout, že i toto je stále ještě specifická přináležitost, jež zapomíná na lidstvo v obecném smyslu a
uzavírá se před jinými náboženstvími a kulturami. Nicméně stejné důsledky s sebou s ještě větší jistotou přinese i to, když budeme tvrdit, že křesťanské zjevení je svázáno s přirozenou metafyzikou, která se následkem působení marxistické
kritiky ideologie a kulturní antropologie rozhodně jako „přirozená“ nejeví.“ (Vattimo, Věk interpretace)
Nebo slovy Nietscheho:
„Rozumim-li čemu na tomto velkém symbolistovi, tedy tomu, že uznává jen vnitřní reality za reality, za „pravdy”, - že viděl ve všem ostatním, ve všem přirozeném, časovém, prostorovém, historickém jen
znamení, přiležitost k podobenstvím.” (Nietsche, Antikrist)
Ovšem soustředěním se na subjektivní pravdu, svůj osobní příběh v interakci s Bohem, nekašleme na ostatní, na sdílený prostor z ostatními, naopak praktickým důsledkem těchto kroků je větší
soustředění se na křesťanskou lásku, jelikož:
„Jedinou pravdou, kterou nám Písmo zjevuje, pravdou, kterou nelze v průběhu času demytologizovat – protože to není experimentální, logické ani metafyzické tvrzení, ale odkazuje k praxi – je
pravda lásky, pravda křesťanské lásky. .
...ve světě, kde Bůh je mrtev, kde se zhroutila všechna metavyprávění a kde byla veškerá autorita včetně autority „objektivního“ poznání naštěstí demytologizována, nám jedinou šanci, abychom přežili
jako lidé, poskytuje křesťanské přikázání lásky.“ (Vattimo, Věk interpretace)
Při přemýšlení o lásce, nám znovu vyvstává otázka naší vnitřní touhy po lásce, důvěře, „teple“ ( -skladba „proč tak moc chceme šukat?“ z prvního alba) . Vycházejíc z psychologického poznatku o častém přenášení do
ostatních svých vlastních potřeb, vlastností (momentálně třeba nezakomponovaných do celku osobností) a očekávání, se nám jako naplnění a odpověď na tuto touhu po lásce, znovu objevuje křesťanská láska. Zkušenost milování ostatních probouzí v nás
samotných pocit naplnění touhy po lásce.
Pohled na Boha, jako na partnera v našem osobním příběhu je podle nás ve shodě s biblickým způsobem přemýšlení o Bohu, který se vyjevuje v konkrétních příbězích konkrétních lidí. (A taky to
docela souzní s narativní terapii - www.gasbag.wz.cz/tema/rocnik3/cislo11/11-03.htm )
„... ve světle naší postmoderní zkušeností to znamená: protože už Boha nelze považovat za poslední základ všech věcí, za absolutní metafyzickou strukturu
skutečnosti, je opět možné v něj věřit. Pravda, už to není Bůh, jakého jsme znali z metafyziky či středověké scholastiky. Ovšem biblického Boha, Boha z Písma, toho moderní racionalistická a absolutistická metafyzika nezničila.“
(Vattimo, After Christianity)
Tento obrat k jedinečnosti, osobnímu stání jedince tváří v tvář s Bohem (Kierkegaard) nám přijde jako zásadní pro autenticitu, hloubku náboženského prožitku a tak se nám tato postmoderní,
sekularizovaná doba jeví jako pro křesťanství velice příhodná.
"Lidé se stali příliš objektivními, než aby dosáhli věčné blaženosti: věčná blaženost spočívá ve vášnivém, nekonečném zaujetí"
Moc díky všem, kteří na desce zní.
