30.6.-1.7. 007 Festival Krákor – Zámek Radešín
--------------------------------------------------------------------------------
Pozítří začneme nový den s úsměvem hodným našich otevřených srdcí… dřív ale užíváme to co nám Krákor dal.
Jako vždy něco málo zážitků z poutě počaté ve šluknovském výběžku a zakončené výborným poličským pivem na zámku Radešín. Na páteční den vzal jsem si dovolenou, jelikož jsem se nechtěl připravit ani o den festivalu, na který máme díky našemu
muzikantskému umu vstup zadarmo, tedy úplně zadarmo to samozřejmě není, ještě jsme museli zahrát, ale to je spíš radost než naopak. Bál jsem se počasí, předpovědi každým dnem jiné. Jednou lepší, jindy horší, to podle náladovosti rosniček dílem těch
Zelených dílem těch v tv prima. Nakonec ale počasí ideální až hanba. Vyjeli jsme s bolkem už ve čtvrtek a přespali v praze… tu s menším, tu s větším úspěchem. V pátek v 11:45 jsme se setkali na hlavním nádraží,
k naší skupině jsme připojili olču s křečákem, koupili hromadnou jízdenku směr žďár nad sázavou, šest piv a láhev bílého vína a nastoupili do vlaku. Našli jsme výborně vypadající kupé pro invalidy ve vagónu s dětmi a dvěma slečny. Slečny
nás přivítaly hurónským mlčením, to se však poměrně brzo změnilo v přidrzlé rýpání. Po druhém otevřeném pivu a chlebu se sýrem ( obyčejně uzeným a tedy normální neštiplavé vůně nutno dodat) začala mít děvčata připomínky typu: „ Vidíš, kdyby sme jely
v půl dvanáctý, mohly sme jet s někym normálnim.“ No a pak se jejich drzost stupňovala až vyvrcholila uštěpačnou poznámkou:“fuj to je smrad!,“, kterou pronesla jedna ze slečen v kolíně při odchodu z vlaku. Nutno dodat, že jsme se
jejich otrlým chováním ke starším lidem nenechali zmást a dál jsme si popíjeli svoje. Ovšem až do chvíle, kdy nám to naše došlo. Od té doby se již nich zvláštního nestalo(pomineme-li zázračné a mystikou oplývající dojetí vlaku ČD na čas a tím stihnutí
autobusu) a tak vynechám zbytek cesty a přesunu začínající román do obce Radešín, kde se letošní devátý ročník festivalu Krákor konal.
Do areálu Radešínského zámku jsme vstoupili kolem třetí hodiny a patnácté minuty. Pokochali jsme se krásou polorozbořených stěn bývalého zámeckého skladu píce, nebo k čemu všemu ho KSČ využívala v minulosti a dali si první poličské pivo. Bylo
–fantastické-ano. Potom nás to teprve trklo, areál festivalu nebyl nikterak oplocen. Otazník vyvstal v našich čecháčkovských hlavách. Vězte, že i tak byla v areálu většina platících ( a většinou myslím opravdu skoro všichni. Kdo neměl a byl
organizátorem upozorněn, bez prodlení zakoupil si vstupenku.) Pro nás nemoravany věc nemyslitelná, že? (otazníček zde slouží k zamyšlení nad naší neurvalostí, hamounstvím a hulvátstvím, že? [tentýž případ]) Pátek jsme označili za „Den po kterém bolí
hlava jak sviňa“ a podle toho jsme také jednali. Povedlo se, mimo jiné i za značného přispění peewosche, harmonikáře a zpěváka škroupovi 12°, člověka s velkým srdcem a ještě větším tělem, moc pěknou sestrou Ájou, sadem švestek a destilační kolonou
v jedné osobě, který nám dal ochutnat svou slivovici. Piv – nespočet. Lidí akorát. Muziky akorát. Bohužel nemohu hodnotit jednotlivá vystoupení kapel, jelikož s nestejnou měrou v alkoholu krve, bojím se nejisté neobjektivnosti. Moudří už
vědí a alkoholici zajisté. Abych jen nepěl chválu, v pátek se též dostavilo první zklamání festivalu. Kolem dvanácté hodiny jsme se s křečákem rozhodli vysát z místního baru zelenou barvu. Objednal jsem tedy patnáct panáků zelené… holky počítaly
až hanba. Dobrali jsme se nejistého výsledku jedné lahve a dvou panáků k tomu. Zelená zmizela rychlostí pomalého výběrčího daní. Když chtěl kompot obnovit zásoby, tu právě přistál nad Krákorem mrak, který oznámil, že došla. Opili jsme se tedy pivem a
bylo.
Jelikož se festival konal na zámku, byli jsme prosti stanů. Ulehli jsme tedy na pódium malé scény, která byla umístěna uvnitř zámku. Spaní luxusní, jen ty vlašťovky míšto šťovek nošili na náš jen hovínka, pročež jsem na svém batohu značky husky jedno
objevil. Márty měl ještě před ulehnutím svou usínací anabázi, kterou bude od teď vyprávět kompot každý pátek v restauraci lidová zahrada ve varnsdorfu, od devíti nula nula a každou sobotu v restauraci mělník od dvacetidva nula nula až do konce
astronomického léta.
Do druhého dne probuzeni nesnesitelným vlašťovčím řevem, který způsoboval nárůst mé vnitřní hlavy místy až o sedmdesát dva procent, a simultánně překládaným chrápáním dvou obsahů spacáků, jsme vstali už v půl deváté. Rozlepili jsme plakáty čtverec a
rozdali letáky. Dále jsme pili jen limonády a občas pivo, což nás dohánělo k šílenství. Hráli jsme totiž podle programu až o osmé hodině večerní(takže v devět dvacet). Začali jsme tedy pít až po půl sedmé. Kompot se dokonce přiznal, že ani neví,
jestli má na pivo chuť. Až tak nás zmáhalo pití limonád pod polozataženou oblohou. Když došlo na náš koncert (ještě jedna výtka by se uvést dala a to poněkud dlouhé střídání jednotlivých kapel… do příštího roku bych zauvažoval o zákazu výměny bicích pro
kapely, které tak činili a tím maličko zdržovali festival), půjčili jsme si bicí z hlavní scény, půjčili jsme si komba od kluků ze škroupovi 12°, za což jim ještě jednou moc děkujeme a po nazvučení (na nás nezvykle dlouhém, za což se omlouváme
početnému divactvu v sále, leč chyba nebyla na naší straně, prostě to tak je.) jsme začali náš třičtvrtěhodinový set. Ten nás jen utvrdil v tom, že lidi na žďársku, potažmo brněnsku, jsou opravdu skvělí a mají nás rádi a my je za to taky, za což
se jim omlouváme.
Od té doby přišlo na pijáky naší skupiny alkoholové jaro. Do žaludků jsme vpravili směs piva a rumu, jež nám udělala navýsost dobře po těle i po duchu a umožnila nám nepřiměřené reakce na přiměřený underground v podání zbývajících umělců a některým
z nás i klidný spánek před pódiem hlavní scény v průběhu produkce skupiny poskládaných extrovertů z kterých táhl alkohol, kompota ze kterého taky a fida(organizátora festivalu) o jehož dechu nic bližšího nevím. Tato skupina
s příznačným názvem společná stolice byla logickým zakončením festivalu Krákor 007, který definitivně zabil svůj devátý ročník v uleptané šťávě z rozdávaných melounů v průběhu nedělního dopoledne.
My jsme se vydali opět na cestu za pomoci autobusu, který nás okružní jízdou(některé vsi jsme projeli dokonce několikrát) dovlekl na zastávku do nového města na moravě, odkud jsme jeli po krušovické 11ctce, která nám svou chutí připomněla hrůzy západní
civilizace, do ždáru nad sázavou. Tam jsme měli ještě asi hodinu a půl času, který jsme utratili za poslední peníze v nádražní restauraci. Rebel, pivo bez příčiny. Pak už směr praha hlavní nádraží, kde se naše cesty rozdělili a tím pomalu končila
tato epizoda, která odstartovala léto léta páně 007. Do Varnsdorfu nás vyplivla herka dopravního podniku ústeckého kraje ve 22:00 a my tak doputovali zdárně domů a dali si večeři, sprchu a dvacet jak to má být.
Plusů festivalu je moc a moc. Mínusů je málo a málo (jen ta zelená, o které nás v sobotu ráno všichni ujišťovali, že jí je dost, došla už ve tři hodiny odpoledne). Jsme moc rádi za společnost kamarádů z brna. A moc rádi za vzorné přijetí.
Díky krákoru 007 se cítím jako james bond v sukni. Vyvstává už pouze jediná otázka. Mají rosničky zelené koule?
berys 3.7.007 19:34
