Duch nikdy neumírá. Vždy zůstává, aby se vrátil.
Nónó vzlíná z přízračné a teskné přítomnosti ztracených budoucností společně s krizí optimistických představ o alternativních věcech příštích. Z hmotných objektů skrze plynutí času a sublimaci paměti vytržených jejich původnímu účelu a osmyslnění, které však následným přesazením do jiných časoprostorových kontextů nabývají nové funkcionality a estetické emocionality. Věříme, že nahrazením ontologie hauntologií nahrazujeme metafyziku přítomnosti metafyzikou nepřítomnosti a ztráty, jimiž prostupuje melancholické vědomí, že přítomnost postutopické malátnosti pozdního kapitalismu není tím, v co minulost doufala. Oslavujeme též strukturální otevřenost nebo oslovení života namířené k přeludnému hlasu minulosti. Co již není (ve skutečnosti) existencí, nýbrž co zůstává účinné jako auditivní virtualita.