Mimóza - O kapele | Bandzone.cz
BZ si odteď na mobilu užijete lépe díky partnerovi redesignu GoGEN.

Mimóza rock / Brno

Playlist kapely
0:00 / 0:00
  • Čaroděj ze země MimOzz
    Nezařazeno
  • Džin z láhve ginu
    Nezařazeno
  • Mustafa
    Nezařazeno
  • My Perfect Spy
    Nezařazeno

Členové skupiny

Kontakty a odkazy

Dodatečné info

Bio a historie

Pravěk Mimózy (r.0 - r.2) Byli to takoví dva klučíci podnikaví, blonďák a hnědokadeřák, a ti se mezi sebou demokraticky usnesli, že by nebylo marný vokoštovat, jestli ty vejmysly toho nebožtíka herojnovýho jsou opravdu tak vobtížný, jak se jeví být, když se linou z repráku magnetofonovýho. Tak někde splašili zvučící dřeva (Kuba svůj nástroj dostal od svých sploditelů a Lukáš mi čmajznul mou kytaru, brašule jadna fikaná) a začali teda nějak tak šmrdlat Nirvanu, poněváč "Pearl Jamy mrvit nebudeme," shodli se. Zkušebnu si zřídili ve sklepení paneláku, v němž vinou Sudiček oba přebývali, abych nezapomněl. G dur, C moll, drž rytmus, hudebníku samozvaný, nezrychluj, no bolej tě paznechtíky, že jo?; však vony si navyknou, pracky vobě rozmazlený! Kubík se dokonce upsal jakejmusi expertovi na kytaru, respektive se přihlásil do kytary a všelico nasvědčovalo, že ti caparti nerozluční to zamejšlejí tuze vážně, s tou svou činností muzikální, a taky že jo, vody v brněnské přehradě ještě ani moc neuhnilo a oni už zvládali repertoár Cobaina, tak zhurta, že se opovážili i krapet dál, k songům toho pruhovanýho kečupu, Jakoubek se stylizoval do postavy ďábelského sólisty Mika McCreadyho, Lukin zas zastal party toho druhýho - Stona Gossarda - a jako mávnutím čarovné štětky zvládali těch Jamů tolik, že v to nikdy před tím ani nedoufali a byli přichystaný na první koncert, akorát zpěváka, basáka a bídáka ještě kdekoliv schrastit. Ale i to chlapcům došlo: geniální syntézou dostupných faktů dospěli k indukci, že jim ještě něco k založení kapely schází, a Lukáš ve svých úvahách dokonce došel tak daleko, že si odvodil, co že tu nehraje: nehrajou tu především bubny!! A, nadšen svým zlomovým objevem, sestrojil, na základě dnem i nocí spřádaných nákresů, plánků a hypotéz, provizorní rytmickou soupravu, jež skládala se toliko z plastových kýblů, které převázány byly kobercovou páskou (vtipný to supl za opravdické blány) a ze starého lustru, jenž použit byl coby hajtka, paličky z klacíků z dědečkovy zahrady zhotoveny byly. A jelikož žádná perzóna, povolanější k ovládání takto zhotovené maschiny, v domaku nebyla, usedl za soupravu sám. No co vám budu povídat: vbrzku dokázalnahrát píseň Alive tak, že v ní absentoval akorát nějakej ten vokál a basová linka. To bylo radostiu Woffů, když zručná ratolest domů importovala pásku s vlastním počinem! Inu slavilo se až do rána bílého a fšici příslušníci té famílie plesali nad Uměním svého člena. Tu nejsešlejšímu potomkovi rodiny té myšlenka otřela se o rukáv - on si jí zprvu nepovšim, a tak se myšlenka vrátila a nakopla ho do prdele - tehdy ji zaregistroval a došlo mu: helfnu soukojenci s jeho megalomanským projektem, třeba z toho vzejde nějaký keš. I nazpíval jsem na onu legendární kazetu vokál a předal takto archivovaný záznam duu kytarníků, jež v té době zovalo se magicky a poeticky zároveň, totiž Rezavý duch. Té noci jsem bděl, a to bez ustání. Blížilo se rozednění klíčové i zámkové, v ten Den mě čekal Konkurz. Kupodivu mé akcie u Rezavého ducha byly titěrné, až žádné. Kamarádi vycítili můj záporný potenciál, ale byli solidární: v té době už měli v šoubiznisu četné známosti a tak mi mohli doporučit kontakt na Dádu Patrasovou, jež v tom čase hledala nějakého muže do své talk show Školička s Dádou, neboť měla v úmyslu program Školičky rozšířit o zábavně-naučnou tématiku, konkrétně o názornou sexuální výchovu. Přiznám se, že Dáda byla už od útlého věku takovou mou ikonou, jednak mě vždy dokázal oněmět její bez nadsázky nadbožský hlasový rozsah - a pak i její pódiová šou se na konci 90. let mohla směle měřit s exhibicemi Pink Floyd či Tool, navíc ta holka má i ve svým věku neuvěřitelně krásný stehna, takže jsem byl cloumán i ryze spermatociidně. Vy ale nejspíš už tušíte, že jsem se nakonec rozhodl získat vše, nebo nic; Rezavý duch se sice tehdy s Dádou nemohl měřit, ale já jsem na jejich zkouškách skutečně hmatatelně rozeznával ten elán, tu tvůrčí svobodu, jakou bych u Dády jistě nepoznal. A, koneckonců, Kuba s Lukášem mají taky nepochybný sex-appeal. S hochy jsem toho památného dne (bostonský kunsthistorik Jerry Earsless o tomto datu později hovoří jako o "dni, kdy rock´n´roll vstal z mrtvých") přecejen smluvil na podmínkách svého angažmá ve skupině: to má taktika promyšleného přemlouvání mi nakonec dopomohla: postavil jsem ji na prostém faktu: ve sklepní cimře, kde Rezavý duch tehdy vybrušoval playlist, vedlo potrubí s fekáliemi všech obyvatel paneláku a jelikož záchodů je v dotyčném domě 60, byla ona roura v neutuchající permanenci, furt v ní prostě tekly nějaký hovna a taky moč a kdoví jestli ne i krev a hnis a žluč a zvratky a ta směska z těchhle ingrediencí tak razantně šplouchala, šuměla, syčela a bublala, že se duo mladičkých umělců ale vůbec neslyšelo. No a já jsem jim odpřísáh, že teda budu prozpěvovat tak razantně, že ty sračky nebudou slyšet. To jsem taky dodržel, řval jsem teda jak při císařským řezu, což mimo jiné vysvětluje, že naše první vlastní skladby neměly zpívanou melodii, jestli máte doma nějaký pirátský záznam našeho tehdejšího dema "Hlasitější než hovna," tak si všimněte, že je tam slyšet akorát takový prasečí kvičení, jako při zabíjačce, jestli jste někdy byli na zabíjačce, tak to jsem já, a pak občas zaslechnete takový šplouchání, tak to jsou ty hovna, to se zrovna nadechuju, celkově jsem ale slyšet určitě víc já než ty hovna, takže ten titul toho dema je snad zaslouženej. Demo "Hlasitější než hovna" jsme natočili na Silvestra r. 2001, nedopatřením na originální kazetu kapely Příbuzní (to mi jako jediný kazilo dojem z té akce; bylo to album Zbožňuju tě, Lásko, s hitovkama jako Seš krásná jak princezna, Jestli mě opustíš, budu brečet apod., moc jsem ztráty toho alba litoval a později jsem si jej koupil znovu) na kazeťáku AMBOS exclusive. K té undergroundové cimře jsme si vytvořili opravdickej emoční vztah - vždyť právě na její půdě jsme se tak nějak sehráli a tamtéž jsme i společně počali a vyčerpávajícím procesem poctivého tlačení vymáčkli na svět první symfonie pro kytaru a kytaru jako Srdéčko; Anděla (podtitul "holka jako lusk" byl záhy vypuštěn); nebo píseň o plyšovým medvídkovi mé sestry, kterýmu spadly oči do tamní odpadní roury Fucking eyes. Mnoho nepříznivých okolností se avšak seběhlo, mnoho - především lidi barbarský tyranský zlí nás rozdělili - nás, Mimózua naši milovanou místnost č.5, bejvalou kočárkárnu, útulnou, zavšivenou. A paradoxně to dílo ďáblovo, ten čin zvířeckej nelidskej sepředli lidičkové z úplnýho jinčího konce místní aglomerace: to bylo tak ... moment, musím správně uchopit myšlenku, abych to stóry vo pogromu na nebohý muzikančíky popsal barvitě a živě, abych někomu neukřivdil a jinejm nepřidal, vite? To se nebohýmu kronikářovi udá lehko a dát by se mu to nemělo - přišla jakási delegace z Líšně a tady jako máte petici, požadovanej počet obyvatel z našeho sídliště požaduje uzavřetí vaší produkce, z důvodu přílišnýho lomozu prej, jako že hrajem moc nahlas příliš - tak to máte, a byl utrum - a přitom my jsme pouze přehlušovali bublání té hajlzroury, to byl jedinej náš zločin - teď budou zatrest místo nás muset poslouchat to bublání, hovada nekultúrní! Pánbíček nám byl ale nakloněnej (budiž mu za to tam nahoře země lehká) a brzičko jsme vlastnili další zkušebnu: ve skautské klubovně v Židenicích. Byla to klubovnička junáckýho oddílu, kde jsme už cucali sunar - - já a Lukáš. To byla první podstatná událost jara Léta Páně 2002 a tou další byl příchod bubeníčka Michala Jiráska a tou další byl příchod basáčka Vaška Brožků. Míša se k nám přidal a Václav taky. Před baskytarystou Vaškem u nás byl eště na umělecký stáži jinej baskytarista, jistej Jura ze Zetoru - to byl taky příběh podivnej: von se zkrátka jednoho dne procházel kol té skautskej klubovny a zaregistroval, jak hrajem. A páč ho ty zvuky interesovaly, tak nás navštívil. Že prej je hráčem na basu a je ze Šumperka, ale do Šumperka jezdívá jen zřídká, jináč že přebývá ve Štatlu a že prý by to s náma milerád prubnul. Tak jsme se smluvili na následný víkend a on se tam fakt zjevil, jak bylo smluvíno. To bylo slibný, řekli jsme si a přivřeli jsme víčko nad tím, že páchl chlastem a v ruce třímal lahváč a radši jsme se domnívali, že si do tej flašky pivní dolejvá matonku, abychom jako nekreslili roháče na ohradu nebo ďábla na zeď. Tak jsme to zkusili a on byl zcela vyřízenej, jak do toho řezali Lukáš s Kubou, jenže posléze konstatoval, že kvičím jak sele a Michal že bubínkuje hůř, než jak by bubínkoval on na popelnice a nastala nenásilná roztržka, jíž byla naše kooperace jepičí uťata. Nó ale už jsem zmínil Václava, rozeného Brožka. Ten přišel a s tím dlouho žádnej nenásilnej konflikt nenastal a ani nikdy potom s ním žádnej nenásilnej konflikt nenastal. Byli jsme už úplně všichni, a tak jsme mohli na veřejnost, všem to jako ukázat. Starověk Mimózy (r.2 - r.3) První naše vystoupení se proto v tom čase mohlo udít, bylo to v červnu Annus Deí 2002, na takovým délkou minititěrným jakoby festiválku, kterej pořádanej byl jistým expertem na kytaru, kterej si na vizitky píše Ota Pinkner. No ale nám to nestačilo, tak jsme se za pár dní producírovali znova, tentokrát už na samostatným koncertování, a bylo to na dívčím internátě v Komárově, na konci června r. 2002 po Kr. A nebyla to asi ostuda, páč si tam posluchači vyžádali přídavky a bylo jich tam bajvoko 80. Jenže nastaly zasejc nesnáze šedivý, a to se zkušebnou našou. Nezmínil jsem, že ta chaloupka skautíků stála na pozemku fary židenického kostela, tak to zmiňuju, protože je to důležitý. No a přišel za náma farář toho kostela, kterýmu ten pozemek patří a že prej si jeho ovečky stěžujou, že máme moc vybuzený volume. Tak jsme ho uklidnili a on se zpakoval. O volume jsme se přestali zajímat, jen co za ním zapadly vrátka a záhy si to přihasila nějaká ženština, asi 50 let, bajvoko, nemohla popadnout dech a že je prej vážně chorá a my že jí stloukáme rakev. Tak jsme si pomyslili, že má asi chorou mozkovnici, páč my ani nevíme, jak se taková škatule kremační stlouká, ale nemohli jsme ani slůvko prohoditi, neboť ona byla k neutišení a že prý hrajeme ďábelskou hudbu, že to je hudba pekelná a že si stěžovala pánovi knězovi, že ji zabíjíme tím kvílením šíleným, tak bylo jasný, že jí hrabe, ale brzo hrabalo i jinejm věřícím z té čtvrti a my museli balit svých pět meruňek. To bylo taky znamení, že se proti nám spykli lidi s nebesy, ale kámoš Satanáš nás nenechal ve štychu a dohodil nám přes svý poskoky Domov usoplenců a puberťáků ve Starým Lískovci na konečné šaliny. A tam bydlíme do teď. Protože naše úvodní dvě vystoupení nebyly až tak velký průkaďě, tak jsme vystupovali dál, a to vždycky v pátek a v nedělu na konečný šaliny ve Starým Lískovci, páč dybysme nevystoupili, tak bysme jeli zpátky na Vinohrady a ze zkoušek by nic nebylo, resp. zkoušky by nebyly. Hráli jsme nejdřív v tom Domově ušušněnců a spratků ve Starým Lískovci, s bandem Wiklef, který zhudebňuje traktáty známého anglického reformátora z 14.století. Tam bylo celkem dost obecenstva a nebyl to průjem. Pak jsme hráli veřejně koncertně v Mýdle na Traubova-Strasse, tam nebylo moc obecenstva ale taky to nebyla nesvatá stolice. Pak jsme hráli v Brooklynu a to je asi největší zážitek, co jsme zatím absolvovali. Bylo to teprv rok po tom, co se těm jednovaječnejm dvajčatům podlomily kolena, a tak prohlídky v letištní hale fakt nebraly konce, my jsme totiž měli solární brejle a falešňácký knírky, aby nás nepoznali a aby nebyl humbuk. Ale když byl uzavřen exkurz do našich análů a sdělili nám, že plánují ještě výplach bachorů, sejmutí nehtů a depilaci nosní sliznice, rozhodli jsme se zrušit svý inkognito a když oni zjistili, že jsme Mimóza, pustili nás do NY. Přišli samí krajánci, co tam hoknujou na ilegálno a nebylo to žádný projímadlo. Špatně se nám čmrdlalo akorát na Test Festu, páč ta akcička byla fakt podivně pojatá: už po příchodu nám do ruk vtlačili takový lejstra, a to samý i všem ostatním, a že prej českej národ je blbej jak taroky a voni to napravěj. Takže nejdřív písemka z logiky, pak algebra, exponenciální funkce... Prostě dostáli názvu toho fesťáku a celej večer jsme vyplňovali testový vědomostní otázky. Já dotal celkovou známku 3, kluci z kapely byli ňácí nasraní a nechtěli se mi svěřit, co že obdrželi za číslici, ale pořadatel toho testování Vodnatá hlava jim šuškal cosi že "za rok zase, debilové," takže možná propadli... Prvním a základovým imperativem svědomitého historika je zachovat odstup od seběhlostí, jež mapuje. Ve svém vědátorském tlachání jsem se dobral až do těsné blízkosti prézentu, tudíž je tato nutnost odstupu ohrožena. Proto posečkám, až se více písku v přesýpacách časoměřičích přesype a pak sem zas něco dosypu. POZNÁMKA: při vzniku textu došlo bohužel k chvilkovému pomatení autorových prstů a klávesnice, což má za následek splývání skutečných události a výmyslů, např. bylo prokázáno, že v potrubí sklepní místnosti Rezavého ducha neteče žluč, ale výhradně exkrementy. Prosíme tímto čtenáře za odpuštění naší neúmyslné demagogie a slibujeme, že fakta nebudou opravena Středověk Mimózy (r.3 - r.4) Na výsostech vší pozornosti jsou v r.3 přeměny kardinální, a sice personální. Po konciku pro mírové jednotky na pomezí znepřátelených zemí Pákistánu a Indie odešli Venca a Míša. Drželi se za ruce, když si to metali vstříc jiným dobrodružstvím, takže jsem měl stíhu z jejich sodomnosti, akorát že moudrý Kuba mi vysvětlil, že to dneska už není žádná nemoc, a měl pravdu, protože si oba pak našli svoje děvče, žijí s nima až do dnes (tj. do zámořských objevů) a mají převážně heterosexuální vnoučata. Takže po besídce pro vojcly v Kašmíru chvilu jen vánek šveholil na hmatnících všech elektronických nástrojů, dokud nepřišli Šakal a Ondra, kteří nás přemluvili, abychom upustili od ambice nastudovat písničky Stravinského v duchu Čajkovského a vrátili se k tomu, co nezvládáme ze všeho nejmíň. Nastaly spokojený časy, jejichž srdečnou atmosféru ilustruje Šakal ve svých koncertních reportech z toho času (,čímž tě k těmto lechtivě intelektuálským cestopisům směruju - jsou pod odkazem Litera Tour). Zámořské objevy (podzim r.4) Můj bratr absolvoval na Komenského Institutu pro Pokrokovou Pedagogiku letos v červnu. Ovšem docent Vaca mu věštil rozcochatou kariéru v oblasti vědecké pedagogiky i v praktickém výchovném procesu už od druhého ročníku, kdy se Wluk ing. prezentoval seminární prácí "Úloha tvaru dudlíku ve formování sexuální identity," jež byla díky své brilantnosti (a přímluvě docenta Vaci) publikována v odborně pedagogickém periodiku "Children of Bodom". Neskrovná očekávání vyrašila v sourozencem vyvolaný převrat v didaktické metodologii. Wluk ing. vnesl do od 60.let nehybných vod adolescentní psychologie grif, pro nějž se vžila označení "bič a bič" ("hit the fucking bastard, hit him") a "ohýbej stromek, dokud nepraskne" ("and fuck him, fuck him harder"). Jde o napohled brutální, fakticky však bezpečnou a excelentní techniku řízeného přerodu rozmazlených, neschopných hošánků v svědomité a samostatné spoluobčany. Naše kapela měla tu čest, že tato už nyní legendární léčba charakteru byla aplikována poprvé na ní. V podstatě na nás manifestoval učebnicový model "bič a bič"e: 1/zadal nám standardně obtížný úkol: nalézt si nového kytaristu, přičemž nám na vyřešení této rovnice vyměřil čas do konce roku. První bod ovšem není nikterak výjimečný, jde o typ cvičení, který popsal už docent Vaca z Komenského Institutu. Ovšem nyní nadejde novátorský bod 2, který vyvolal bouřlivé diskuze na akademické půdě v celém civilizovaném světě; 2/týden před koncertním vystoupením 20.11. v Praze transformoval zadání úkolu a informoval nás, že na jeho řešení máme již pouze týden. Účinek byl dechberoucí!: nová situace mobilizovala veškeré naše smysly, neboť poprvé v životě jsme byli nuceni spolehnout se výhradně na sebe. Nabízí se srovnání s teorií PaedDr. Neptuna, známou jako "Plaváček" ("hoď do vody neplavce a on vyplave"). Ano, ta asociace je na místě: objevili jsme ve svých nitrech netušené sýpky užitečných schopností. V MOMENTU, KDY JSME SE POPRVÉ NEMOHLI SKRÝT ZA WLUK ING.ŮV ZADEK, JSME TOTIŽ BYLI NUCENI DOSPĚT. Nedozírný zrak mladého vědce nás opět posunul dál v muzice i v lidství. Následuje rozbor našeho počínání v laboratorně, Wluk ing.em vytvořené krizi. Když nám Wluk ing. prvně předložil popis situace, kterou zároveň reálně navodil, správně nám předepsal neuroleptika, jež zamezila předčasnému ukončení experimentu naším kolektivním kolapsem. Takto chráněni před okamžitým rozkladem kapelní osobnosti jsme požádali o radu profesionály z prognostické společnosti Cogito Ergo Seru d.r.b., která je pověstná vskutku NULOVOU neúspěšností*. Ti svůj vyčerpávající rozbor našeho stavu shrnuli do resumé: "Můžete se v tom hajzlu akorát tak spláchnout." Dle instrukcí análytiků z Cogito Ergo Seru d.r.b. se ovšem dalo postupovat výhradně za pomoci schopného genetika nebo biochemika. Po poctivém dumání se Kubous rozpomněl na zasloužilého genetického inženýra Mudr. Otu Piknera. Ze staré známosti s Kubousovou kmotřenkou byl doktor Pinkner svolný k provedení komplikované reakce. Svolil, že nám Wluk ing.a naklonuje. Kloning je obecně kurevsky těžká procedura. Plná prdel všelijakejch baněk a v nich všelijaký sajrajty, končetiny uřezaný z nebožtíků, co měli velikost toho co ho klonuješ a teď si vem, že jenom střeva měřijou dvacet metrů, takže po celim pokoju se to tahne jak obří jitrnica... A pokud se navíc má xeroxovat osoba z nejtalentovanějšího českýho revivalu, je průzračný, že to nebude napočkání. Celá operace měla být dovršena na Nový rok v 2:46 SEČ srpem. Jenomže ouvej, jak už bylo formulováno, 14. listopadu toho roku uvedl bratr v život "bič a bič" a rozcestí vypadalo takhle: buď do tý Prahy nejet, nebo udělat šílenost, dangerous záležitost, prostě přerušit kloning, nečekat, až se vypreparuje pinktlich novej Wluk ing. a zastavit to teď, dyž je zatím vzniklej jenom takovej meziprodukt. Co myslíš" Jo, jsme magoři - šli jsme do toho risku, i když pan Pinkner teda nám dal podepsat, že jestli se něco posere, tak tomu utřem zadek my. Bylo to jak v ňákým tlirelu... Setmělá laboratoř, teď ten smrad jak byly čerstvě naklonovaný Wluk ing.ovy šlapky a do toho dostal Šakalík škytavku, jak byl od oběda střízlivej a MuDr. Pinkner bledej jak cement, pak se eště vylila zkumavka s řasama, to ale doktor řikal, že ty se daj eště dodatečně nalepit. No a pak to z tý baňky vytáh. Nejdřív jsme se hrozně lekli, protože nově klonovanej - to je jak narozenej lidskej plod: vod krve je to, a mžourá to, rozkoukává se to, natahuje k vzlykání; jenomže u kloningu to samozřejmě není prťavý, ale velký, vlasatý, prsatý jako ten, koho s kopíroval. Ale jak jsme z toho novýho Lukáše smyly všechno to nesympatický bahníčko a jak jsme si na něj zvykali, tak se vtíral takovej neuvěřitelném pocit - on teda Wluk ing.ovi nevypadl z voka úplně, protože aby byl úplně stejnej, to bysme ho z tý výlevky museli vylovit právě až 1.1.2005 v 2:46. Ale nakonec (jak řikám, Wluk ing. nás timdle svym výchovným "jakopodrazem" zase posunul muzikantsky vejš) jsme teda teďka rači, že jsme nečekali až na ten Novej rok, protože si nějak tak myslíme, že novej Lukáš byl z tý genetický vývojky vyjmutej v tu nejsprávnější dobu - že je prostě tak akorát. Akorát ty řasy mu eště musíme nalepit, ale to je fakt maličkost. *Za zmínku stojí 2 principy, jimiž prognostická společnost Cogito Ergo Seru d.r.b. dosahuje nulové neúspěšnosti; jedná se o mechanismy "řiť - řiť" (buďto lezu do prdele nebo posílám do prdele) a "čuráci - kamarádi" ("všichni jsou čuráci, jen my jsme kamarádi"). Ovšem tyto techniky jsou rozlehlým tématem pro autonomní stať.