Jedni z brněnských reprezentantů tzv. brněnské nové vlny začali hrát již před čtyřiceti lety a způsobili tehdy značný rozruch. Nejen tím, že zhusta ignorovali byrokratické překážky, kterými si režim ponechával kontrolu nad tím, co kdo komu a jak říká, ale především velmi neobvyklým hudebním a textovým projevem. Poukazuje se na stylovou spřízněnost s muzikou amerického samorosta Cpt. Beefhearta (byť kapela samotná tvrdí, že jej v začátcích vůbec neznala). Zjednodušeně by se dalo prohlásit, že Ještě jsme se nedohodli geniálně využili hudebního diletantství ke zvýraznění kvalitních textů Karla Davida (rovněž baskytara a místy zpěv), k tomu přidali vizuální vjem "okvádrovaných slušných lidí", z vlastní dílny pocházející nástroje - a na světě byla kapela, na niž nelze zapomenout.
Nervnost, údernost často šokujících textů, splétající se kytarové linky, vzezření povrchností opovrhujících bohémů, to všechno z Ještě jsme se nedohodli vytvořilo kultovní záležitost. Nic pro estéty, libující si v perfekcionalismu a ničím neprovokující libosti. Z muziky je cítit atmosféra osmdesátých let se snahou o co nejsvobodnější život, o jistou provokativnost až dekadenci. Jako by se kapela snažila ze všech sil vyhnout všemu líbivému a režimně optimistickému, jako by se snažila naschvál popisovat či přímo vytvářet pravý protiklad. Dějí se ohavnosti, sny nejsou příjemné, realita o to méně. Lidé si jsou odcizeni, realita je umělá, nevábně odpudivá, realita dnešních Rychlých šípů je vpravdě pozdně socrealistická - co zbývá? Cynismus a sarkastický výsměch.
JEŠTĚ JSME SE NEDOHODLI
(1980 - s přestávkami dodnes) Brno
Skupina Ještě jsme se nedohodli vznikla původně jen pro jedno recesistické vystoupení na tanečním večírku v roce 1980. Proto také samotní členové skupiny (studenti brněnských vysokých škol) k tomu, co dělali, nepřistupovali jako k nějaké „avantgardě", ale snažili se o to, aby z jejich hudby čišela legrace a pohoda. Podle dlouholeté manažerky Lenky Zogatové vznikli JJSN údajně proto, že „byli oškliví kluci a mysleli si, že když budou mít kapelu, tak je holky budou chtít" (Gramorevue 1989).
Vedoucí kapely, absolvent přírodovědecké fakulty a později učitel v Želeticích Karel David v Melodii (1991) říká: „JJSN není ani tak skupina hudební, jako spíše společenství sociální. Dříve spolužáků, nyní přátel. Nikdy jsme se nebrali moc
vážně, nesnažili jsme se ani o tehdy nutné přehrávky ani o získání zřizovatele, z tehdejšího hlediska jsme vlastně jako kapela ani neexistovali. Asi v nás byl odpor vůči institucím takový, že nám přišlo absurdní institucionalizovat se, byť i jako rocková
kapela."
Obsazení souboru bylo následující: Karel David (bg, prkno, bvoc), Petr Liška (voc), Stanislav „Staník" Filip (acg, prkno, bvoc), Jiří Macur (acg, prkno, bvoc), Petr Hromádka (ds, mtf) a jako host ještě Pavel Fajt (perc, zároveň Nucleus).
), který po odchodu Hromádky zaujal jeho místo za bicí soupravou. Jelikož však v roce 1984 vytvořil s Ivou Bittovou duo Bittová & Fajt a zaměřil se hlavně na něj, nastoupil do JJN v roce 1985 na post bubeníka záskok Petr "Karkula"
Randula (ex-Třírychlostní Pepíček). Ten ale asi po roce odešel, neboť se k bubnům opět vrátil P. Hromádka.
Hudba (říkalo se, že ovlivněná Cpt. Beefheartem) byla hlavně dílem Stanislava Filipa. Texty psal Karel David a občas Petr Liška. Díky jejich drsnosti i občasné morbiditě se staly "postrachem kulturních pracovníků" a kapela taK většinou hrála na
undergroundových hospodských akcích anebo pod pseudonymem Králíci.
Hudební publicista Jaroslav Riedel o JJSN napsal v knize Excentrici v přízemí (zkráceno): „Skupina v textech nikdy nevyužívá témata patetická a vznosná, ale naopak často provokující a záměrně ´neumělecká´. A není-li posluchač šokován už samotným
námětem písně, zcela jistě ho vyvede z míry zpracování s řadou rafinovaných slovních hříček („to je ona, ona nová doba...") či využitím neologismů, zdařile narušujících srozumitelnost textu („Žulánci"). Texty je třeba vnímat ve spojení s hudební složkou.
Jejich jistá křečovitost a bizarnost doplňuje drásavě nemelodickou hudbu, jindy k ní zase vytváří zajímavý kontrast - skupina začne hrát vesele a text se změní v apokalyptickou scenérii plnou zohavených mrtvol, zaolejovaných ptáků padajících ze střech a
hladovějících vlků vyjících z klecí."
Ještě jsme se nedohodli je sice kapela rocková, ale kdysi využívala výhradně akustické kytary, kdy „navzájem nezávislé kytarové linky určují organizovaně chaotický sound skupiny, občas skutečně podobný Cpt. Beefhearta." Z fotografií kapely je
vidět v nástrojovém obsazení nástroj, který sami členové nazývali „prkno". Šlo o jakousi nápodobu „chleba" skupiny Kilhets - na rozdíl od něj však bylo prkno bezpražcové, když na krku byly občas vydlabané díry. Nástroj byl také plně elektrifikován. Soubor
byl znám také tím, že vystupoval v laciných kvádrech, což ve spojení s prkenným chováním členů házelo docela slušnou kombinaci vzhledu komunálních partajních potentátů a venkovských plesových buranů.
Po skvělém roce 1982, kdy se stali JJSN opravdovými hvězdami alternativní scény (hráli na Valné Hromadě a parníku Jazzové sekce v Praze), odcházeli členové kapely
různě na vojnu, takže nějaké intenzivnější hraní nastalo od roku 1985. V roce 1986 se stal soubor bombou Rockfestu ( v té době už s kapelou bubnoval Randula), jenomže potom tu opět zahrála roli vzdálená bydliště členů a tak se četnost koncertů snížila až
v příležitostné vystupování. Nicméně od roku 1989, kdy kapela v rámci Rockfestu vystoupila na scéně nazvané Dunajská delta opět začala koncertovat více.
Ještě jsme se nedohodli příležitostně vystupují dodnes.