Podobné kapely
Podobnost se určuje podle počtu společných fanoušků.
Cesta z mlhy - Jan Bartek acoustic-acoustic / Velká Bukovina
Playlist kapely
Členové skupiny
Nástrojové obsazení:
Kytara,
Ukulele
Kontakty a odkazy
Dodatečné info
Bio a historie
**
Co jsem vyčetla-Jan Bartek : Michaela Winiferová Vinterová
---------------------------------------------------------------------------------
Je vidět, že poměrně často v hlavě spřádáš myšlenky, odrážející události v tvém okolí. Nejsou moc jasně konkrétní, těžko se v tom vyznám, myslím to tak, že si mohu jen domýšlet, ke komu a k jaké situaci ony emoce patří. Je tam jasná linka zmatenosti
a vyčerpanosti z vlastních pocitů, přesto i zároveň touha jim nepropadnout, překonat sama sebe, být „lepším“?
Je v tom odkaz na to, že přestože máš kolem sebe lidi, cítíš se dost často asi hodně sám. Možná, protože pochody v tobě jsou jiné, než právě u lidí ve svém okolí. Možná máš pocit, že ony pocity jsou nepřenosné a možná tě zklamu, je to tak. Lze je
pouze popsat, sdělit, vysvětlit, ale nikdy nikdo jiný neucítí přesně to samé, co prožíváš a s čím se pereš.
Je těžko čitelné, básně jsou natolik krátké, že zachycují myšlenku a emoci, ale při tak málo slovech to bude myslím pro ty, jež to budou číst hlavolamem.
Často zmiňuješ souvislosti odkazující na vztah s tvou ženu. Je to jako prosba a zároveň omluva, za to kým jsi, že možná se nevidíš příliš dobře a možná čekáš, a asi ti to je dopřáno, že ona to tak nevidí. Tedy vnímám, že je tvou oporou.
Je tam pořád, přestože to mnohdy vyznívá, jako že jsi dost dole, naděje, popisuješ jí, nechceš se jí vzdát, to je fajn!
Píšeš konkrétně reakci na danou chvíli, což znamená, že se nezaměřuješ na konkrétní téma, krom svých emocí, které popisuješ. Dalo by se to svým způsobem chápat, jako veršovaný deník, který bude odrážet tvé pocity a myšlenky v daný okamžik. Bez
nutnosti vše více vysvětlovat. Což pro čtenáře bude oříšek. Je otázkou, jak moc stojíš o to, aby do tebe čtenáři viděli více, takhle se to zdá, že ne moc příliš, ale třeba možná i očekáváš, zda se na něco konkrétního zeptají, nevím.
Popisuješ často svůj úhybný manévr (pohled očí), ale zároveň se obáváš, že bude vykládán jinak, než ho cítíš sám. Ale také zmiňuješ pohledy druhých. Možná, že i ony jejich pohledy znamenají něco jiného, než ty si sám myslíš, že
znamenají.
Necítím v tom vyloženě smutek, spíš jakousi sílu odporu, vzdoru, touhy překonat to. Žádné srdcervoucí litování se, naopak něco ve smyslu sebemotivace, něco jako výkřik: „je mi blbě, ale já s tím budu bojovat“.
Máš tam různé odkazy na hudebníky a spisovatele, ale bez většího popisu nejsem schopná pochopit ono propojení, které máš na mysli.
Nějakým způsobem neustále odkazuješ na kliku – dveře .. nevím, co to přesně znamená, možná je to narážka na to, že tvá samota (pokoj) je místem, do kterého lze nahlédnout, ale možná se bojíš, aby do něj někdo nahlédnul. Teorie?
Zajímavé pro mě je, že básním nedáváš názvy, jen je čísluješ, což ovšem vyjadřuje kontinuitu, která není sice znát přímo z popisů, ale jak jsem psala, připomíná to deník.
Je v tom cítit i něco jako, že máš problém se mít rád, jsou tam slova, která jako by značila pochybnosti o sobě samém a ne úplně spokojenost s tím, co prožíváš.
Jestli to vnímám správně, příjde mi, že tvé zápisy se oproti minulosti stupňují, jsou četnější, co to znamená?
Taky se tam objevuje „téma“, vlastní matky, možná je tam nějaký konflikt.
Příjde mi to z toho čtení, že máš spousty pochybností, ale jen v určitých oblastech tvého života, především ve vidění sebe sama. V jiných jsi poměrně dobře orientovaný a myslím i přesvědčený, že víš kudy cesta vede. Ale máš propady a pochybnosti o
tom, zda to zvládneš, tedy ani tak ne to a ty ostatní kolem sebe, ale vlastní reakce a myšlenky, skoro, jako by si se sebe bál možná v některých situacích. Nedělám ti psychoanalýzu, jen popisuji, co mě napadá při onom čtení.
Vnímám to, že máš problém zůstat se svou bolestí sám, ale možná máš pocit, že když jí příliš dáš najevo, budeš tím druhé zatěžovat, což nechceš, takže možná i proto tolik zápisů, tolik básní.
Přečetla jsem asi 85% .. jde to rychle, neboť to jsou velmi krátké úryvky. Asi dost často se babráš ve své bažině myšlenek, chtěl by jsi v tu chvíli být jen sám dostatečně daleko od kohokoliv, komu by jsi tím mohl přitížit, přesto dáváš nahlídnout,
sdílíš to, to znamená, že tam možná uvnitř je i to, že máš potřebu to ventilovat, vysvětlit, proč něco někdy nemůžeš, proč nemáš sílu, často se snažíš sám motivovat, odlehčovat to v tom smyslu, že to není nepřekonatelné. Napadá mě k tomu to, že právě
možnost toho, že to můžeš takto ventilovat ti pomáhá jít dál a to je zcela v pořádku.
Jsou to mé postřehy, které jsem průběžně psala při čtení tvého díla. Třeba jsem se trefila, třeba vůbec, podstatné je, jak to vnímáš ty.
**
Zhodnocení tvorby-Jan Bartek : Ivan Šiler
--------------------------------------------------------
V první řadě – berte to tak, že nehodnotím váš plný potenciál (ten jste dosud nerozvinul). Na základě svých vlastních dlouholetých zkušenosti z oblasti hudební publicistiky, Vám mohu pouze svěřit, jak na mě působí vaše aktuální tvorba a schopnost Vašeho sebevyjádření.
Budeme-li se bavit o technické stránce věci, pak se domnívám, že pro kytaru máte talent a neskládáte na ni vůbec zle. Některé kompoziční roviny jsou nápadité a dala by se na nich nejednou vystavět rytmicky či instrumentálně výrazná i dobře zapamatovatelná píseň. Umocňují navíc dojem, že člověk skutečně poslouchá původní tvorbu, což je pochopitelně důležité, ale často to není dáno ani zavedeným či profesionálním hudebníkům. Zpěv vskutku není žádná sláva, vlastně je to jeden z těch nejslabších článků, ale ne proto, že byste měl špatný hlas (to spíše naopak) nebo se nemohl časem vyzpívat. Problém je jinde, a ze svého pohledu se Vám pak o něco níže pokusím nastínit, kde.
Pokud jsme u samotné prezentace vaší tvorby, chápu podstatu věci. Ale tím spíše bych od toho hned na počátku zcela odstřihl ten přívažek ve smyslu tvorby pacienta psychiatrie. Navenek vás to strašně shazuje, jakoby dopředu ospravedlňuje a současně negativizuje. V tu chvíli už Vás totiž posluchač nebere jako hudebníka. S danou informací mu jeho podvědomí Váš obraz v tomto ohledu zkresluje. Místo, aby vnímal primárně vaši tvorbu, nepřímo, ale vědomě, a přitom zcela zbytečně, ji začne porovnávat v kontextu s handicapem. A toto srovnání mu brání, aby se na ni soustředil stoprocentně. Ať už je pro Vás hudba nebo skládání psychoterapií více, méně nebo totální, prostě tohle tam nemá co dělat. Sám Bach, Smetana nebo Kurt Cobain také netitulovali svou produkci tvorba toho a toho století, tvorba hluchého skladatele či psychicky rozervaného. Je to jen poznámka takříkajíc pod čarou, ale nikterak nepodstatná, pokud byste chtěl, aby vás lidé brali v první řadě jako muzikanta. V opačném případě vás budou víc než poslouchat omlouvat, anebo neposlouchat, aby vás nemuseli omlouvat. Musím to uvést takto na rovinu, i když jsem přesvědčen, že sám jste poslední, kdo by měl v úmyslu něco takového činit s vědomím něco tím ovlivnit (pouze si to riziko soucítění místo fandění ze strany posluchače zřejmě neuvědomujete). Za těchto okolností by navíc také nikdy nedošlo k tomu co je mezi muzikantem a publikem to vůbec nejdůležitější – propojení se navzájem.
Podstatné je ale následující. Vaše tvorba, třebaže je mi naprosto jasné, co vše se za ní skrývá a jak jste se k ní možná i dostal, je velmi sterilní. A na vině je tomu nepřetržitě opakující se téma ať již obrazné či skutečné negace v textech jako reflexe z choroby. Je to přitom velmi nešťastné, protože právě se slovem pracujete skvěle (i když sem tam opakujete myšlenky, někdy dokonce hodně podobnými obraty). Navíc máte průkazné až výjimečné nadání pro básnickou lyriku. Nemusel byste se ani bát nabídnout své texty třeba některým kapelám nebo vokalistům. Pokud ale chcete znát názor čistě na svou tvorbu, logicky se domnívám, že ji chcete prezentovat rovněž ryze obecnému posluchači, a jeho ohlas tedy vnímám za dané situace jako pro Vás ten nejdůležitější. Pokud tomu tak skutečně je, pak ale Vaše stávající přístup a vyjádření jsou v tomto ohledu zcela kontraproduktivní. Soudím, že valná většina posluchačů prostě tak repetující sebemrskačství nebude schopna doposlouchat do konce. Padne na ně z něho chandra, ale především je vyčerpá a odradí od toho, aby sledovali případně váš další hudební vývoj. Prostě se o vás dál zajímali. To, co následně řeknu, může znít jako klišé, ale ve vašem případě je bezezbytku na místě: Zkrátka, pokud chcete oslovit a najít širší publikum, strašně by to všechno stouplo, kdyby to něco odlehčilo či prosvětlilo. I když tuším, že to pro vás nemusí být tak docela jednoduché, věřte, že by vás to současně hodně posunulo hudebně i autorsky.
To, co tedy soudím o Vás především, je, že byste měl uchopit hudbu v její samé podstatě. A tím si s ní můžete navzájem až magicky prospět. Vy ji, a ona vám. Pokud do ní vplujete jako do vesmíru, ve kterém je stále co objevovat, zjistíte také, že jejím prostřednictvím můžete vyjádřit mnohem více a v daleko pestřejší škále, než je tomu doposud. V podstatě tak máte i šanci, přeneseně i doslova, odpoutat se od toho, co vás třeba sužuje. Daný stav věci je ale u vás v tomhle ohledu bezmála absurdní, protože to, co hudbou nyní aktuálně vyjadřujete, potažmo na čem ulpíváte, je současně tím blokem, který vám brání k ní proniknout tak, abyste se v ní mohl rozvíjet. Byl bych rád, kdybyste tohle opravdu pochopil. Přestal se skrze hudbu soustředit na problém a představil si, že vám hudba naopak přináší šanci se od něj oprostit. A jako takovou ji začal objevovat navenek i ohmatávat vnitřně. Zkuste si s ní porozumět natolik, abyste se skrze ni nemusel tak často ohlížet za tím, co vás traumatizuje. A pokud opravdu budete mít potřebu vyzpívat se z bolesti, frustrace, deprese či pocitu zmaru, zkoncentrujte takový pocit třeba jen do několika vybraných, ale o to sugestivnějších písní jako to třeba v mnoha nekompromisních variacích umí některé zámořské kapely.
Dopřejte si také víc experimentování. Hledejte harmonie, melodie, třeba jen prosté nebo melodické nápěvy, místo akordů si vyzkoušejte minimalistické tóny, nebo naopak dovolte si být rozmanitý a využívejte širší spektrum nástrojů pro zachycení atmosféry, v jaké byste si přál tvořit a existovat. Právě to by strašně prospělo i zpěvu, protože byste současně mohl svůj hlas za různých pocitů a emocí využívat jako nástroj. A barvu na to má. Je sytý a výrazný, mohl by být skutečně velmi tvárný a emocionální, citlivý i rockově agresivní, ale jestliže bude stále tonout v jediné a navíc tak „vyčerpané“ tónině, nikdy neožije a vy se navíc nenaučíte dobře frázovat. Některé vokální fragmenty máte hrozně zajímavé a chvílemi se dokonce až zachvějí regulérním tahem na branku, ale problém je ten, že se do nich jakoby neodvažujete opřít. V podstatě to působí, že se zpívat, a tím myslím opravdu zpívat, podvědomě bojíte nebo stydíte. V důsledku toho některé koncové slabiky jen vydýcháváte, jiné zase podroušeně protahujete. A v důsledku toho pak zníte falešně. Zpěv a práce s hlasem pochopitelně na texty doplácejí nejvíce. A to dokonce v těch skladbách, které mají až taneční náběh a velmi pozitivní rytmickou strukturu. Třeba z druhé skladby na Vůni deprese by mohla být strašně příjemná věc, ale zkroušený vokál ji doslova dusí, je prosta jakéhokoliv náznaku emoce. Podobně tak i skladba Skutečnost nebo iluze – hezký motiv, ale hlas mu nedokáže sekundovat, podpořit ho, pomoci písní rozběhnout se. Dokud se při interpretaci neodvážíte pořádně si zařvat, prožít radost, vztek nebo vyjádřit něhu, nikdy v čisté podstatě zpívat nebudete. Většině písní, bez ohledu na závažnost a někdy až tragičnost sdělení, proto až paradoxně schází procítěnost. A hlas bez pocitů – s takovou se zpěvák ocitá takříkajíc na odstavné koleji. Kdysi v tomto duchu koexistovaly například dvě známé kapely – Joy Divison a The Cure. A obě bez ohledu na nemalý kredit, který si vysloužili již ve svých počátcích, skrze své vůdčí autory těžce bojovaly se svými démony a v důsledku toho i o umělecké přežití. První se nakonec po ztrátě zpěváka přetransformovala v soubor razící za velkých úspěchů nové hudební trendy na elektronické scéně (New Order), v druhém případě zase pomohla změna hudebního myšlení lídra kapely Roberta Smithe, který začal jednak skládat svými slovy „veselé singlíky“ a z depresivních kytarových stěn dokázal najít cestu barvitými a instrumentálně propracovanými obrazy za výrazného využití kláves. Když se ho mimochodem tehdy ptali, co jej k tomu přivedlo, upřímně se vyznal, že pokud by pokračoval v tom, co mu bylo zpočátku tak vlastní, musel by kapelu rozpustit. Tak nějak cítím, že časem by to unavilo i vás a následně vystavilo riziku, že byste na svůj skutečný hudební potenciál zanevřel ještě dříve, než byste ho probudil.
Mrzelo by mě tedy, pokud byste v této fázi ustrnul, protože vaše nápady jsou dobré. Našel jsem v nich dokonce výraznější potenciál, než který slyším u dnes předních domácích interpretů, kteří jsou navenek zdraví (i když u některých by se o tom dalo s úspěchem pochybovat), ale bohužel nezřídka povrchní a prvoplánoví. U vás mám pocit, že pokud byste nebyl ponořen jen do jednoho a navíc tak „sebezpytného“ tématu, mohl byste se rozvíjet daleko lépe a rychleji než oni. Působíte na mě hudebně i lidsky poctivě, jde tedy o to, jak byste v kontextu toho, co prožíváte, mohl získat nadhled nad sebou i nad vším ostatním. Vím, že je to těžké. Sám jsem, a dodnes mě občas pronásleduje, bojoval rovněž s úzkostnou poruchou, a věřte mi, že mi ze života vzala hodně dobrého a na dlouhý čas. Ale, díky přístupu, o který jsem se zde s Vámi podělil, jsem našel jisté nástroje, které mi v důležitých chvílích pomohly. Jedním z nich byla i hudba. Vím, že to máte asi těžší, na druhou stranu, nemohu být jiný než upřímný. Pokud byste chtěl setrvat ve své poloze, jako muzikantovi by vám to mohlo časem ublížit. Proto bych Vám přál, abyste se ve své tvorbě dokázal orientovat a takzvaně ji nacítit z více úhlů pohledu. Troufám si tvrdit, že by to prospělo nejenom vašemu muzikantskému zaujetí, ale nepochybně i vaší mysli a duši. Držím vám palce, ať vše zvládnete, jak nejlépe to půjde.