Harmasan punk-rock'n'roll / Vodochody

Jak jste si již minule mohli všimnout, skupina Harmasan dospěla do období, kdy si připomíná nejedno dvacáté výročí. Po dvacátém výročí Roštu přichází milník další, a to první vystoupení, na kterém zazněly písně tehdy ještě stále nexistujícího Harmasanu. Navažme proto v našem vyprávění tam, kde jsme posledně skončili, tedy v Dolních Mokropsích.

Dalšího kalného rána po chabém odpočinku jsme si s Kocánem a Kalivodou časem vzpomněli, že jsme předchozí večer cosi stvořili, a tak bylo záhodno dát nové kapele nějaké obrysy. Což o to, Kocán byl jasný zpěvák a Kalivoda se vždycky viděl u basy, ale co se mnou? Vždycky jsem chtěl hrát na kytaru sólo, ale sehnat bubeníka je vždycky těžší, a tak to většinou vycházelo na mně. Do toho se na bicyklu přiřítil náš další spolužák Klonfar, nadaný to muzikant, a když z naší konverzace pochopil, že zakládáme punkovou kapelu, sám naprosto dobrovolně projevil zájem do tělesa vstoupit. Tím se celá situace notně zkomplikovala, neboť Kalivoda, který Klonfara mylně považoval za obávaného countrystu, bez váhání odstoupil od dalšího spřádání plánů, čímž jsme přišli o basistu a mně přibyla další konkurence u sólové kytary. Nicméně často jsme v triu Noha – Kocán – Klonfar hrávali mariáš, takže jsme na sebe byli zvyklí, a vždy když se v mariáši začaly množit renoncy, vrhali jsme se na psaní textů. Tvůrčí potenciál byl tedy nesporný.

Nejvíce času jsem v té době trávil se samotným Kocánem. V minulosti mě bral se značným despektem, neboť on pil pivo už od jedenácti let, ale v té době už jsem s ním srovnával krok, a tak mě pomalu bral na milost. Při vzájemných rozhovorech jsem mu zprvu nerozuměl ani slovo. Nejdříve jsem to přičítal svému špatnému sluchu, ale bylo mi divné, že ostatním rozumím. Že by alkohol? Zkusil jsem s ním jednou sedět na sucho a bylo to ještě horší. Postupem času jsem začal rozeznávat konkrétní slova, která sice nedávala smysl, ale časem je bylo možné rozlišit zcela zřetelně, neboť se často opakovala.

„Kdůk dlal aůda skaa.“

„No to víš, že jo,“ začal jsem to na něj zkoušet jako na nemluvně.

„Jsdů jaks saůj sůss.“

„No vidiš!“

„Karisa fariskif kulis lizu!“

Znáte to, dlouho to člověk nevydrží, aby se neopakoval. Ovšem konverzace to byly celkem půvabné, jen mi pořád vrtalo hlavou, co všechno ten gejzír precizně naučených nesmyslů znamená. Kocán odjakživa budil dojem geniálního matematika, tudíž by mohlo jít o nějaké matematicko-fyzikální vzorce.

„Llff kdfk jdsj ůalk!“

Zaburácelo zase od druhého konce stolu.

„Já už mosim jít.“

„Jsa fajka klk jas kajka skal.“

A hele! Tohle už začíná připomínat mateřský jazyk!

„Tak ještě jedno!“

Za nějaký čas Kocánovy slovní projevy skutečně začaly připomínat češtinu, i když zpočátku jen vzdáleně.

„Na vafle vinen invalidův sin nad.“

„Jó vafle, ty měli za komárů v Karlovce,“ chytám se prvních stébel konverzace.

„Kdejak sele ledaskde sesle sejf eiffelka.“

„Ledaskde, to je ten správný výraz!“ držím se statečně, ale Kocán si dál mele tu svou.

„Invalidův sklenka vanilin nika laikův alkin.“

„Invalidi často simulujou, aby dostali důchod, přitom by mohli normálně pracovat,“ vymýšlím kraviny, abychom alespoň pro naše okolí působili dojmem vzájemně konverzujících kamarádů.

Blížil se konec školního roku a na konci třetího ročníku jsme dostali nelehký úkol zvolit si pro příští ročník nějaký volitelný předmět. Všichni si vybírali předmět, který víceméně odrážel jejich osobní deformaci, takže od Kocána byste jistě čekali volbu nějakého předmětu se specializovaným důrazem na matematicko-fyzikální zaměření. Jaké pak bylo překvapení, když si Kocán zvolil Psaní na stroji všema deseti! Tím se vysvětlilo jeho záhadné blábolení. Kocán si po hospodách přeříkával jednotlivá cvičení z příručky a nebylo žádného překvapení, že onen předmět díky svědomité přípravě absolvoval na výbornou! Přesto z jeho slibně se vyvíjející kariéry sekretářky nic nebylo a Kocán skončil zašitý ve výzkumném ústavu jako řadový vědec. Vraťme se ale k naší těžce se rodící kapele.

Cílem naší xistence bylo vystoupit ve školní aule při oslavách dne studenstva 17. listopadu 1995. Celé jaro toho roku jsme s Kocánem a Klonfarem žhavili propisky a posílali si papír dokola píšíce všelijaké nesmyslné řetězce veršů, které ani zdaleka nedosahovaly kvality naší prvotiny Roštu. Při jednom takovém kreativním dýchánku byl Kocán pravděpodobně zrovna u lekce, kde se všema deseti nacvičovalo slovo „piča“, neboť onen výraz prosazoval do každého svého verše. Jen v bufetu střešovické vozovny vznikl důchodcovský popěvek „Tramvaj blues“, ale jinak byla použitelnost naší tvorby takřka nulová. Kromě tvoření bylo též potřeba obsadit post basisty a bubeníka. Do role basisty jsme dosadili Petra Humpála, o kterém jsme věděli, že se toho času marně pokouší dát dohromady vlastní kapelu. Dnes je z něj fenomén industriálního rocku, v berlínském podzemí známý pod pseudonymem Bugrr. Bubeník se nám ovšem nerýsoval žádný, respektive v té době byl ještě v Trebišově, a tak jsme nakonec s Klonfarem dospěli ke kompromisu. Oba jsme trochu uměli i bubnovat, takže se nakonec rozhodlo, že se budeme střídat. Rozpaky z tohoto řešení však měly za následek, že se kapela skoro nescházela, s výjimkou asi dvou zkoušek v domácnosti, kdy hru na bicí nahrazovalo mlácení do kanape.

Když už jsme se začali smiřovat s pomíjivostí svého projektilu, objevil se někdy v říjnu Jakub Čihák nejčastěji nazývaný Čihák. Všestranný muzikant, motorista a horlivý sběratel veškeré veteše od autovraků až po pletací dráty ve slevě se stal tím pravým spoluhybatelem dění v kapele. Jelikož též chtěl být sólovým kytaristou, přidal se do naší mlýnice mezi sólovkou a bicími, takže dilema zůstalo, ale š Čihákem to najednou mělo ksicht a náboj. Coby družný společník a vypravěč neuvěřitelných historek, na nichž bylo nejneuvěřitelnější to, že občas byly pravdivé, lehce zapadl do naší party hospodských tvůrců, a hned na druhý pokus jsme společně sesmolili svůj na dlouhou dobu největší hit „Zahradník“.

To už byl nejvyšší čas začít zkoušet na očekávané vystoupení. Díky ochotě školníka Jiřího Fryše jsme mohli zkoušet přímo v prostorách školy, a to shodou okolností zrovna v místnosti, kde odpadlík Kalivoda připravoval kulisy na divadelní představení. Okouzleni hitovým potenciálem nové písně hráli jsme tuto pořád dokola, a ničili tím Kalivodovo zdraví. Byl věru rád, že své členství v kapele zavrhnul. My jsme naopak byli před svým prvním vystoupením plni optimismu a nezdravého sebevědomí. V předvečer koncertu však náš repertoár čítal pouhé 4 písně, a tak se začalo hledat v historii pop music, co by se tak k naší vlastní tvorbě dalo přilepit. Nakonec z nějakých důvodů vykrystalizovaly 4 další převzaté písně, jedna HC improvizace a jeden duet na foukací harmoniky. Především složení coververzí dnes budí úsměv:

Hey Joe (Jimmi Henrix)

Scarborough Fair (Simon, Garfucker)

Sister Ray (Velvet Underground)

Stánky/Stánek (bří Nedvědi/Visací Zámek)

„A co název?“

„Karisa fariskif kulis lizu,“ vypadlo z Kocána a nikdo dodnes neví, zda to byla odpověď na otázku, nebo si jen pro sebe přemumlával cvičení v psaní všema deseti. Ať tak nebo tak, název kapely byl na světě.

Samotný koncert netřeba zdlouhavě popisovat. Mohli jsme jen závidět divákům, že mají možnost svobodně odejít, zatímco my jsme museli celý koncert dohrát až do konce. Naděje, že na konci napravíme dojem Zahradníkem, vzala za své, neboť většina diváků už tou dobou byla v trapu nebo kdoví kde, každopádně rozhodně ne ve školní aule, kde se koncert konal. Tak skončila skupina Karisa fariskif, od jejíhož prvního a posledního koncertu právě uplyne neuvěřitelných 20 let.

Skupina to byla mizerná, ale Harmasan jí za mnohé vděčí. Proto vězte, že ve čtvrtek 26. 11. si v restauraci Na Slamníku onen neslavný okamžik připomeneme. Harmasan se na chvíli stane Karisa fariskif revivalem a pokusí se atmosféru onoho okamžiku navodit.

Z důvodů všeobecné časové tísně jsme upustili od pokusů dát dohromady původní sestavu, ale pokud Čihák, Klonfar nebo Humpál najdou cestu na Slamník, nechť si s sebou vezmou sólovou kytaru nebo bicí!

K vidění též bude Kocánovo sólo na psací stroj, největším lákadlem však pravděpodobně bude volná zábava.

Těšíme se na vás!

Ve čtvrtek 12.3. zahraje skupina Harmasan v hospodě Na slamníku, abychom si připomněli, že zrovna v tomto čase tomu začíná být neuvěřitelných 20 let od chvíle, kdy došlo k jedné zdánlivě bezvýznamné události.

Nevím z jakého důvodu jsem se tehdy na své posteli postavil pouze na zadní. Na strop jsem v paneláku dosáhl i ze země a sundávat ze zdi plakát Arnolda Chaplina nebylo nutné, neboť nic takového jsem tam ani v mladším věku předtím nepěstoval. Postel, ač nová, vypadala značně fórově, a tak nebylo divu, že se pode mnou bez jakéhokoli varovaní prolomila jedna tzv. šprusle postelového roštu. Jelikož byla postel takřka nová, bylo záhodno domoci se náhrady její reklamací. Jak to s reklamací dopadlo, to už si nepamatuji, a přiznejme si, koho by to zajímalo. Místo toho se s vámi podělím o další bezpointový příběh.

Nedlouho na to jsme o jarních prázdninách s Kalivodou zamířili vyzbrojeni bedýnkou uhlí vlakem do Dolních Mokropes, kde už na nás v chajdě naší kamarádky Skřivanové čekal Kocán. Zájezd byl pojat vlastivědně, a tak jsme během prvního večera znali všechny restaurace, hostince i pohostinství, jimiž Dolní Mokropsy tehdy oplývaly. V chajdě pak za cinkotu lahví a hlasitého licitování či flekování burácel z chrchlajícího jozefčíka velmi svérázný záznam jakéhosi živého vystoupení skupiny E!E. Dekadentnost onoho záznamu nám natolik zaimponovala, že následujícího kalného rána říkám Kocánovi: "Hele Kocáne, nezaložíme taky nějakou takovouhle punkovou kapelu, Pavle?" "To by ale chtělo napsat nějaký písníčky!" řeklo se Kocánovi.

Dnešní restaurace u Králů tu původní připomíná jen polohou. Současný pseudoměšťácký styl kovaných mříží a rádoby obnažených zdí zcela zahladil stopy po původní putyce, kde nás v bílém světle zářivek obklopovalo nažloutlé umakartové obložení a ubrusy zde byly tak pohyblivé, že samy rozlévaly piva po stolech. Tam jsme onoho podvečera s Kocánem a Kalivodou řešili, kde seženeme tužku a na co napíšeme text písně. Zalovil jsem ve své peněžence a vylovil papír připomínající paragon. Byla to stvrzenka o přijetí reklamace s nadpisem "Poškozený rošt". Aby nezůstalo u jedné písně sepsali jsme pod dojmem své cesty s bednou uhlí ještě jednu píseň, a tak toho večera vznikly první dvě písně tehdy ještě nexistující skupiny Harmasan známé pod názvy "Posranej rošt" a "Zasraný uhlí"!

Tímto bychom chtěli vzdát hold prvně jmenované písni, neboť jsme ji za 20 let nikdy úplně nevyřadili z repertoáru, a pokud onoho 12. března najdete cestu na Slamník, můžete si ji s námi z plných plic zazpívat!

PS. Jak to bylo dál se skupinou Harmasan, se dozvíte při výročí dalšího milníku v její historii.