hanka Žena, 38 let / Žatec u Staňkovic

 Když budem mlčet, tak uslyšíš svojí vlastní melodii. 

http://www.youtube.com/watch?v=CQplT0bX7uc&feature=related

Zuzanko,
na to ráno nezapomenu. Nemohl jsem dospat, noc byla nekonečná, a když jsem na chvíli usnul, zdály se mi podivné sny. Bylo něco před šestou, když jsem vyšel ke stánku pro noviny a najednou se mě zmocnil zvláštní a tísnivý pocit: jako by mělo každou chvíli zahřmít a přijít zemětřesení, jako by to zimomřivé ráno měl náhle rozsvítit blesk. Všechno ztichlo, jako kdyby obrazu na chvíli vypadl zvuk. Siluety na zastávce autobusu strnuly, ptákům ve vzduchu zamrzla křídla, svět se zastavil. Srdce ve zmatku párkrát klopýtlo, pak znovu naskočilo a zběsile dohánělo pauzu. Byl to jen okamžik. Pak se znovu všechno dalo do pohybu. Pes se mi otřel o nohu a znovu mě začal obíhal v kruhu. Nemohl jsem to pochopit, myslel jsem, že se mi to zdá. Všechno mi došlo až o pár hodin později, když jsem se dozvěděl tu zprávu...
Sedím nad krabicí starých diářů a listuji v tom loňském. Ano, tady je to. Vzpomínáte si? Středa 8. října, 7.30, Senovážné nám. 23 - schůzka Nadace Život umělce. Vidím vás vcházet v tmavém roláku, drobnou a energickou, s vlasy nakrátko. Za brejličkami trochu zkoumavý pohled, v koutcích úst skoro neznatelný úsměv. A pevný stisk malé ruky. Barva hlasu, který tak důvěrně znám z písniček, nezaměnitelných a jedinečných obsahem i formou. Usedla jste na protilehlou stranu velkého stolu, schůze rady je v plném proudu, diskutuje a hlasuje se, když si najednou bezděčně všimnete mé zavázané ruky. Nastane pauza a vy mi se zájmem a účastí dáváte rady, mluvíte o bylinkách a lektvarech, síle bříz a zázračných kamenech. Pak znovu pokračujeme. Vidím vaše mávnutí rukou nad nepodstatnými věcmi, zajímají vás podrobnosti při rozhodování o věcech podstatných, kde hraje roli nejen ratio, ale i schopnost empatie. Případ od případu, od člověka k člověku, od osudu k osudu. Jste důsledná a konkrétní, dokážete se rozhodnout. Slyším vaše Ano i Ne, s veškerou odpovědností, které je k tomu třeba. Zrovna tak jako energie, kterou jste za těch 12 let v čele nadace musela vydat. Asi nebyla nekonečná. A najednou uběhne rok a my se loučíme. Stejný rituál, jenom trochu smutnější, i když se tentokrát usmíváte. Alespoň se mi to tenkrát zdálo. Tu nadaci, kterou jste zakládala, povede teď někdo jiný. "Nechcete přijít někdy na koncert?" zeptáte se ještě ve dveřích. "To bych moc rád!" "Tak v neděli 14. listopadu v Malostranské besedě. Je to od půl deváté, ale přijďte dřív." "Díky, přijdu." "Dvě místa?" "Dvě."
A tak za necelý měsíc stoupáme se ženou po starém oprýskaném schodišti, u pokladny je hlava na hlavě, ale v předsálí ta správná atmosféra. Lahvová Plzeň, káva a čaj do kelímku. Dredy, batůžky a čepice s kšiltem, pár cizinců a studenti ve svetrech. V tom saku se cítím trochu nesvůj. Z cigaretového kouře se vynořil dobrácký labrador a hnal se do zákulisí. Dal jsem se za ním chodbou kolem toalet, přes pavlač, kolem prázdných bas od piva a zaklepal u dveří. Nechtěl jsem rušit, dodatečně se omlouvám. V tom šeru jste mě asi nepoznala. Stála jste ve světle malé žárovky a já viděl jenom vaši siluetu. Ruku, jak si přejíždí tělkou po tváři. Bylo to nemotorné a překotné, když jsem se vám snažil předat ten dárek, viďte?! "Co je to?" - zeptala jste se. "Trapnost," vypadlo ze mě. Tomu jste se zasmála. Chtěl bych vás vidět potom, co jste to rozbalila. Poznala jste se vůbec na tom obrázku? "Tak zlomte vaz a díky!" řekl jsem ve spěchu, když jsme si podávali ruce. Netušil jsem, že je to naposledy. Vy ano?
A pak jsme prožívali ten večerní rituál s vámi. Vnímali jsme rytmus ve sklenici vody na klavíru, ze které jste se občas napila, letmé pohledy a signály na jevišti, ten neviditelný kontakt s kapelou, chvíle tichého soustředění před každou písničkou, výraz tváře a gesta rukou. Uvolněnost a nadhled. Byl to krásný večer, díky! Musela jste být k smrti unavená. Když potlesk a obdivné pohvizdování nebralo konce, vrátila jste se s listem papíru a řekla: "Abyste měli pocit, že dnes večer prožíváte něco opravdu mimořádného, zazpívám vám písničku, jejíž slova ještě neumím..." Byla čerstvá, voněla novotou a jehličím, protože začínala slovy: "Dlužím ti větvičku..." Ano, tak nějak to bylo. Slyšel ji předtím někdo? Nebo to bylo ten večer poprvé a naposledy? Kdoví...
Chtěl jsem hned druhý den zavolat a ještě jednou poděkovat. Neměla jste telefon. Poslat pár řádek - nevěděl jsem kam. Nevím to ani dnes, ale přesto mám zvláštní pocit jistoty, že tenhle dopis dojde. Možná jej hodím do Orlice nad splavem nebo ho pošlu po větru, až se bouřka požene od Tábora nad Pyšely. A vy mi pak dáte znamení, že došel.
Váš
Viktor Preiss

P.S. Malostranskou besedu budou konečně opravovat.

28.12.2004