Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

peťo z j.u.n. dve body na vychode

Playlist je prázdný :(

Fanoušek peťo z j.u.n. si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.

Blog

Duchovný význam rozprávok

Duchovný význam rozprávok

Máte rádi pohádky?
Myslím, že pro
mnohého by bylo
procento kladných
odpovědí na tuto
otázku překvapením.
Kladu tuto
otázku dosti často, neboť jsem se přesvědčil,
že pro lidi mající duchovní zájmy
je přisvědčující odpověď přímo typická.
Platí to však pouze o starší a střední
generaci, neboť ta nebyla ve svém mládí
ještě ošizena o staré, dobré lidové pohádky,
jaké sbírala Božena Němcová,
Říha a mnoho jiných. Totéž se ostatně
týká všech národů se starou tradicí.
Proč hovořím právě o lidových pohádkách
a nikoliv osvědčených vypravěčů,
jako třeba Andersen a jiní? Protože v
těchto starých, anonymních lidových pohádkách
a bájích se nám pod rouškou
pohádkového děje zachovalo mnohé z
okultních a mystických tradic našich
prostých, zato však v těchto věcech
obeznalých předků.
Mám přítele schopného na dálku rozpoznat
správný duchovní stav člověka,
který mne často překvapil vyprávěním
o setkání třeba s prostou venkovskou
babičkou, která v tomto směru vysoce
vynikala nad své okolí, mystické, natož
církevní kruhy nevyjímaje. Možná, že
právě jedna z podobných babiček či
stařečků vyprávěla kdysi vnoučátkům
pohádku, do níž bezděky či úmyslně
vložila něco ze svých duchovních
zážitků. Takto se nám zajisté zachovala
ve formě pohádek, bájí a pověstí
mnohá interní zkušenost našich
duchovně pokročilých předků.
Jsem jedním z těch, kteří nejen v
mládí milovali pohádky, ale tuto svou
lásku si zachovali až doposud. Znám
proto mnoho pohádek a když jsem před
40 lety poznal duchovní cestu, počal
jsem si všímat okultních a mystických
prvků v nich. Je jich nesčetně. Tím
nechci říci, že bychom tyto Pravdy
nacházeli pouze v lidovém podání.
Mnozí světci či mudrci, chtěli-li svým
posluchačům sdělit své duchovní zkušenosti,
učinili tak ve formě povídky -
právě tak, jako lo činil i Ježíš ve svých
podobenstvích. Činil tak i Tolstoj ve
svých „Povídkách pro lid“ či Wagner
ve svých libretech. Pravzory k těmto
duchovním poučením, oděným do pohádkového
roucha, nalézáme již v epických
dílech starověku, jakými byly Gilgameš,
Rámajána, či starořecké mythy
o Heraklovi.
Nuže, nyní uslyší posluchači pohádku
zcela podobnou těm, o nichž jsem se
zpočátku zmiňoval, v níž najdeme
vesměs známé prvky z pohádek za mlada
slýchaných resp. čítaných, s tím však
rozdílem, že tentokrát je z nich záměrně
sestavena tak, aby obsahovala mystické
otevřeným věčné kráse starých,
dobrých pohádek!


Žili kdysi tři bratři, z
nichž nejstarší
vynikal silou a
zdatností v boji,
prostřední byl
učencem, obeznalým
ve všemožné
vědě, ale nejmladší,
Jan byl pouhým neučeným
prosťáčkem. Nejstaršího bratra se lidé
obávali, prostředního si vážili, avšak nejmladšího
milovali, neboť byl veselý, dobrosrdečný
a vždy ochotný ku pomoci.
Král té země měl dceru tak moudrou,
krásnou a dobrotivou, že ji celý národ
miloval a toužil ji spatřit. Ta se však jednoho
dne ztratila a ač král vypsal velkou
odměnu za její navrácení či nalezení,
nebylo nikoho, kdo by o ní dal zprávu.
Tu dal král vyhlásit, že kdo by ji nalezl a
osvobodil, obdrží nejen její ruku, ale s ní
i vládu nad celou zemí. Na tuto výzvu
se nemálo lidí znovu pustilo do jejího
hledání, ale ač prošli kdejaký kout země,
neměli úspěch, takže opět jeden po
druhém ve své snaze polevovali, až
konečně hledání zcela zanechali.
Když nejstarší bratr uslyšel
královskou výzvu, zdálo se mu, že není
nikoho v celém království schopnějšího
být panovníkem než on, neboť
se mu nikdo v boji ani silou nevyrovná,
a proto se rozhodl, že půjde princeznu
hledat. Prostřední bratr sice vrtěl hlavou
nad jeho rozhodnutím, neboť’ se
domýšlel, že jedině on se svými vědomostmi
je předurčen ke královské
koruně, avšak neodvážil se mu odporovat.
Jakmile se však nejstarší bratr,
důkladně vyzbrojen a zásoben, vydal
na cestu, následoval i on jeho příkladu,
vzav s sebou jako výzbroj nejučenější
ze svých knih. Nejmladšímu Janovi
bylo srdečně líto útrap a námahy, jež
bratry na cestě nepochybně
očekávala, ale přál jim všechno štěstí
i úspěch, který jednoho či druhého
při jeho znamenitosti zajisté nemohl
minout.
Když však uplynul delší čas a po
bratřích jakoby se země slehla, pocítil
nejen obavy o jejich osud, ale bylo mu
líto dobré a krásné princezny i jejího
starého otce. A proto, ač slabý a neschopný,
rozhodl se i on, že se vydá na
cestu, aby nejen princeznu otci navrátil,
ale i bratry, bude-li to možno, ve světě
vyhledal. Zbraní ni moudrosti neměl,
poučky, jež po jejím dokončení, pokud
to jde, vysvětlím. Nepochybuji, že mnohý
z přítomných si při jejím poslechu
připomene ony krásné pohádky za
mlada slýchané i hluboký, tehdy
nevysvětlitelný ohlas, jenž v něm
tenkrát zanechaly. Naslouchejme

tedy s myslí ztišenou a srdcem

aniž se mu dobré rady dostávalo. Zato
však měl čisté srdce a veselou mysl a
tak, vzav s sebou vše, co doma měl,
totiž tři bochníčky chleba a dvě láhve s
vodou, vydal se na cestu.
Po dvou dnech cesty usedl unaven v
hlubokém lese na kámen, aby pojedl. Jen
však počal jíst, tu slyší kol sebe tenké
hlásky: „Dej také kousek, rozděl se s
námi!“ Rozhlédl se a tu uviděl kol sebe
množství mravenečků čekajících na drobty,
padající při jídle na zem. Janovi se jich
zželelo a rozdrobil jim celý zbytek bochánku.
Mravenci mu děkovali, slibujíce
pomoc, až jí bude třeba. „I rádo se stalo“,
pomyslil si Jeník a kráčel dál. Třetího
dne byl již velmi unaven a hladov až zastavil
se, aby snědl svůj poslední
bochníček chleba. Jen však usedl na
kámen, vynořila se z houští stará babička
s otepí dřeva. Jeník jí nabídl polovinu
chleba a naloživ si potom dříví na záda,
odnesl jí je až k její chaloupce. Zde, složiv
dřevo, chtěl opět pokračovat ve své pouti.
Leč babička jej vybídla, aby zůstal přes
noc, že jej ráno vypraví a tak, jelikož se
již chýlilo k večeru, tak učinil. Ráno se
Jeník probudil svěží a bystrý, jako nikdy.
Po snídani mu babička pravila: „Vím, kam
jdeš, a za tvou dobrotu a nezištnost ti dám
dobrou radu. Brzo dojdeš na rozcestí, z
nějž vede jedna cesta vpravo a druhá
vlevo. Ty však se dej úzkou stezkou vedoucí
přímo vpřed, nezastavuj se a z
žádné příčiny se neohlížej zpět, nebo zkameníš.
Ničím se nedej zdržovat či zlákat
z cesty, a také nesmíš odpočinout, nebo
usneš navěky. Řeknu ti též slovo, jež nesmíš
zapomenout, abys je vyslovil, až
bude třeba vidět to, co hledáš, ač je stále
zde. Proutek ti bude dobrý, až budeš v
nejvyšší nouzi.“ Potom mu babička
pošeptala do ucha tajemné jméno,
jemuž Jan nerozuměl a ze strachu, aby
je nezapomněl, počal si je ihned v mysli
opakovat. Babička se usmála a po
rozžehnání ještě zdálky na něj volala:
„Nezapomeň, nezastavuj se ani
neohlížej!“

Dříve než se nadál,
stanul Jan na rozcestí.
Široká, svažující
se silnice
vedla vlevo a užší,
točitá se vinula
mírně vzhůru
pěknou členitou krajinou vpravo. Jan
však, pamětliv babiččiny rady, kráčel
přímo vpřed a tu shledal, že mezi trnitým
křovím a bodláčím vede příkrá kamenitá
stezička přímo vzhůru. Opakuje
si neustále ono slovo, z obavy aby je při
nesnázích cesty nezapomněl, dral se
statečně houštinou vpřed. Šlo to ztěžka,
avšak naštěstí jej zezadu podporoval silný
vítr. Kol sebe v houštinách neustále
slyšel hlasy divokých zvířat, až tu náhle
před ním na cestě stanul vlk s vyceněnými
tesáky. Zaváhal, ale vzpomenuv
babiččiny rady, obešel jej a kráčel
statečně dál, ač se musel velmi
přemáhat, aby se neohlédnul, zda na něj
vlk zezadu nezaútočí. Po chvíli opět prožil
stejné leknutí při setkání s medvědem.
On však šel, neustále si opakuje ono
slovo, vytrvale vpřed. Náhle se po levé
straně stezky rozevřela prostranná,
pěkně vyzdobená a osvětlená jeskyně.
Krásná dívka jej zvala dál, aby poseděl
a při chutném jídle a pití poodpočinul.
Ač unaven a hladov, Jeník pamětliv slov
své rádkyně i utrpení princezny, již šel
osvobodit, kráčel statečně dál. Tu se mu
zazdálo, že slyší za sebou volání svých
bratří, aby na ně počkal - a již již se
obracel zpět. Včas však se vzpamatoval
a pokračoval v cestě.
Náhle stanul na pěkném zeleném paloučku
s krásnou studánkou. Radostně
postoupil, chtěje se z ní napít, když tu
uslyšel tenký hlásek: „Nepij, usneš na
věky!“ a uviděl mravenečka, který mu
radil: „Nepij, ale jdi a spusť se do hlubiny.
Najdeš tam, co hledáš!“ Jan, naplniv jednu
z dávno vyprázdněných láhví mrtvou
vodou ze studánky, šel tedy dál a již také
stanul u širokého otvoru jeskyně, v jejímž
dně zela zdánlivě bezedná propast. Nevida
jiné cesty, počal se odhodlaně
spouštět do temných hlubin po laně s uzly,
které našel u svých nohou. Temnotou
kol něho se míhaly blesky a hrom burácel,
ještě s mnoha dalšími zvuky. Když
ale se dotknul nohou dna, tu vše ztichlo,
kol se rozsvětlilo a spustil se vlahý deštík.
Jeník shledal, že se nachází na nedohledné
zelené rovině a u jeho nohou roste
krásný růžový keř. Když se sehnul, aby
utrhl několik vonných růžiček, shledal, že
pod keřem je malá studánka s vodou
lesknoucí se jako tekuté stříbro. Nyní již
neváhal a zhluboka se napil. Voda jej tak
posílila a osvěžila, že vše se mu zdálo
nyní krásné a snadné, takže ani na
okamžik nepochyboval, že nyní se mu
podaří princeznu osvobodit.
Této sebedůvěry mu bylo také zapotřebí,
neboť’ povstav, shledal, že před
ním stojí ohromný lev. On však se nezalekl,
šlehnul jej proutkem a udeřil na
něj tak mocně a moudře, že vzápětí ležel
lev u jeho nohou a jeho vroucí krev jej
celého zkropila. Tu se jeho šaty
proměnily ve zlaté brnění a proutek v
lesknoucí se meč, a nyní si též povšimnul,
že na rovině před ním se zvedá skleněný
vrch, na jehož vrcholu se cosi nesmírně
leskne. To Jeníka naplnilo nezlomnou
jistotou, že je u cíle své cesty.
Přemýšleje, jak vystoupit po hladké
stěně vzhůru, spočinul zraky na mrtvém
lvu a rozhodl se použít jeho kostí jako
stupňů. Rozpitvav lva shledal, že jeho
bílých kostí je takové množství, že stačí
k výstupu až na vrchol. Klada jednu po
druhé před sebe, stoupal vzhůru, až s
poslední kůstkou skutečně dostoupil vrcholu.
Rozhlédna se zjistil, že svah zmizel
a on stojí opět v nekonečné, do dálky se
lesknoucí rovině a přímo před ním se
třpytí cosi nesmírného, co není s to rozeznat.
Nyní si vzpomněl na slova své
dobré rádkyně a hlasitě vykřikl jméno,
které si byl po celou cestu tolikrát připamatovával.
A hle, třpyt před ním ustal ve svém
víření a on viděl před sebou diamantový
zámek, zářící na všechny strany oslnivými
paprsky duhy. Bez bázně pokročil
k bráně, již dotekem meče otevřel.
Vstoupiv shledal, že je na nádvoří
vlastního zámku, střeženého ohromným
drakem tak, že jej kol dokola obtáčel. Z
tlamy vydechoval plameny, z nozder se
mu valil dým a celý byl pokryt železnými
pláty, plnými ostnů a bodáků. Jeník však
jich nedbal a přistoupiv vytáhl lahev s
mrtvou vodou a pokropil jí draka. Ten
rázem zkameněl a on po jeho hřbetu
přistoupil k bráně zámku. Otevřev ji opět
dotekem meče vkročil do řady nádherných
komnat, až v sedmé, nalézající se
v samé středu zámku, nalezl princeznu
spící na lůžku. Princezna byla tak krásná,
že jí Jan v touze probudit políbil. Ihned
se probudila a k jeho úžasu nejen jej
přivítala, jakoby jej od dávných dob znala,
ale oslovila jej též jménem, jejž mu
babička byla sdělila. Řekla s úsměvem:
„Jak dlouho jsem na tebe čekala, neboť
ty jediný jsi mne mohl osvobodit. Nyní
se tedy můžeme konečně spolu navrátit
do otcova domu, abychom dle jeho


Niet krajších
rozprávok ako tie,
ktoré píše sám život.
Andersen


zaslíbení slavili svatbu.“ Po těch
slovech jej objala a políbila a v
okamžiku stanuli v otcově
královském paláci. Tam bylo vše
vyzdobeno a k slavnosti připraveno.
Bylo mu sděleno, že bude slaveno
nastolení nového krále na trůn - a
také, jakmile vstoupil do své komnaty,
služebnictvo se jalo jej ihned oblékat
do nádherných šatů duhových barev.
Potom byla konána v chrámu slavná
svatba. Když pak po obřadech zasedl
s princeznou ruku v ruce na
trůn, neznalo jeho štěstí a blaženost
hranic. Jan však ani uprostřed svého
štěstí nezapomínal na bratry a tak,
věda kde se nacházejí, našel
nejstaršího bratra na levé
cestě, vedoucí z rozcestí, a
prostředního v nesčetných
zákrutech cest vedoucí vpravo.
Přesvědčil je, aby se navrátili
zpět domů, odkud vyšli.
Konečně jednou i pro ně přišel
čas, že je mohl vzít k sobě do
svého královského sídla.

Pohádka,
jíž jsme
p r á v ě
slyšeli, není
ve svém
c e l k u
vzata z
žádné sbírky národních pohádek,
není též jejich plagiátem.
Ti však, kdo znají staré pohádky
snadno v ní objeví vesměs
prvky tam se nacházející. Proč
se tak mnohé situace či děje
nápadně často v lidových pohádkách
různých národů v
nesčetných obměnách opakují?
Nelze to zajisté vysvětlit ani
vypravěčskou tradicí, ani náhodou.
Dnešní promluva navrhuje
vysvětlení i zdůvodnění této
otázky. Vycházím v něm z faktu
obecně známého v mystických a
okultních kruzích, že totiž jejich tradice i
literatura užívá s oblibou jistých, po celém
světě nezávisle na sobě rozšířených
symbolů, které nalézáme kupodivu i ve
starých pohádkách a pověstech. Toto
je ovšem věc, pro ty, kdož se těmito naukami
zabývají, dosti snadno vysvětlitelná.
Lidské nitro všech ras a národů je
uzpůsobeno stejně a ani Bůh nečiní rozdílů,
dávaje své poučení i projevy své
milosti všem stejně, s malými toliko, jejich
znalostem a představám, přizpůsobenými
rozdíly. Pokusím se nyní o rozbor
a vysvětlení významu jednotlivých
vět uvedené pohádky, čímž zároveň
dávám klíč k pochopení symboliky
všech pohádek, v nichž se obdobná symbolika
vyskytuje.
Tři bratři představují tři typy „povolaných“,
kteří totiž projevují snahu o
„osvobození princezny“, totiž vlastní
duše, poznáním sama Sebe. Jedni z nich
se domnívají, že vlastní silou, silou své
vůle, resp. cviků hathajógických mohou
cíle dosáhnout. Takoví obyčejně brzy
ztroskotávají a bud’ odpadnou, nebo
upadají do různých mravních výstřelků.
V pohádkách pak bývají znázorňováni
těmi, kteří na cestě „zkameněli“, upadli
do otroctví, usnuli či zahynuli. Druzí opět
hltají bez výběru mystickou, okultní i
náboženskou literaturu po tuctech, mají
obrovské knihovny a obyčejně se též
cítí být kompetentními k poučování
druhých. Jejich představami a znalostmi
naplněná mysl však je překážkou o
níž neustále zakopávají a jimi samými
vytvářená složitost a nesčetné zákruty
jejich cesty jim činí Cíl téměř
nedosažitelným. V pohádkách buď zabloudí,
zastaví se na místě, jež se jim
zdá být cílem, nebo se napijí „mrtvé
vody“ a usnou na věky, což je symbol
přijetí nějaké bludné, nikam nevedoucí
nauky, čímž vlastně od skutečného
duchovního snažení zcela odpadávají.
Mám např. přítele, jenž byl velmi
pokročilý a snaživý na cestě džnanajógy,
avšak dostaly se mu do ruky Freudovy
spisy o psychoanalýze, a k mému úžasu
se jimi dal úplně strhnout ze své cesty a
dnes je z něj úplně světský člověk.
Nejmladší bratr je představitelem
typu „vyvolených“, typu prosťáčků
božích, kteří jsou slabí ze světského hlediska,
totiž skromní, pokorní, laskaví a
se svým údělem spokojení a obyčejně
též veselé, radostné povahy, ale jsou
solí země. V pohádkách bývají líčeni
jako „hlupáčci“, hloupí Honzové,
chuďasové. Wagner líčí svého Parsifala
jako „čistého blázna“. Jsou to
ti, o nichž hovoří sedmeré blahoslavenství
evangelia. V pohádkách
se jim obyčejně dostane zázračné
posily, zbroje, mocného slova či pomocníka.
Jejích slabost, resp.
„hloupost“ však je vítězná, veškeré
překážky zdolávající. Takového má
zajisté na mysli i Angelus Silesius,
když praví: „Proč blahoslavený
chudý? - tak se mnohý ptá. Tož věz,
že má hojnost všeho, aniž o co dbá!“
Přísní asketové, konající různá
tělesná i meditační cvičení jsou lidmi
obdivováni, ale spíše obáváni. Učenci
a znalci Písem jsou vážení ač
očekávání svých žáků nikdy nesplňují.
Prosťáček Boží bývá ovšem okolím
podceňován, jeho kvality přehlíženy,
avšak přesto je oblíbenějším prvých
dvou typů pro svou ochotu a dobrou
náladu. Princezna skrytá, unešená,
nebo jinak nepřístupná je symbolem
ženského aspektu Božství. Bývá proto
dcerou královskou, vynikající krásou
a moudrostí. Je to „Panna Sofia“,
Božská moudrost ženského rodu, jíž
byl zasvěcen nejslavnější cařihradský
chrám. Tu má na mysli Jan Scheffler, když
napsal:
„Po ženě zatoužil jsi? Já o nádherné
vím: Moudrostí zove se. Ta
tobě bude vším!“
Je to tedy neposkvrněné, věčně panenské
Božství, jež polibkem, čili touhou
a láskou probuzeno, jak se na konci naší
pohádky praví, vstane vzhůru ze svého
lože, aby sjednoceno s ním věčně sedělo
na trůnu v Království, jemuž není konce.
Pohádkový král tedy právem slibuje
nejen manželství s princeznou, ale i

královskou vládu. Proto mnoho lidí, jak
se praví v naší pohádce, hledá princeznu,
ale nikoliv proto, že je to účelem lidské
existence, čili povinností dosáhnout
svého původního, přirozeného stavu,
uvědomit si sama Sebe a to zbavením
se egoismu s jeho chtěním,lpěním atd.,
ale proto, aby něčeho dosáhli, něco
vlastnili, nad druhé vynikali a třeba je i
ovládali. Ti proto nedosahují cíle, neboť
tam pro jejich ego, vlastnící duchovní
zážitky a třeba i nadnormální schopnosti,
není místa a Království bývá dáno
„chudému duchem“, který je ovšem
nejen „blahoslavený“, ale konečně i
šťastný a blažený, neboť, jak praví
Angelus Silesius


„Bůh vstoupiv do něho, svou moc
tím vstupem jeví: Je nezměněn, vždy
týž, nic nemá, nechce, neví“.


Povšimněme si, že v pohádce bylo
pohnutkou starších bratří získání
království a nikoliv osvobození
princezny, zatím co nejmladší, ač nevybaven
ani silou, ani učeností, vyzbrojen
však zato soucitem a snahou pomoci,
odhodlaně se vydává na cestu. Proto
také Jan Scheffler radí:
„Přijmi hlad a nedostatek, přijmi
soucítění, klid, přijmi radost i zármutek,
tak můžeš blažen být!“
Jan bere s sebou
toliko chléb a
vodu, což je
symbol sycení
božským Slovem,
čili intuicí. Počet
tří, tak často se v
pohádkách vyskytující,
je symbolem tří Božských ctností,
jež jsou nejlepším vybavením na cestu,
totiž lásky, touhy a víry. Je to láska nesobecká,
jež se dovede rozdávat, jak
naznačeno rozdrobením chleba mravencům,
tj. potřebným, i činná, jak
vidno z pomoci babičce. Taková láska
přebírá na svá bedra i břemena druhých
byť za to ničeho neočekávala, jako v
naší pohádce, bývá právě proto odměněna.
V našem případě odměnou nejvyšší:
získáním duchovního rádce a vedení.
Učitelem může být cesta přesně
vymezena, avšak nevede žáka za ruku,
ani mu své rady a výstrahy ustavičně
nešeptá do ucha. Cesta je něco, co musí
každý vykonat sám, jsa ovšem z nitra z
milosti Boží posilován, což je v našem
případě naznačené Jménem, resp. formulí,
jež je v mysli ustavičně opakována.
Každé takové slovo, či věta, je vlastně
jménem, či označenín Božím a jestliže
je cestou kráčející opakuje, tj., má-li na
mysli ustavičně vznešený cíl svého
konání, čili Boha, pak je v nejvyšší
ochraně a „dravci“, s nimiž se setkává
na cestě, mu nemohou ublížit. V mnoha
pohádkách je proto doplněno příkazem
nemluvit. Proto Angelus Silesius radí:
„Vyslovuješ-li taj pravěkého Bytí,
velké umění si osvoj: nemluviti!“
Každé takové zdánlivé nebezpečí na
cestě je pokušením, jím se negace snaží
pocestného zastavit, svést z cesty, či
otočit zpět. Žák musí být proto bdělý a,
jak v naší pohádce radí babička, nesmí
se zastavovat, ani ohlížet, ani odpočívat,
či dokonce sytit se jiným pokrmem,
než pravým Slovem. Kdo se zastaví, či
otočí, „zkamení“, či „usne na věky“.
Vzpomeňme jen biblické ženy Lotovy.
Jan Scheffler napsal:
„Jen dál můj bratře, dál, zde nesmíš
otálet! Kdo cestou k Bohu jda
se zastaví, jde zpět.“
Cesta je svízelná, příkrá a trnitá.
Trní strhává šat z poutníka, symbol
nánosu představ, tvořících světskou
osobnost člověka. Je jím též popíchán
a krvácí - bez utrpení není pokroku!
Vždyť Angelus Silesius napsal:

„Kdo v nebi růžemi chce věnčit
svoji skráň, zde na zemi musí být
trním popíchán.“


Počítá-li však poutník se svízelemi,
neočekává-li cestu pohodlnější a bezpečnější,
pak si její potíže ani neuvědomuje.
Pak je mu i posilou vítr vanoucí
do zad, čili milost Boží. Zdánlivé hrozby
na cestě jsou zkouškou oddanosti do
vůle Boží, neboť jen ta přináší statečnost
potřebnou k jejich nedbání.
Jednou z největších překážek je
připoutanost, čili vztahy ke světu, zvláště
připoutanost k rodině. V naší pohádce
hrdina jen stěží odolává hlasu rodných
bratří, zdánlivě slyšenými za sebou!
Odměnou však je mu vkročení na
zelený palouček. Je to starý rosekruciánský
symbol duchovní oblasti právě
tak, jako les, či houština, symbolizuje
oblast světskou. I zde však číhá na poutníka
další nebezpečí ve formě falešných,
nikam nevedoucích nauk, svůdně
znějících, jestliže se však žák napije z
tohoto jalového pramene, mrtvé vody,
usne či zkamení, čili stane se jedním z
oněch „mrtvých“, o nichž Kristus v
evangeliu hovoří, že mají být ponecháni
svému zaměstnávání se jinými „mrtvými“.
Žák však může být zavčas varován
z milosti Boží, přitažené předchozími
dobrými skutky, jako je tomu v naší
pohádce.

Sestup do propasti,
prostě do nitra
země, je pohádkovým
symbolem
ponoření se
do nitra. Alchymisté
nadarmo
nenazývají
hmotné složky člověka, totiž tělo, mysl,
astrál a pránu „naší zemí“. Jinde opět
čteme o noření se pro poklad či perlu
na dno mořské, což má tentýž význam.
Uzly na laně, právě tak, jako jindy příčky
žebříku, značí mystická centra v míše.
Noříme-li se do nitra, tu se zpočátku
karma velmi silně vybíjí a pokušení se
zmnohonásobuje. Jakmile je však koncentrační
síla z milosti Boží získána,
dostavuje se i potřebná rozlišovací
schopnost, která sice utrpení neodstraňuje,
ale otupuje jeho ostří, takže to,
co se dříve zdálo žákovi trpké, je nyní
sladké. Dostavují se z milosti Boží též
některé ctnosti, jako je klid a trpělivost,
což je v pohádce znázorněno deštěm a
klid mysli v soustředění nedohlednou
rovinou. Utržení, neb přivonění ku květu
je symbolem aktivizace shora uvedených
stupňů či uzlů, čili rozvití lotosů v
Sušumně a tím i dosažení nějaké schopnosti,
síly, či stavu. Nošení takového
květu při sobě bývá pak symbolem
bdělého vědomí Boha, vědomí Sebe.
Takový květ, obyčejně v pohádkách,
dotykem otevírá dveře, odkrývá poklady,
či proměňuje, což vše je symbolem
nalezení sama Sebe, poznání Boha. Jím
je též v naší pohádce otevřena studánka
s „živou vodou“ v nitru a odtud pak pramení
nezlomná důvěra ve vnitřní vedení,
přinášející posilu k dalšímu boji, jenž žáka
očekává. Je to rozhodující boj s vlastním
sobectvím, myslí, čili egem, symbolizovaný
v pohádkách zápasem se lvem,
drakem, čarodějem apod. Hrdina bývá
obyčejně zbrocen krví; jindy se jí napije,
nebo, jako Siegfried v Niebelungách, se
v ní koupe. Herkules v řecké báji se opět
obléká do čerstvě stažené kůže. Povšimněme
si též, že v naší pohádce, právě
tak jako Herkules, přemáhá hrdina lva
nikoliv zbraní, ale vlastníma rukama. To
znamená, že žák musí překonat sama
Sebe sám, jakoby vlastní vůlí, ač ovšem
ve skutečnosti se tak děje s pomocí
vnitřního vedení, symbolizovaného zde
proutkem. Vždy tím získává hrdina
nepřemožitelnost v boji, nezranitelnost,

čili nesmrtelné vědomí Sebe.
Co je tato, tak zázračně působící,
horká a krásně červená krev, jež je jakoby
obsahem ega, čili lidské osobnosti?
V mnoha svých promluvách jsem
se již o tom zmínil, i když v jiné spojitosti,
a tak dnes jen krátké vysvětlení. Je
to láska, u světského člověka se jevící
jako sebeláska, láska k nejbližším, láska
k majetku, k ženám, ke svému
koníčku atd. Tento ústřední motiv všeho
činění zůstává po úspěšném zničení
ega nejen zachován, neboť láska je nesmrtelná,
ale je transformován v lásku
k Bohu, bližnímu a všemu stvoření, a
toto se pak stává nejen nejsilnější zbraní
mystika, zárukou jeho vítězství, ale též
ochranou v dalších bojích. Toto je znázorněno
v naší pohádce
proměnou šatu našeho hrdiny v
lesklé brnění a proutek v nezdolnou,
zázračnou zbraň. Je to
vítězný meč rozlišování, rozlišovací
schopnost, Vivéka Indů, jež
nás chrání před mnohým
omylem, ba pádem a také nám,
jak jsme v pohádce slyšeli, otevírá
veškeré neviditelné zámky.


Nyní se také
projeví
na vrcholu,
jejž dříve
neviděl,
našemu
hrdinovi
zářící
Cíl jeho cesty, hvězda Betlémská,
jež jej nadále svým světlem
bezpečně vede. Mistr Kerning
v jedné ze svých alegorických
povídek popisuje spatření tohoto Cíle
takto:
„A hle, uprostřed noci a bouře,
kyne mu náhle z Východu hvězda,
jež jej poučuje a zdvojnásobuje jeho
odvahu. Tam je chrám, hvězda z jeho
kopule mi svití! Odpusť mi, věčné
světlo, že jsem ve své slepotě o Tobě
pochyboval. Teď za Tebou půjdu bez
ohledu na noc a smrt a jsem si jist
jednou svým vítězstvím!“
Skleněný vrch je krásný, neobyčejně
výstižný symbol nalezený našimi
moudrými předky. Značí problém uvědomění
si, poznání sama Sebe. Je to
výkon nad veškeré pomyšlení obtížný,
pro hladkost a neviditelnost objektu.
Angelus Silesius o tomto problému praví:
„Já horou v Bohu jsem a sám se
musím slézt, když v milou Boží tvář
své pohledy chci vznést.“
Výstup na skleněný vrch se děje v
našem případě pomocí bílých kostí lva,
jenž musí být za tím účelem rozpitván.
V jiných případech je hrdina na vrch
vytažen orlem, zázračným koněm a
pod. Je to symbol pravé touhy, jež
dodává mystikovi křídel čisté, prázdné
mysli. Bílé kosti právě, krom jiného,
naznačují fakt, že náš výstup se děje
pomocí očištěné mysli. Tato je vlastně
podstatou našeho ega, avšak, je-li očištěna,
vykrystalizuje ve vědomí Sebe. Tuto
přeměnu vyjadřuje Jan Scheffler takto:


„Tvrdá jak drahokam, ryzí jak
zlata třpyt a čistší nad křišťál, tvá mysl
musí být!“

Mysl tedy není zničena, ale její
očištěný prazáklad slouží k jejímu znovuvzkříšení
po transmutaci. V rosekruciánské
„Parabole“ proto čteme, že lev
je později znovu oživen, ale krásnější a
mocnější, než dříve.
Když náš hrdina vystoupí na skleněný
vrch a rozhlédne se, zjistí, že není
více žádného vrchu, než opět velmi vysoká,
úzká zeď, jíž nutno s velkým
nebezpečenstvím a námahou přejít, aby
pak přešedší zjistil, obrátiv se, že zeď
zmizela a vše je opět úplně rovné. Když
se totiž mystikovi zdaří z milosti Boží
výstup, čili poznání sama Sebe, byť
ovšem z počátku obyčejně jen na kratší
dobu, tu jeho vědomí je podobno klidné
hladině oceánu, neboť „nastalo utišení
veliké“, jak je psáno v Bibli. Pravda Sebepoznání
odhalí, že tímto Uskutečněním
nic nového nebylo vytvořeno,
ani obdrženo, pouze slupka nevědomosti
spadla z očí. Je to nevědomost o
tom, že vše je Božské, že vše je Jím
řízeno, a proto správné, dobré a krásné,
a proto že vše je příčinou naší radosti a
zárukou věčné blaženosti, neboť vše je
Jednotou, nesmrtelnou a nezničitelnou,
k níž proto nemůže být nic přidáno, ani
nic od ní ubráno. O tomto stavu praví
Angelus Silesius:


Nám blaženost nejvyšší teprv
kyne tam, kde mnohost s Jednotou
navždycky splyne nám.“


Tajemné slovo, gurumantra Indů,
nové jméno Bible, o němž je tam psáno
na více místech, jímž je zastaveno víření
dříve neviditelného zámku, je krásnou
alegorií vykrystalizování; čili zastavení
mysli v Realizaci sebe. Mysl je
zde podobna elektřině: její mocná
síla nezanechává po sobě, po
svém vypnutí, ani stopy. Zámek
je diamantový, je to tedy vlastně
právě onen krystal, o němž dříve
bylo hovořeno. Jinde čteme opět
o zámku zlatém či stříbrném, což
je symbol Božství v mužském či
ženském aspektu, dle osobního
přístupu mystikova.
Dříve, než je možno vstoupit
do vnitřních komnat zámku, jenž
odpovídá „Hradu nitra“, o němž
píše sv. Terezie, je třeba ještě
přemoci draka tohoto světa, který
je v naší pohádce železný, oheň
a dým chrlící. Je to svět vědy a
techniky, budící v mysli pocit
nepostradatelnosti a nezdolnosti
a zatemňující náš duševní obzor
dýmem svých lákadel a ohněm,
čili nepravým světlem vědy, jež
své „nerozborné vědecké pravdy“ sice
takřka každým rokem mění a nahrazuje
je jinými, ale při tom žárlivě střeží, aby se
nehlásalo nic, co by se od jejího právě
platného názoru nějak lišilo. Za všemi
lákadly a svody tohoto světa jsou však
skryty nesčetné ostny a bodáky, na nichž
ti, kdo se zmíněným dýmem a ohněm
dávají zaslepit, za velkého utrpení
zůstávají beznadějně vězet. Poznání Sebe
však je Pravda neměnná, ničím nenahraditelná,
ani nevyvratitelná. Drak tohoto
světa se však promění v hromádku
neškodné a bezcenné hlíny či kamení,
je-li pokropen „mrtvou vodou“, čili, smrtící
naše ego, jestliže od něj introverzí
odvrátíme pozornost, ztratí se nám a my
pak ve všem vidíme Boha a Jeho dílo,
které jako Jeho nástroje pokorně přijímáme
či vykonáváme. Pak vše od Něj

odlišné nám mizí do neskutečna, resp.
mění se nám v zákonitý vývoj dění a vybíjení
karmy, dle svrchované vůle a dopuštění
Božího. Jan Scheffler napsal:
„Když nad zlem zvítězíš a hříchu
zbavíš sebe, jak svatý Michael jsi draka
svrhnul s nebe.“
Princezna polibkem probuzená, jež
vztyčíc se ze svého lůžka vzhůru, obejme
osvoboditele v sedmé komnatě, je,
jak jsem již z počátku uvedl, Božská duše,
Šakti Indů a Panna Sofie křesťanů,
snoubící se se svým ženichem, jenž je na
trůn usednuvším králem v sedmém lotosu.
Ve zmíněné rosekruciánské „Parabole“
je psáno, že ženich a nevěsta jsou
zároveň bratrem a sestrou, ač tato by
měla být zároveň jeho matkou. Je to
hluboká mystická symbolika, kterou
nacházíme také u Angela Silesia ve verši,
jímž opěvá Pannu Sofii a vyjadřuje svou
touhu po splynutí s ní, slovy:


Rci paní vznešená, zda pokora
to byla,
jež Bohorodičky ti právo vydobyla?
Neb pannou, nevěstou i matkou
Boží sám se stát zde na zemi já vroucí
touhou plám!“


V „Parabole“ hovoří Božská duše ke
svému ženichovi takto:


„Byla jsem velká a stala jsem se
nepatrnou. Byla jsem mrtva a nyní
jsem znovu k životu povolána a jsou
mi svěřeny veškeré poklady moci a
moudrosti. Proto je mi dána moc učinit
chuďase boháčem a udílet milost
pokorným.“


Tyto prvky právě nalézáme v naší, i
v mnoha jiných lidových pohádkách.
Náš král, chystavši se nastoupit na
trůn, je oblékán do nádherných královských
rouch. Je to důležitý alchymistický
symbol. Ono roucho je duhové, má tedy
všechny barvy spektra. Dle zpráv alchymistů
se tyto barvy projevují v retortě
těsně před dokončením díla, aby se nakonec
ustálily na šarlatově červené
královské barvě, jíž má „elixír mudrců“.
Částečně vysvětlení tohoto mysteria je
obsaženo ve verši Jana Schefflera:
„Královna je láska, a ctnosti, to
jsou panny, sluhové pak skutky jsou
- a žádným není hany.“
V tomto verši se dovídáme, kdo našeho
hrdinu oblékal do královského roucha,
a také, co je krvavě červeným elixírem
mudrců: je to univerzální láska, měnící
vše, čeho se dotkne, ve zlato, čili, všude
a ve všem vidící toliko Boha.
Povšimněme si, že většina pohádek
končí slavnou svatbou a nejvýše ještě
zmínkou o neutuchajícím blahu a štěstí
manželů. Poznání Boha je totiž nekonečné,
neboť i On je nekonečný.
Probíhající film tohoto světa se zastaví a
čisté plátno „Já“ je věčně osvíceno. Je
tedy z mystického hlediska talo poslední
fáze vlastně věčně trvající. Proto také
Angelus Silesius pěje:

„To nejkrásnější slyš, čím těším
duši svou, že na věčné svatbě mám
být nevěstou!“


Jinak je ovšem z mystického hlediska
správné takové ukončení již proto, že
zde jakýkoliv popis, ba i pomocí alegorie,
končí.

 

Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo,
co Bůh připravil těm, kteří Jej
milují.“


Naše pohádka však ještě z instrukčních
důvodů pokračuje zmínkou o
osudu bratří. Každý, komu je z milosti
Boží dáno, je povinen to, co přijal, Předávat
dál a proto i náš pohádkový hrdina
nezapomíná na své bratry, zde vlastně
symbol celého lidstva, a snaží se jim pomoci.
Nejstaršího a nejsilnějšího bratra,
čili většinu lidstva, nacházíme na široké,
ale dolů se svažující silnici vedoucí vlevo.
O široké bráně do pekel se zmiňuje nejen
Bible, ale již i Bhagavadgíta. Prostředního
bratra, vědce, čili racionalisty,
mudrlanty a theology nalézáme opět zapletené
v nesčetné zákruty a zacházky
pravé cesty, jíž však může dokončit jen
málokdo. A proto jediná užitečná rada
oběma bratřím, čili všem do světa projevu
zapleteným lidem je, jak již řekl Komenský
ve svém „Labyrintu“, aby se navrátili
tam odkud vyšli, do svého
pravého domova, čili vydali se hledat
do nitra své pravé „Já“, svou Prapodstatu.

Víme, že indický mudrc Ramana
Mahariši doporučoval každému
návštěvníkovi svého ašramu bádat nad
problémem „Kdo jsem já?“ Blaze tomu,
kdo tak skutečně činí, jako oni bratři v
pohádce, neboť pak je možno, aby až se
jejich čas naplní, byli vzati i oni Králem
do jeho království.
A tímto končí komentář k vyprávěné
naší pohádce, jež vlastně nebyla pohádkou,
ale, jak z vysvětlivek jasně vysvitá,
spíše krátkým popisem průhěhu
křesťanské mystické cesty, resp. cesty
starých evropských mudrců. O některých
detailech jsem se nezmínil; mohu to však
vynahradit jindy, kdy snad budu hovořit,
dá-li Bůh, o mystickém obsahu starověkých
mythů. Původně jsem zamýšlel
totiž promluvit o obojím v jediné této
úvaze, avšak, když jsem v rukopise zjistil
rozsah prvé části promluvy, bylo mi
jasné, že má být látka rozvržena na dvě
samostatné části.


A nyní, ku konci,
bych rád ještě
doporučil všem
rodičům a ještě
spíše prarodičům,
aby svým dětem
a vnukům již od
neútlejšího věku
vštěpovali lásku a zálibu ve starých, dobrých,
lidových pohádkách. Je k tomu
pouze zapotřebí umět si je od antikvářů,
či známých, kteří je již nepotřebují, opatřit,
neboť, věřte mi, započne-li se s tím již od
naprostého dětství, pak si je dítě zcela
jistě velmi oblíbí a tato láska k hodnotám
v nich obsaženým půjde s ním potom po
celý život. Jistě mi každý přisvědčí, že
nelze dát dítěti většího daru do vínku.
Hluboce filosofický jejich obsah a mystické
pravdy, tam obsažené, zasejí totiž
své seménko do duše dítětě a mohou pak
jednou, dopustí-li tak milost Boží, vykvést
nádherným květem a dát našemu národu
vedoucí duchy překvapujících kvalit.
Vždyť všichni velcí mužové naší národní
minulosti měli v našich národních pohádkách
velikou zálibu a doporučovali je
jako vhodný výchovný prostředek pro jejich
ušlechtilý, v podstatě vysoce etický
obsah. My pak nad to víme, že jejich
duchovní hodnoty je k této úloze, jež byla
ještě našim rodičům samozřejmostí, předurčují.
Třeba ovšem podotknout, že k
tomu se neméně hodí též většina lidových
pohádek jiných národů.
Až budu, dá-li Bůh, hovořit o mystickém
obsahu starověkých mythů a legend,
jasně vynikne, že i ty mohly sloužit
k výchově starověké mládeže, učíce je
statečnosti, poslušnosli k zákonům, úctě
k Bohu a vůbec občanským ctnostem
a navíc jim ještě vštěpovaly základy k
pochopení nábožensko-mystické symboliky.
Vůbec totiž nezáleží na tom, že
jsme něco z toho, co jsme třeba dnes
slyšeli, nepochopili, či si to zdánlivě nezapamatovali.
Každá duchovní poučka
však zůstává v nás latentně uložena, aby
jednou, ve vhodné době, dle usouzení
Božího, osvětlila jakoby zjevením naší
mysl. Lze si jen přát, abychom si i z
dnešní promluvy odnesli domů takto vše,
co bylo řečeno, aby se to v nás, k nesmírnému
duchovnímu prospěchu, jednou
dle vůle Boží vše realizovalo.


Jiří Scheufler

Zobrazit všechny články »

Poslední přidané obrázky

Zobrazit všechny galerie

Poslední názory

Meredith


Bez profilu

Ahoj!

Ak mas rad/a dobru metalcorovu muziku,
urcite si musis ceknut mladu sympaticku kapelku z kosic,
ktorej prave vychadza nove kvalitne demo.
Nevahaj , vypocuj, popripade nejaky ten lajcik na knihe ksichtov tiez nezamrzi ;).

Must hear!!!~~~~>>>>> http://bandzone.cz/meredithband <<<<<~~~~~

Zobrazit všechny názory