Lukáš Horký Muž

Některé věci se přihodí jenom tak mimochodem. Jako když potkáš starý kámoše v hospodě a najednou je z toho školní sraz, na kterej dorazí i třídní učitelka. To jsou náhody a zvraty, který nevymyslíš dopředu, nenaplánuješ. Už si nevzpomínám, kdo přišel s nápadem udělat výstavu fotek ve StreetCulture. Jestli to byl Hvojt nebo Bizzi nebo oba dohromady. Tipoval bych Bizziho, s kterým se znám ještě od dob studií na vysoké v Brně. Je sobota, prosincová zima na Žižkově a město žije zpomaleně. Tramvaje jezdí poloprázdné, hlavy schované v šálách a čepicích. Je předvánoční sobota roku 2012, chvíli po poledni a auto blbě startuje. Jedeme domů.

Střih. Podzim 2011. Olomoucký Jazz Tibet a společný koncert s Priessnitz. Domácí meruňka a promile ještě ze včerejška. Zvučil Dan. Hrát před klukama je vždycky událost, zvlášť když ti Jaromír po koncertě klepe na rameno – že prý nám zazpívá vokál, až budeme něco nahrávat. Ale to se přece jen tak říká. Slova do větru aby řeč nestála. V uších mi ještě rezonují refrény z Freiwaldau. Vítr fouká a rozlitý pivo se ztrácí v prasklinách kamenný noční ulice.

Střih. Jaro 2012. Žižkovský Streetbar, hluboko po půlnoci. Mám první volný večer. Připadám si jako po té nejhorší šichtě. Na prstech puchýře, kosti přelámaný od novejch basovejch postupů. Amák má zvláštní dar lidi nadchnout, totálně rozházet a přesvědčit, že je všechno naprosto v pohodě. Propustil nás ze studia trochu dřív. Mířím na Žižkov. Stojím u baru s pivem a fotím si logo nad barem. Bavíme se s Hvojtem o novým EP a taky o výstavě, kterou tady konečně uděláme. Priessnitz za scénou a deníkový záznamy z turné. Malý fotky nalepený na zdi. Jako v pokojíčku, když jsem v pátý třídě lepil Depešáky zubní pastou na zašedlou omítku. Bude to komorní a v rámci vernisáže zahrajeme pár věcí s Downbelow. Zahájí to Jaromír z Priessnitz, který se se ukázal dnes ve studiu a nazpíval slíbený vokál. Vzletná slova vypuštěná do větru vloni v Olomouci chytla správný směr.

Střih. Pátek 7. prosince 2012. Harmonogram se povedlo dodržet. Já s Tomášem jedeme dřív, potřebuju ještě nainstalovat fotky. Zbytek Downbelow a Petr Kružík z Priessnitz vyrážejí později. Výstavu měl zahájit jenom Jaromír, ale kromě Petra dorazí ještě Zdeněk, takže Priessnitz budou skoro kompletní. Co víc si přát. Fotky visí, pivo teče, panáky taky. Zvučíme a ve dveřích se zjevuje K2. Čekal bych všechno, ale tohle… Přijel z Jeseníku přes půl republiky, s basou v ruce, že prý tady někde hrajou Priessnitz. Tak tu „komorní“ výstavu zahajuje Jaromír a kompletní Priessnitz začínají svůj set. Potichu a pomalu. V hlavě se mi promítlo celý jejich turné. Letím si kamsi vysoko, přes všechny patra tohoto činžáku. Pryč ze Žižkova, na dalekou planetu a k tomu hraje akustická hymna všech citlivých a zbloudilých duší. Pivo jako palivo do trysek. Raketa letí skrz všechny meteorický roje. Černým vesmírem se nesou tóny, natruc všem slunečním erupcím. Některé věci se přihodí jenom tak mimochodem. A ty víš, že žiješ.

Z malé výstavy se stal dvojkoncert Priessnitz a Downbelow. Ono tady moc nešlo o muziku, vlastně ani o fotky, i když byla vernisáž. Jsou to právě ty malý věcí, který ti zůstanou zakódovaný napořád. Večírek co se proměnil v pořádný mejdan, rozhovor do rádia a Jaromír co měl v deset odejít a taxíka nakonec volal v pět ráno. S Ajvou, ségrou  Bizziho o životě a plánech, Priessnitz, Paskvilu a Streetculture, který s Jirkou Malinou založila. Pak už noční Žižkov, přesun na hotel a vzpomínka na Klevku. Nad ulicemi se nese zvláštní energie, jako mraky před červencovou bouřkou. Jenom natáhnout ruce, vysoko nad sebe a zkrotit ji a nacpat do všech pórů.

Je sobota, prosincová zima na Žižkově a město žije zpomaleně. Tramvaje jezdí poloprázdné, hlavy schované v šálách a čepicích. Je chvíli po poledni a auto blbě startuje.