druhej díl kostkovýho psaní
Už je to tak měsíc. Když jsme nahazovali vzdálenosti a směry, byl u toho Vláďa, kterej nám tam prezentoval svuj panasonic. Je to kluk, kterýho přesvědčila máma, aby si přál foťák, přestože věděl, že mu k ničemu nebude. (některý projevy o člověku eknou víc, než cokoliv jinýho). Ani se nedivim, že se mu s náma nechtělo, člověk z týhle hry na první pohled nic nemá. Ale má - ale jen málokdo.
Alea iacta est a my zas museli jít tam, kam ukazovaly. Tentokrát doprostřed pole, v okruhu púlkiláku nebyl na mapě ani hoven. Přeskakovali jsme zmrzlý kry bahna pořád rovně, pořád do tmy. Koukali jsme jen pod nohy a po dvaceti odměřenejch minutách jsem řek, že už tu musíme být. Zvedli jsme oči a před náma stál posed. Uprostřed toho pole jako maják.
Kostky nekecaj.) Dali jsme tabákus a zas nám bylo dobře.