Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

Finrod Muž, 30 let / Chrudim

Playlist je prázdný :(

Fanoušek Finrod si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.

Blog

Povídka Liják ze sbírky Začátek konce

Liják

 

Zešeřilo se nebývale rychle. Měli na tom vinu i těžké černé mraky, které teď získaly neotřesitelnou nadvládu na večerní obloze. Po New Yorské státní silnici ve směru na Syracuse uhánělo temně rudé subaru. Jeho řidič si mohl dovolit jet rychle, provoz  byl řídký a s přibývajícími hodinami ještě slábnul. Noc přicházela rychle.

Na čelní sklo auta začali dopadat první dešťové kapky. Harry automaticky zapnul stěrače a stejně automaticky zesílil rádio. Na rockové stanici, kterou poslouchal zrovna hráli ‘Rock & roll all night’
a Harry se pousmál nad představou jaká noc dnes čeká jeho. Měl namířeno za rodiči do malého městečka, pár mil severně od Syracuse. Jeho otec slavil kulatiny a Harry chtěl nad ránem dorazit na místo. Že pojede celou noc věděl předem. Na poslední benzínce se na cestu obrnil silnou černou kávou z automatu – chutnala příšerně. Neměl důvod být z čehokoli nervózní nebo se o něco strachovat. Vše zatím vycházelo podle jeho představ. Přesto se cítil zvláštně nesvůj.

      Déšť zesílil a Harry navíc právě vjel do lesa, přepnul na dálková světla a pro jistotu zpomalil. Na rockové stanici skončili Kiss a vystřídali je AC-DC a jejich Hihgway to hell’.

Nad názvem téhle písně už se Harry neusmíval. Představa, že jede po dálnici směrem do pekla ho trochu vyváděla z pohody, pak si ale uvědomil, že je to jen píseň, a že na znamení - ať už jakákoli – nevěří.

      Déšť dál sílil. Teď bubnoval s pochybným smyslem pro rytmus do čelního skla a spolu s monotónním vrzáním stěračů Harryho uspával. Znovu zesílil rádio ve snaze zůstat co nejvíce bdělý a soustředěný. Ještě trochu zpomalil, protože na silnici nebylo vidět už téměř vůbec. V duchu proklínal meteorology, kteří na dnešní noc pro severozápad státu New York předpovídali přeháňky. Teď už jel snad jen dvacet mil v hodině. Začínal pochybovat, že tímhle tempem dorazí včas. Celkem dobrá nálada ho kvapem opouštěla, pomalá rychlost ho doháněla k nepříčetnosti a navíc se pořád nemohl zbavit toho zvláštního nepříjemného pocitu.

Kapky bubnovaly do čelního skla. Stěrače skřípaly. Harrymu se začínaly klížit oči.

 

 

      Ze tmy proti autu něco vyrazilo. Harry se z dřímoty probral se stejnou prudkostí, s jakou mu do žil vystřelil adrenalin. Srdce se mu rozbušilo v šílených obrátkách. Zazněl dvojí výkřik. Ten první, podobný spíše než výkřiku děsivému skřeku, tak hroznému a mrazivému, že při něm tuhla krev v žilách, vydala ta věc. Ten druhý výkřik – výkřik hrůzy – vyšel z Harryho úst.

      Reflexivně dupl na brzdu. Auto, dík malé rychlosti, zastavilo na místě. Všude bylo zas ticho až na déšť, který rázoval do skel a plechů auta ve stejně zběsilém rytmu v jakém Harrymu bušilo srdce. Co to sakra bylo? – ptal se sám sebe. Následek úleku se pomalu vytrácel a na jeho místo nastupoval strach. Začínal si uvědomovat co viděl.

      Ze tmy proti němu vyrazila věc, která ze všeho nejvíc připomínala lidskou tvář. Zdálo se mu, jako by se zformovala z kapek deště. Ale co ten strašlivý skřek? Harrymu při vzpomínce na něj běhal mráz po zádech.

      Ještě chvíli hloubal a teoretizoval. Zatřásl se. V autě začínalo být dost chladno. Vzpomněl si znovu, kam má namířeno a že nemá času nazbyt. Opět nastartoval motor a rozjel se směrem, kde ve tmě a dešti spíš tušil silnici. Jak minuty plynuly, začal Harry celou událost přisuzovat únavě. Nechtěl myslet na to, co mohla být ta věc. Odpověď neznal a to ho děsilo.

 

 

      Teď už byl Harry znovu úplně bdělý. Nemohl si dovolit podřimovat. Musel se naplno věnovat cestě před sebou, aby mohl jet co nejrychleji – což bylo stejně zoufale pomalu. Liják nezeslaboval, což mu na náladě nepřidalo. Kolik vody už muselo spadnout? – přemítal. Tak prudký liják sice už párkrát zažil, ale, aby byl takhle dlouhý, to za svých jednatřicet let života nepamatoval. Venku panovala ta nejtemnější tma za posledních deset let a díky dešti mu i silné reflektory subaru byly celkem k ničemu. Proč zrovna mně a zrovna teď musí potkat takováhle pohroma? Poslouchat rádio už ho nebavilo, čímž přišel i o poslední rozptýlení.

      S vůlí plně zaměřenou na bezpečné a včasné dojetí a smysly plně zaměřenými na řízení, pokračoval dál tou nesnesitelně pomalou rychlostí. Věděl, že cesta bude nezáživná, ale tohle bylo moc.  Přesto za jednu věc děkoval. Na tuhle noc , ať už bude jakákoli nebude dlouho vzpomínat. Tahle vlastnost – zapomenout snadno prožitky, které nestojí za zapamatování – mu pomáhala celý život.

      V Harrym zamrzl proud myšlenek. Během několika sekund se stalo příliš mnoho věcí. Nejdříve mu blesklo hlavou, že proti němu vyrazila další tvář. Už, už se mu z úst dral výkřik, ale bylo potřeba jednat. V té poslední chvíli, v níž ještě mohl celou situaci zachránit, si uvědomil, že na silnici někdo stojí. Přidupl brzdu a zároveň stočil auto prudce doprava. Sjel ze silnice. Záhy zjistil, že stále ještě projíždí lesem. I přes malou rychlost, byl náraz do jednoho ze stromů dost silný. Zůstal bez hnutí sedět. Čelní sklo se vysypalo a do auta teď proudily hektolitry dešťové vody. V téhle chvíli si Harry nebyl tak úplně jistý, jestli má všechny kosti a orgány v pořádku na svém místě. Zůstal při vědomí a to bylo nejdůležitější. Opatrně se pohnul. Nikde se neozvala bolest, která by hlásila zranění. Emoce se draly na povrch v nesmyslném kolotoči. Strach vystřídala radost a tu zase vztek. Podařilo se mu vyškrábat se ven z auta, ven na déšť.

      Stál skoro po kolena ve vodě. Déšť byl tak prudký, že se Harry nemohl ani pořádně nadechnout. Vytáhl z kapsy mobilní telefon, aby zavolal pomoc, ale hned jak ho vyndal, dostala se do něho voda a přestal fungovat. Harry hlasitě zanadával, ale přes ohlušující déšť sotva slyšel sám sebe. Přebrodil se ke kufru. Šel bez potíží otevřít. Vyndal z něho baterku (byla naštěstí vodě odolnější než mobil) a také lékárničku pro případ, že by na sobě přece jen nějaké zranění našel nebo že by potřebovala pomoct osoba, kterou před chvilkou málem srazil.

      Vydrápal se zpátky na silnici. Rozhlédl se kolem sebe, ale to bylo úplně marné. Pokusil se tedy co nejhlasitěji zakřičet, ale to mělo podobný efekt. Vydal se po silnici docela naslepo. Baterka mu nebyla moc platná, osvětlovala sotva půlmetrový okruh. Ještě několikrát bezvýsledně zakřičel. Vycházel z toho že ví, kde stojí jeho havarovaný vůz, kde sjel ze silnice a kde před tím zahlédl tu osobu. Najednou jak pátral ve tmě, z jeho mysli se vynořila myšlenka z níž se mu prudce rozbušilo srdce. Najednou si nebyl jistý, jestli chce dotyčného opravdu najít. Co když bude nějak nebezpečný? Může být třeba pomatený. Kdo jiný než nějaký pomatenec by za tohohle počasí postával ve tmě na silnici? Nakonec usoudil, že může být třeba v nesnázích a potom potřebuje jeho pomoc. Promočený, jako by skočil do nádrže s vodou, se vydal hledat dál.

      Asi půl metru před Henrym (což je hodně blízko) se ze tmy vynořila silueta lidské postavy. Harry udělal reflexivní krok zpět, bohužel tak prudce, že klopýtl a zády spadl na silnici. Srdce mu bušilo jako o závod. Mokré oblečení se na něj lepilo, a když se nepohyboval okamžitě pocítil nepříjemný chlad. S námahou se zvedl (v pravé ruce držel baterku a v levé lékárničku). Opatrně přistoupil blíž, dotyčný stál nehnutě. Znovu z plných plic zakřičel, protože nemohl být dál jak dva metry. Bez odezvy. Pomalu došel k postavě a překvapilo ho, co spatřil.

      Proud světla z baterky ozařoval pohlednou tvář mladé dívky. Byla od hlavy až k patě úplně promočená. Zřejmě byla v hlubokém šoku, měla rozšířené zorničky, nemrkala a byla úplně apatická. Harry položil lékárničku na zem a rukou jí zamával těsně před obličejem. Dívka jen několikrát zamrkala, ale to bylo vše.

      Harry posvítil baterkou za dívku a spatřil auto, které tu celou dobu stálo pár metrů od dívky. Posvítil zpět na dívku. Nevypadalo to, že by chtěla někam odejít a tak jí nechal stát na místě a sám šel prozkoumat auto.

      Na první pohled se její auto zdálo být v pořádku. Proč dívka zastavila zrovna tady a proč je v takovém stavu v jakém je, bylo Harrymu záhadou. Zkusil zabrat za kličku předních dveří, šly bez potíží otevřít. Harry se protáhl dovnitř. Všiml si, že klíčky zůstaly zastrčené v zapalování. Porozhlédl se po vnitřku auta. Kromě kožené kabelky ležící na sedadle spolujezdce našel jen láhev s pitím a poloprázdný sáček sušenek – nic užitečného. Harry na chvíli zaváhal, nakonec však vzal kabelku, obrátil jí a vysypal její obsah na sedadlo. Nenašel nic co by se mu v tuhle chvíli mohlo nějak hodit. Posbíral věci a hodil je na zadní sedadlo spolu s lékárničkou ze svého auta. Ještě jednou se zběžně porozhlédl, pak otevřel dveře a vystoupil ven.

      Projela jím vlna chladu, v autě bylo rozhodněji tepleji. Došel zpět k dívce a baterkou jí znovu osvětlil tvář. Za celou dobu se ani nepohnula. Uchopil dívku kolem pasu a opatrně jí vedl podél auta ke dveřím spolujezdce. Nijak se nebránila, kráčela sama, ale pořád byla mimo. Posadil ji na místo spolujezdce, obešel auto a sám si sedl za volant. „Tak a teď se uvidí,“ zamumlal Harry a otočil klíčky. Motor zachrčel a naskočil.

      Světla dívčina auta (ve tmě nedokázal určit co je to přesně za značku) byla o něco silnější, díky tomu zas mohli jet o něco málo rychleji. Harry se ironicky pousmál nad průběhem noci, nad situací do jaké se dostal. Měl si jet v klidu celou noc, poslouchat rádio, popíjet kafe a nad ránem dorazit k rodičům. Místo toho se už přes hodinu plahočí tímhle lesem v lijáku, který celý New York nebo dost možná i celý severozápad U.S.A nepamatuje desítky let. A jakoby to nestačilo málem porazí dívku, která neznámo proč nejeví jakékoli známky vnímání. Svoje auto zaparkuje do jednoho ze stromů, zničí si telefon a teď s tou trochu zakřiknutou dívkou pokračuje jejím autem dál. Ale kam? Pro pomoc k nejbližší benzínce? Až k rodičům? Ne. Prostě jen pryč z toho lesa, pryč z deště.

      Teď, jak si zopakoval své nesnáze, vzpomněl si ještě na jednu věc. Vzpomněl si na tu tvář. Projela jím vlna chladu až se otřásl. Napadlo ho totiž, že ta dívka může být v takovém stavu, protože jí něco vyděsilo. Pomyšlení na to, co by jí vyděsilo tak, aby byla v takovém šoku, se mu ani trochu nelíbilo.

      Zahnal (nebo se o to pokusil) všechny znepokojivé myšlenky a soustředil se na řízení. Liják neslábl,  les nekončil. Harry občas pohlédl na svou spolujezdkyni, žádná změna – stále nepřítomně hleděla před sebe do prázdna a nereagovala na jeho hlas.

      Harry se podíval na hodiny zabudované v přístrojové desce. Od doby co nasedl do tohohle auta uplynulo asi dvacet minut, ale číselník tachometru ukazoval sotva o pět mil víc. Po téhle silnici nejel prvně, ale že by si nevšiml tak dlouhého lesa mu přišlo podivné. Usoudil, že to způsobuje  noc, déšť a pomalá jízda.

      Ticho, které v autě panovalo, přerušili tentokrát tři výkřiky. Proti autu vyrazila z deště další tvář. Roztříštila se o čelní sklo a vydala přitom stejný skřek jako prve. Druhý výkřik patřil opět Harrymu a třetí dívce. Do reality jí vrátila stejná událost, jaká jí dříve zbavila vnímání – Harry usuzoval správně.

      „Kde to jsem… a kdo jste vy? “ dotázala se vylekaným hlasem.

 

 

      Harry musel zase zpomalit, věnovat se dívce a řízení zároveň bylo složité.

      „Neboj se, jsme v bezpečí…  doufám,“ uklidňoval vyděšenou dívku.

      „Co se stalo?“ zeptala se.

      „Doufal jsem, že to se dozvím od vás. Snad vám stačí, když vám řeknu, že se jmenuju Harry. A vy jste?“

      „Lili.“

      „Dobře Lili, vzpomenete si na něco z toho, co se vám stalo? Proč jsem vás našel v šoku venku na dešti?“

      „Zrovna jsem se vracela domů, ráno jsem chtěla být v Syracuse. Jenže krátce po setmění mě chytil tenhle liják.“ Odmlčela se, zřejmě se snažila rozvzpomenout. Jak jí Harry sledoval, všiml si neuvěřitelné proměny v její tváři. Obyčejný přemýšlivý výraz přešel v okamžiku v děsivý výraz hrůzy. Harry pochopil, co tu změnu způsobilo a  nebylo mu z toho dobře po těle.

      „Vzpomínáte si ještě na něco?“ zeptal se Harry sklíčeně, neboť tušil odpověď. Musel trhnout volantem doleva, protože na chvíli přestal sledovat cestu. Harry zopakoval otázku, tentokrát o něco jistěji.

      „Vybavuji si, že mě vyděsila nějaká věc. Vypadalo to, jakoby proti autu vylétla z deště. Připomínala lidskou tvář.“ Harry jí napjatě poslouchal. Nezdá se, že by si vybavovala co jí přivedlo do normálního stavu, jinak by se o tom zmínila hned na začátku – uvažoval, zatímco Lili pokračovala ve vyprávění. „Vím ještě jak se bezdůvodně vypnul motor auta a nešel znovu nastartovat. Chtěla jsem jít do kufru pro baterku, abych mohla zkontrolovat motor. Vylezla jsem ven z auta, ven na déšť…“ Rozplakala se.

      Harryho její vyprávění vůbec nepovzbudilo. Do téhle doby si mohl říkat, že je pro něj tahle noc jen souhrou špatných náhod. Teď si ale začínal uvědomovat, že se děje něco moc podivného.

      „Ale co se stalo? Kde jste se tu vzal vy? Kdo vůbec jste?“ naléhala Lili na Harryho.

      „Díky vám jsem sjel z cesty.“ Lili se zatvářila překvapeně. „Ano, v poslední chvíli jsem vás uviděl, jak stojíte na silnici. No a protože to vypadalo, že potřebujete pomoct, nezbylo než pokračovat vaším autem. Ale s nastartováním jsem neměl sebemenší problémy.“

      „To je zvláštní.“

      „Proč jsem vás našel stát za autem, jestli jste šla zkontrolovat motor?“

      „Už jsem vám říkal, že jsem nejdřív šla do kufru pro baterku.“

      „Řekněte mi co přesně se stalo pak?“ zeptal se Harry, ale Lili zavrtěla hlavou.

      „Nedokážu o tom mluvit. Všechno se mi plete a to, co si dokážu vybavit je tak hrozné, že bych na to nejraději hned zapomněla, ale obávám se, že to nedokážu,“ řekla Lili třesoucím se hlasem. Otočila se k Harrymu. „Vy jste tu tvář viděl také, že ano.“ Harry se rozmýšlel jak má odpovědět.

      „Ano, něco jsem viděl. Ale doufal jsem, že to byl jen klam,“ řekl.

      „Jenže to nebyl klam. Vy to víte a děsí vás to… stejně jako mě.“

 

 

 

      Dál v jízdě pokračovali beze slov. Harry už byl zase klidnější, smiřoval se s tím, že bude muset jet takhle pomalu, dokud nepřestane pršet. Bude se také muset nějak postarat o dívku a pokud bezpečně dojedou až do Syracuse, bude se muset nějak dopravit až k rodičům. Najednou se ale stalo něco, z čeho Harryho obejmula hrůza, jakou za svůj život nepoznal, náhlý pocit nekonečné bezradnosti a beznaděje. Nenacházelo se kolem něho nic, na co by se mohl upnout a být si tak jist, že to všechno, co prožívá, není jen děsivý sen.

      Auto z ničeho nic dvakrát poskočilo a pak nadobro zastavilo. Harry zkoušel znovu nastartovat. Zběsile otáčel klíčky, ale motor nenaskočil.

      „To snad ne!“ vydechla Lili. Harry se k ní otočil. Po tváři ji stékali slzy, byla k smrti vyděšená. „Tohle už jsem zažila, už znova nechci… bylo to tak… děsivé,“ vzlykala.

      „Co teď budeme dělat?!“ zeptal se Harry, ale Lili neodpověděla. „Jdu se podívat na motor,“ rozhodl a chtěl z auta vylézt, ale Lili ho pevně chytila za předloktí.

      „Nechoďte ven, prosím!“ Harry se posadil zpět.

      „Tak mi teda vysvětlete, co se tady k čertu děje!“ rozkřikl se.

      „To nevím, ale rozhodně nechoďte ven. Myslím, ….myslím, že v autě jsme v bezpečí.“

      „V bezpečí před čím?“

      „Já nevím, co to je. Určitě to ale má nějakou spojitost s tím neobvyklým deštěm. Taky se vám zdálo, jakoby ty tváře byli vytvořeny z dešťových kapek?“

      „Ano, tak to vypadalo.“ V autě si teď  připadali jako v obřím plechovém bubnu. Rychle se ochlazovalo, když nešel motor.

      „Stejně musím jít ven, nic jiného nám nezbývá,“ řekl Harry po chvíli mlčení.

      „To nemůžete! Ublíží vám to. Myslím, že to, že se vám nic nestalo v době mezi tím, co jste mě málem srazil a nasedl do mého auta, je jenom štěstí. Teď jsme v bezpečí v autě a musíme tu zůstat, třeba již brzy přestane pršet.“

      „Dobře,“ řekl Harry, ale v duchu s ní nesouhlasil. Minuty se vlekly a déšť neustával. Lili začala podřimovat. Po takové psychické újmě, kterou utrpěla, byla unavena a to, že zvuk bubnujících kapek uspává Harry dobře věděl. Byl rozhodnutý, půjde se podívat ven. Sedět tady déle a jen čekat už nevydržím. Ráno musím dorazit na místo a jestli se mi tady má něco stát, jestli po mě něco jde, tak mě to nejspíš stejně dostane.

      Harry sáhl po baterce a vylezl ven z auta. Lili se probudila. „Ne!“ vykřikla. Déšť však ten výkřik téměř okamžitě pohltil. Harry se dopotácel k motoru a snažil se otevřít kapotu. Lili vyběhla za ním. Snažila se křičet, ale on jí slyšet nemohl. Ještě hlasitěji než hukot deště zazněl opět ten děsivý skřek. Proti Harrymu vyrazila tvář a roztříštila se o jeho tělo. Odhodilo ho to na zem. Zasténal. Lili mu chtěla pomoct, ale byla bezmocná. Další a další tváře na Harryho útočili. Začal křičet jako smyslů zbavený. Mával rukama kolem sebe a rozběhl se, sám nevěděl kam.

      Lili podle světla baterky a vzdalujícího se  křiku a skřeků poznala, že zaběhl do lesa. Najednou si byla tak jistá, že zemřel, jako by to byla samozřejmost. Prostě to věděla. Bleskurychle zaběhla zpátky do auta. Otočila klíčky a motor chytil. Vše pochopila a to jí zachránilo život.

      Byla si jistá, že tohle všechno si bude pamatovat do konce života. Byla si jistá, že o tom nikomu nic neřekne. Byla si také jistá, že už nikdy nepojede sama v noci a že pokaždé, když začne prudčeji pršet, zase si vzpomene na tuhle děsivou noc. Harry ne, a proto musel zemřít.

      Přidupla pedál plynu, aby co nejrychleji zamířila vstříc bezpečí. Ujela sotva sto metrů, když si všimla, že přestává pršet.                     

 

(c)Miroslav Pásler

Zobrazit všechny články »

Poslední přidané obrázky

Zobrazit všechny galerie

Poslední názory

Dysangelium

26.10. sobota Žlutý pes
Představovat českou deathmetalovou kapelu HYPNOS, jejiž členové hráli, nebo hrají v takových skupinách jako KRABATHOR nebo ROOT, je nošením dříví do lesa. Proto si představme kultovní polskou formaci CHRIST AGONY, kterou v roce 1990 založil leader Cezar. Basovou kytaru zde drtí Reyash, který dříve hrál u VADER (PL) a INCANTATION (USA), kapelou prošel i další ex-VADER Mauser. Poslední album CHRIST AGONY nahrál na bicí bubeník Behemoth - Inferno. Takže se máme na co těšit.
Více na : https://www.facebook.com/events/5596736

Christ Agony (http://christagony.com/)
Hypnos (http://hypnos-cz.com/)
Dysangelium (http://bandzone.cz/dysangelium)
Feto In Fetus (http://fetoinfetus.pl/)

Disconsolate

Sme kapela Disconsolate a ak máte záujem, zhliadnite si náš profil. Ak vás naša tvorba osloví, radi privítame aj nejaký skromný názor.Kapela sa v najbližšej dobe bude usilovať o vydávateľa a snáď do konca roka uzrie svetlo sveta CD v originál verzii. Prajeme pekný deň.

The Hoax

Ahoj !

Zplodili jsme nový skladby a zveme tě na náš profil k jejich poslechu.

Jsme sice pekelný stvůry, ale dokaž, že máš kuráž a pojď to zkusit ;).
Kdo ví, třeba zrovna TY si nás oblíbíš.

THE HOAX

Zobrazit všechny názory