3@(#1 - Úvod | Bandzone.cz
Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

3@(#1 36 let / Plzeň

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Playlist je prázdný :(

Fanoušek 3@(#1 si do osobního playlistu zatím nepřidal žádné skladby.

Blog

Překlad rozhovoru z webu CrimethInc. s exulantem z Donbasu na Ukrajině

Ukrajina

Abychom lidem pomohli pochopit, co se děje na Ukrajině a v Rusku, přinášíme vyprávění anarchistů z obou zemí. V prvním z nich popisuje vysídlenec z hlavního města „Luhanské lidové republiky“, jedné ze dvou oblastí východní Ukrajiny, kterou až do invaze ovládali Ruskem financovaní separatisté, své zkušenosti s pokusem o útěk z válečné zóny a s podmínkami, které na Ukrajině nyní panují. Ve druhém díle (který vyjde zítra) ruský protestující popisuje problémy, kterým Rusové čelí, když se snaží mobilizovat proti válce v extrémně represivních podmínkách.

Zatímco někteří údajní „levičáci“ v anglicky mluvícím světě papouškují řeči Vladimira Putina, omlouvají ruskou invazi tím, že z ní viní NATO, nebo spekulují, že tisíce Ukrajinců, kteří již byli zabiti, musí být fašisté, my se domníváme, že jakákoli odpovědná angažovanost v těchto událostech musí hlavně naslouchat hlasům obyčejných Ukrajinců a Rusů, kteří se staví proti vojenské agresi. Místo toho, abychom byli pouhými konzumenty informací, místo toho, abychom podporovali imperiální ambice diktátorů, nebo hledali jiné vlády, které mají vlastní zájmy, abychom tyto ambice omezili, musíme budovat vztahy skutečné solidarity s lidmi, kteří jsou touto invazí bezprostředně postiženi – na Ukrajině, v Rusku, v Bělorusku i jinde.

Během druhého válečného týdne podcast Ex-Worker vydal rozhovor s anarchistou z Luhanska, který v té chvíli prchal přes Ukrajinu. Rozhovor se dotýká každodenního života uprostřed války, válečného stavu, politického složení ozbrojených sil, mobilizace společnosti zdola k obraně a vzájemné pomoci, situace na hranicích a způsobů, jak mohou lidé mimo Ukrajinu nabídnout podporu. Můžete si poslechnout audio verzi (anglicky) nebo si přečíst tento přepis:

Děkujeme, že jsi svolili k rozhovoru! Můžeš se představit?

Ano, jmenuji se D-. Jsem třicetiletý učitel angličtiny z Luganska [tak se rusky píše Luhansk], na volné noze, v současné době v Chmelnickém.

Můžeš nám trochu přiblížit situaci, ve které se právě nacházíš?

Posledních pět let jsem žil v Kyjevě a asi před pěti dny jsme se s několika dalšími lidmi a několika zvířaty rozhodli z Kyjeva evakuovat. Nasedli jsme tedy do auta našich přátel, kteří cestovali s námi, a dostali se do Chmelnického. Momentálně jsme zde uvízli kvůli tomu, že naše vozidlo nemůže nastartovat. Takže se ho právě snažíme opravit.

Chmelnický je obecně velmi klidný, ve srovnání s místy jako Kyjev nebo Charkov. Ale je klidné jen z hlediska válečných akcí, abych tak řekl – z hlediska ruských tanků a ostřelování a všech těch věcí. V tomto ohledu je to super klidné. Ale zdaleka to není tak klidné, pokud jde o to, jak se tu lidé cítí a jaká je celková nálada místních obyvatel. Je tu spousta podezíravosti, napětí a nervozity. Místní lidé každý den předpovídají, že to bude poslední den, než i tady vypukne peklo. V takové situaci je opravdu těžké užívat si i ten skutečný relativní klid, který tu pozoruji, ve srovnání s místem, které jsme opustili.

Taková je tedy současná situace.

Víme, že v celé zemi bylo vyhlášeno stanné právo. Jak to vypadá z hlediska každodenního života?

Jako u každého válečného stavu existuje spousta společných rysů. Jedním z nich je zákaz vycházení, který byl zaveden po celé zemi. Po určité hodině nesmíte vycházet ven. Existuje také mobilizace [tj. branná povinnost], která brání všem mužům ve věku od 18 do 60 let opustit zemi, a myslím, že dnes [rozhovor byl publikován 5. března – pozn. překl.] parlament schválil plány prezidenta Zelenského na mobilizaci všech. Takže to vypadá, že během příštího dne nebo tak nějak se dozvíme, jak se to bude vyvíjet. Také existuje spousta milicí – říkáme jim Teritoriální obrana – složených ze všech dobrovolníků, kteří se rozhodli vzít do ruky zbraň nebo pomáhat jiným způsobem. Teď hlídkují v ulicích. Kohokoli, kdo vypadá neznámě nebo podezřele, vyslýchají a snaží se každého identifikovat a zjistit, zda je pro Ukrajinu takříkajíc hrozbou.

Během všech válek, které jsem zatím viděl, je mnohem méně lidských práv, na která se můžete spolehnout. Ale myslím, že většině lidí na Ukrajině to dává smysl, všechny tyhle věci typu „drastická doba, drastická opatření“. Čeho se osobně trochu obávám, protože jsem člověk, který to už zažil (když byl v roce 2014 napaden můj rodný Lugansk), je, že žel velmi často tyto drastické časy pominou, ale drastická opatření zůstanou v platnosti na další roky. Například zákaz vycházení, který byl v Lugansku vyhlášen v roce 2014, nebyl nikdy zrušen; je to osm let, kdy se v podstatě nesmí vycházet v noci ven, osm let, kdy v ulicích hlídkuje armáda, osm let, kdy byla zavedena všechna tato přísná opatření. Trochu se obávám, že Ukrajina může v průběhu této války hodně ztratit, a ještě víc se obávám, že tyto věci takto zůstanou, až skončíme s touto válkou.

Vlastně jsem si neuvědomil, že jsi tam byl i během války na východě v roce 2014. Chtěl by jsi se s námi o tuto zkušenost podělit, respektive o to, jak formovala to, co prožíváš nyní?

Jistě… No, musím se přiznat, že válečné akce v roce 2014 jsem vlastně neviděl. Odjel jsem v dubnu toho roku, aniž bych skutečně věřil, že válka někdy začne. Rozhodl jsem se udělat si výlet do Gruzie na kole, takže jsem jel přes jižní Rusko a skončil v Tbilisi, a když jsem tam přijel, byl už květen 2014, a tehdy začala válka. Takže jsem vlastně plánoval cestovat pár týdnů, a nakonec jsem místo toho cestoval tři roky, protože jsem se neměl kam vrátit. Takže jsem prošvihl tu válečnou část celé věci; viděl jsem, jak se to všechno buduje, viděl jsem události, které tomu předcházely, ale předtím jsem nebyl bombardován – teď je to vlastně poprvé. Takže nemohu tvrdit, že jsem válku viděl dvakrát; zažil jsem ji jen určitým způsobem, v určitém rozměru, dvakrát, ale neviděl jsem ji předtím tak, jako jsem viděl v průběhu tohoto roku.

Měl jsi kontakty s ukrajinskými vojenskými silami? Co víte o složení ozbrojených sil v této chvíli nebo o politické dynamice mezi lidmi, kteří bojují?

Osobně znám lidi, kteří se dobrovolně přihlásili do Teritoriální obrany, a to z nejrůznějších prostředí. Jsou tam lidé, kteří se identifikují jako antifašisté a antiautoritáři, a samozřejmě jsou tam tuny vlastenců a nacionalistů, kteří to dělají také – a jsou tam prostě obyčejní lidé, kteří se o politiku vůbec nezajímají, kteří se prostě pod tím tlakem a touhou udělat něco pro urychlení konce války také hlásí. Ale vzhledem k demografickému složení Ukrajiny obecně, k její [ne]politické rozmanitosti, je velmi homogenní už od začátku – takže přirozeně v jejich řadách bylo mnohem více pravicových lidí než naopak. Ale podle mého názoru to pouze odráží skutečné složení ukrajinské společnosti v širším měřítku, nikoli to, že by toto konkrétní povolání bylo pro pravičáky nějak atraktivnější než pro antiautoritáře.

Ale to je jen můj dojem, čísla opravdu nemám k dispozici.

Když se ohlédneš za diskusemi, které anarchisté vedli v týdnech před invazí, co myslíš, chápali jste nebo předpověděli jste události přesně? Co vás překvapilo?

Na invazi jsem opravdu nebyl připraven, přestože se nad námi vznášela už nejméně rok. Asi tři nebo čtyři měsíce před jejím začátkem se ve všech západních médiích zvýšila pozornost věnovaná celé věci. Myslím, že většina civilistů do poslední chvíle jen doufala, že k ní nedojde, protože je velmi těžké strávit celý rok v neustálém strachu a připravovat se na své poslední dny. Myslím, že si tu lidé vypěstovali spíše zvyk reagovat na události když nastanou, než se předem nějak skutečně připravovat na soudný den. Takže v tomto ohledu mám pocit, že jsem toho udělal sotva dost, stejně jako většina lidí, které znám.

Způsob, jakým se válka vyvíjela, je také poněkud překvapivý. Doufal jsem, že plány Ruska budou poněkud méně masivní, co se týče rozsahu, řekněme skromnější – myslel jsem, že to bude něco podobného, jako jsme měli v roce 2014 v mém rodném městě, kde všechny pokroky byly něco, co bych popsal jako dva kroky vpřed, jeden krok vzad: vezmeme si nějaké území zpátky, ale ne všechno, co jsme ztratili, takže se všichni mohou cítit trochu vítězně, a pak to přestane, alespoň ta šílená část, na několik let. Ale žel se zdá, že mé naivní naděje se v tuto chvíli ukazují jako mylné. Není úplně jasné, co je cílem útočící strany a čeho se snaží dosáhnout. Protože rozsah invaze je masivní a devastace je v podstatě nesrovnatelná s tím, co jsme zatím viděli kdekoli tady na Ukrajině v tomto století.

Jak zkušenost s válkou ovlivňuje tvé uvažování o anarchismu a sociální změně a o tom, co bychom měli dělat?

Jsem příjemně překvapen reakcí mnoha anarchistů. Velmi rychle a efektivně si v této válce našli své místo; dělají věci, spolupracují a organizují se a vzdorují imperiální invazi. Ve válkách, které začaly v roce 2014, nebojovalo zdaleka tolik lidí z levicového křídla. Tehdy se zdálo, jako by mnoho lidí mělo pocit, že to je oběť, kterou musíme přinést za mír – mám na mysli území, o která přišla Ukrajina – že za ně nestojí prolévat něčí krev. Došlo k širokému přijetí (samozřejmě neuspokojivému) těchto ztrát. Ale s tímto novým vývojem, mám na mysli válku, která je právě teď osm dní stará, si mnoho lidí uvědomilo, že bylo naivní si myslet, že lze tohoto draka nasytit. Vždycky bude mít znovu hlad, dokud bude naživu, takže je nejvyšší čas projevit nějaký odpor.

Co se týče mých úvah o anarchismu… Způsob, jakým se během toho ukrajinská vláda zachovala, povolal do zbraně v podstatě každého. Zároveň jsem nikdy v životě neviděl tak masivní míru organizovanosti zdola a lidí, kteří dělají věci jeden pro druhého a spolupracují mnoha způsoby, to vše bezplatně. Je to docela působivé a vlastně to ukazuje, že anarchismus má skutečně obrovský potenciál, protože jsme viděli, jak to jde bez anarchismu a bez odhodlání lidí pro věc a bez zájmu lidí udělat všechno pro to, aby vyhráli válku, to jsme viděli už v roce 2014. Krym byl ztracen bez jediného výstřelu, pak Lugansk, mé rodné město, bylo ztraceno také bez tohoto masivního a angažovaného boje. Nechci samozřejmě zlehčovat to, co tam armáda udělala, ale samozřejmě to není nic podobného tomu boji, který teď vedeme my, myslím. Takže mi to říká, že i v zemi, kde takové myšlenky jako anarchie, antiautoritářství a levicové věci obecně byly tak potírány a marginalizovány a téměř vymazány – i tady je stále tolik vůle a tolik aktivity, aby se lidé ubránili tomu, co je údajně jednou z nejsilnějších armád na světě.

Takže mi to vlastně dává obecně velkou naději ohledně myšlenek, které jsem zastával a stále zastávám.

Můžete nám říct něco víc o některých z těchto způsobů, jak se společnost mobilizuje zdola?

No, teď je toho plný internet. Vidíme, jak se lidé dobrovolně zapojují do nejrůznějších věcí; někteří lidé se navzájem vozí, pomáhají si s evakuací, krmí se, starají se o opuštěná domácí zvířata, zásobují zdravotnickým materiálem, jsou tu některé firmy – nechci chválit firmy, ale i některé podniky se zapojují, pomáhají lidem s logistikou, potravinami, léky, se všemi základními věcmi, které lidé potřebují, zejména v takových dobách, kdy se normální společnost rozpadá a reorganizuje a vy se nemůžete spolehnout opravdu na nic; nevíte, jestli služby, na které se obvykle spoléháte, budou fungovat. Tady i tam, lidé po celé zemi se zapojují. Velkou roli v tom hraje internet a také samotné zoufalství a hrůza války obecně. Když jste někde uvězněni a je to opravdu na houby, určitě budete chtít udělat cokoli a s kýmkoli, abyste ulehčili utrpení sobě i svým blízkým a pomohli katastrofu co nejdříve ukončit.

Takže vidím spoustu příkladů, pokud jde o jídlo, zdravotní péči a poskytování míst, kde mohou lidé přespat – já například už několik dní přespávám u cizího člověka ve městě, kde jsem nikdy předtím nebyl, a mám k dispozici spoustu věcí, bez kterých bych se jinak musel obejít. Je to všechno opravdu inspirující. Takže ano, myslím si, že se lidé snaží pomoci na nejrůznějších frontách, pomoct s nejrůznějšími žádostmi a problémy, které ostatní zažívají. Je to inspirující.

Slyšeli jsme, že v tuto chvíli od začátku invaze uprchlo z Ukrajiny přes milion lidí. Můžete nám přiblížit situaci na hranicích? Co očekáváte, až se tam dostanete?

Stále si nejsem jistý, zda mi bude dovoleno odejít. Přestože jsem diabetik, v mých vojenských dokladech stojí, že mohu sloužit i v době války, a přesně taková situace teď nastala. Takže si myslím, že asi budu muset zůstat, ledaže bych chtěl porušit zákon. Ale bez ohledu na to, zda mohu odejít, je situace na hranicích rozhodně náročná pro každého, kdo tam přijede. Vím o třicetikilometrových frontách na hranicích, o frontách lidí, kteří se snaží projít; některým lidem trvalo několik dní, než se dostali do Polska.

Něco, co stojí za zmínku je, že všichni Latinoameričané, Afričané, v podstatě kdokoli odlišný, mají mnohem větší problém dostat se do Evropy než bílí Ukrajinci.

Také se objevily zprávy o tom, že se spousta lidí pokouší vydělat na obchodování s lidmi; lidem bylo řečeno, aby byli nedůvěřiví k chlapům, kteří atraktivním mladým ženám nabízejí „pomoc“, aby se dostali dál ve frontě, protože podle toho, co jsem slyšel, to může být také past. Někteří lidé se také snaží vybírat úplatky ve výši tisíců dolarů a slibují vám předběhnutí fronty a další podobné věci. Ale na druhou stranu jsou lidé, které znám a kteří hostí ve svých domech poblíž hranic až deset lidí, starají se jim o jídlo, dobrovolně nabízejí jakoukoli pomoc všem, kteří se snaží utéct. Takže to má samozřejmě své odvrácené strany, jako v každé jiné krizi, a také strany, které vzbuzují určitou naději. Ale hranice s Evropou v tuto chvíli rozhodně není „pohodové“ místo, to vám mohu říct.

Každopádně to vypadá, že tam momentálně míříme, jen co opravíme auto. Bez ohledu na to, co se ještě děje, se stále zdá, že jde o zónu, která nebude v dohledné době ostřelována. Čím blíže k Evropě, tím bezpečnější to bude. Takže to je pro mě hlavní důvod, proč jít dál a dál na západ, dokud to půjde.

Co si lidé, se kterými se tam setkáváte, představují z hlediska mezinárodní podpory nebo solidarity? Co by podle vás mohlo něco změnit nebo být účinné?

No, to opravdu záleží. Nemůžu si být jistý, kam přesně peníze jdou, když je pošlete většině nevládních organizací. Ale myslím si, že je to asi dobrá věc. Většina lidí teď peníze potřebuje, v podstatě každý, kdo je uvězněný na Ukrajině a nemůže odjet, je potřebuje. Červený kříž nebo jakákoli jiná skupina, o které jste si jisti, že nikdy nikomu neublíží, že je tu jen proto, aby zmírnila a zmenšila utrpení, je vždy dobrá volba. Hlavní věc, kterou potřebuje každý, kdo je ve válce, je, aby válka skončila; druhá nejlepší věc je mít možnosti, jak z ní uniknout. Vzhledem k tomu, že právě teď Ukrajina zavírá hranice pro muže, kteří nechtějí bojovat, mohou pomoci jakékoliv způsoby, jak to obejít – třeba lékaři mohou někomu zfalšovat doklady, že je vážně nemocný a potřebuje jet na léčení do Berlína nebo Barcelony, nebo cokoliv jiného… je zatím předčasné říkat, jaké věci by v tomto ohledu mohly být užitečné, ale i tyto věci mohou být pro mnohé velmi cenné.

A osobní podpora. Nemyslím si, že je mnoho lidí, kteří by nyní na Ukrajině odmítli jakoukoli pomoc. Pokud znáte někoho, kdo je na Ukrajině, a máte nějaký ten dolar navíc, pošlete jim ho. Myslím, že to budou jen těžko odmítat.

Co se týče měřítka [geo]politiky, jsem v tuto chvíli mimo. Je zřejmé, že cokoli USA jako zámořské impérium udělaly, v žádném případě nevedlo k ničemu dobrému. Ještě v roce 2014 jsme jen mlčky přihlíželi, jak jsou naše území bez většího odporu anektována. A když USA začaly všechny strašit a varovat a více se angažovat, měli jsme jen ještě větší a krvavější válku. Takže… nemyslím si, že by nám cokoli, co jsou USA jako země schopny udělat, bylo příliš prospěšné. Dovedu si představit, co by se stalo, kdyby se USA takříkajíc zapojily na místě, protože jsme viděli, jak to dopadlo v mnoha jiných zemích, jako je Afghánistán, Kurdistán a tak dále.

Takže si myslím, že pomoc by měla být zdola, od lidí k lidem, nebo pro organizace, které mají na srdci zájmy lidí, ne korporací nebo vlád nebo něčeho podobného. To by podle mě bylo nejefektivnější využití všech prostředků, které může někdo věnovat.

Je ještě něco, co byste chtěl, aby naši posluchači věděli o tom, co se teď na Ukrajině děje?

To nevím. Myslím, že z Ukrajiny teď zaznívá spousta hlasů, na rozdíl od Ruska a mého rodného města, takže si z nich lidé mohou udělat průměrný obrázek o tom, jaké jsou tady potřeby, čeho se obáváme, k čemu nadějně vzhlížíme. Naslouchat těmto hlasům a projevit svou solidaritu je to nejlepší, v co můžeme doufat. Protože jak bude válka pokračovat, lidé o ni budou postupně ztrácet zájem. Dokud tento zájem bude, měli bychom se snažit šířit informace o tom, co se tu děje, a ti, kdo jsou ochotni pomoci, by neměli s pomocí otálet, protože dříve nebo později si na to, co je Ukrajina, nevzpomenete.

Tak to chodí se všemi těmi válkami po celém světě. Dva týdny jsou obvykle tak dlouho, jak dlouho trvá pozornost, nebo alespoň když dosáhne vrcholu, než se z toho stane další z těch válek, které nikoho nezajímají.

Děkujeme, že jsi s námi mluvil!

Samozřejmě. Děkuji za rozhovor, rád se podělím vždy, když bude mít někdo zájem poslouchat.

Zobrazit všechny články »

Poslední přidané obrázky

Zobrazit všechny galerie

Poslední názory

Fads27

Stala jsem se fanynkou, dál uvidíme jak se do toho týpek vopře, Docela slibný skřehotání :P Len tie texty chýbajú..

Zobrazit všechny názory