Aktuální novinky a informace o kapele najdeš na
Vše, co na tomto světě máme, nám bylo propůjčeno. Nerozhodujeme o tom, kdy se narodíme. Nerozhodujeme o tom, jaký život prožijeme ani kdy zemřeme. Přesto máme z nějakého důvodu pocit, že můžeme rozhodovat o osudech ostatních obyvatel této planety. Jsme nenasytní – chceme víc a víc. Máme věčný hlad, který zaháníme utrpením. Ztratili jsme kontakt s přírodou, narušili rovnováhu a nemůžeme najít cestu domů. Jsme všehoschopní. Civilizace se neptá. Připravila nás o zdravý rozum a zničila náš soucit. Strojovým tempem ničíme život téměř v každé jeho formě. Přesvědčeni o nadřazenosti svého druhu ale zrazujeme jen sami sebe. Vodu, kterou otrávíme, budou pít naše děti, a život, který popravíme, bude nakonec ten náš. Pochybuji o lidstvu a stydím se za to, že nedokážeme vyjít jeden s druhým, že jsme živeni strachem, kterému nedokážeme čelit a kterému jsme dovolili rozdělit nás na “dobré a špatné”, “lidi a zvířata”, “civilizované a primitivní”. Stydím se za to, že každý rok připravíme o život 56 miliard hospodářských zvířat v továrnách na smrt. Stydím se za to, že lovíme žraloky kvůli ploutvím, slony pro slonovinu a jejich mrtvá těla pak necháváme napospas svému osudu. Stydím se za to, že jsme některé druhy velkých kytovců, delfínů a kosatek za pouhých osmdesát let jejich komerčního lovu dohnali na pokraj naprostého vyhubení. Druhy, které bychom měli obdivovat pro jejich inteligenci, pro život v rodinných stádech, kde se tvoří svazky na celý život, i pro jedinečnou komunikaci připomínající řeč s vlastními dialekty. Místo toho je pro vlastní zábavu držíme v nevyhovujících podmínkách vodních světů, nebo je s krutostí sobě vlastní likvidujeme v zátokách, jako v případě japonského Taidži. Zde jsou dezorientovaní delfíni nahnáni na mělčinu, kde jsou pak kopími a noži ubodáni k smrti. Jako člověk bych si přál vyndat to kopí do zad zabodlé, neboť ta krev, která do moře vytéká, je i má.
ZALOŽENO V LIBERCI V LÉTĚ 2010