Trápení ve zkušebně nebralo konce. Málem jsem to vzdal. Ale jednoho dne se to přelomilo. Přes všechny chyby se mezi Toastem, Kraussem a Kostějem začaly dít věci, který mělo smysl sledovat bez ohledu na to, jestli z nich bude nějaká standardní hudba,
jestli se ustavěj jako standardní kapela a budou hrát s ostatníma kapelama na nějakejch pódiích. Tak z ničeho nic vznikla po vypocený Nevermind skladba The End, věnovaná Radce, a hned taky The Coward. Pak
myslím jsme se pustili do The Sound. Ta byla těžká, protože původní aranž pro SNTS počítala s kapelou jednak početnější, jednak disponovanější, hlavně hlasově (takže rovnou zdůrazňuju, že za část
skladby jsme vděční Láďovi Hráskému). A hurá na Agnes, píseň věnovanou Agnieszce Pockels. To jsou všechno skladby, no... jedna pomalejší než druhá. Takže
nás Pavlův svižný basový riff zachránil před nudou – u Journey je veselý, že jsem zkoušeli asi tři verze celkový aranže, které se neujaly, začínali jsme vždy znovu od riffu načisto. Tahle kapela nemá nic lehký.. Ale třicátýho už hrajem na festivalu. A mixujeme první demo. Jako zatím všechno je to pomalý, namáhavý, podivný a zneklidňující... ondřej