Vzdali jsme mixování Nevermindu. Opravdu si s tím nevíme rady. Musíme to nechat na jindy, i když ta podoba nahrávky, kterou máme k dispozici a dokonce prezentujeme i tady, je pro nás iritující: vůbec neodpovídá ani naší představě o zvuku té písně, ani její živě hrané podobě. Achjo. Ale u The End se asi líp povedly náběry a taky je snad lehčí na mix. Nahrávali jsme elektrickou lubovku nasucho přes mikrofon. A dlouhatánský šumový stopy generovaný z delaye. Bouchnete do kytary, začnete prudce měnit delaytime na digitálním Bossu DD20 a sledujete ten organizovatelnej zvukovej chaos připomínající hejno čerstvě vylíhnutých úhořů předhánějících se cestou proti proudu bystřinky v Posázaví.. Nahrávání běží.. Byla to zábava.
V úterý 6.10. 2009 jsme hráli v XT3. Ani jsme si nemysleli, že je ten klub tak magickej, ale byl. Děkujeme The Limes za organizaci, Markovi Zelenému za nesmírně pečlivou přípravu zvuku, díky Petře a Galině za krásu, kterou na nás vyzařovaly, a klukům z Magpie, Jiřímu a Mirkovi, za kritická slova a přátelskou společnost, kterou nám dělali v průběhu následujícího večera, který si budem ještě dlouho pamatovat. I všem ostatním, kdo na nás přišli, děkujem. Snad jste se bavili...
Pak v pátek 9.10. v Jelení. Obývákový rozměr klubu je pro nás rajcovní. Ale od začátku: The Inch se představili s neskutečně sebejistým a vymakaným grungem. Rázem nás opustila odvaha se po nich předvádět. Každá kapela to má už z poloviny vyhraný, když předvede dokonalou a klidnou souhru. Ale Láďa by měl zpívat i v jiných polohách, než ve svých oblíbených. Za časů SNTS byl nucenej prát se i s věcma, který mu neseděly samy od sebe. To bylo produktivní, vzrušující. S The Inch je všechno, jak má být. Někdo by se měl snažit to i trochu porušit, aby se děly v ě c i:)
No a MY...? Máme jiné pocity než publikum:) Jsme moc rádi, že nás slyšeli, asi se nám to přece jen povedlo zatím nejlíp. A bylo to tentokrát upřímně nadoraz. Ke konci už jsme všichni tři sotva hráli.