3 tečky - O kapele | Bandzone.cz
Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. V pořádku Další informace

3 tečky alternative-punk / Havířov

Skladby v přehrávači

Pro přehrávání skladeb je třeba zapnutý javascript, flash plugin verze 9 nebo HTML5 kompatibilní browser.

Členové

Kontakty a odkazy

Dodatečné info

3 tečky neradi škatulkují svůj žánr, ale kdybychom to měli žánrově popsat, nazvali bychom to jako: underground-alternative-postpunk.

V současném složení hrají 3 tečky od roku 2014 (to se po létech vrátil Sawec):

Fousatka - kytara, Holda - baskytara, Zborča - bicí, Doktor - zpěv, Sawec - zpěv

Původní členové Fousatka a Zborča zakládali kapelu již kolem roku 1995. Spelečně s Maráskem, Dankem a Sawcem pak odehráli několi koncertů a nahráli nějaké Demo (viz Playlist, rok 1999).

Hudba a texty: u starších skladeb, které dodnes hrajeme, jsou podepsáni Fousatka, Danek, Marásek, s texty od Kamila 2xW. Nově pak hudbu tvoří hlavně Fousatka s Holdou, texty píše Doktor a v poslední době i Holda s Fousatkou. Zborča rytmicky to nekompromisně drží celé při kupě.

Bio a historie

Ve spěchu

Říkám si nesměle, kam ten spěch vážení?

Neříkejte kysele, že nejste zkažení.

Nohy mi dřevění, davy se hemží,

Kam ten spěch vážení? Nežijte ve lži!

 

Cesty vedou vždy někam…

Ale já se ptám, kam se vydat mám

 

Proč cestu nehledám, se ptám, já se v tom nevyznám jen sám,

copak s tím dělat mám jak dál, tak kudy mám se dát?

 

Toulám se městem, mám divný pocit.

Že tady ve spěchu, nenajdu svůj klid.

Jdu cestou lesem, tou černou tmou,

Chmurným večerem, kam cesty vedou?

V tom temném lese, kroky mé zní,

pod kapkami deště, listí jen šustí.

 

Neříkejte mi, že chci to - Hnát se za slovy

Řekněte mi kdo na to teď - Odpoví

Neříkejte mi co dělat – Snad chci to sám

Neříkejte, že snad to mám - Rád

Neříkejte mi že chcete - Abych já vás

Tak neříkejte mi abych - Poslouchal

 

Řekněte, kam se ženete - Slyšte můj hlas

Řekněte, co vlastně chcete? Přijde čas…

Neříkejte mi že chcete - Abych já vás

Tak neříkejte mi abych - Poslouchal

 

Poslední kapka

Zažloutlé záclony, omšelé zdi, i kamarádi by se našli…

V dubovém stole se vryty tkví, vzpomínky pijáků krášlí.

Když zaplní se rojem svým a kráčíš sem vesele,

pak postavy zahalí dým a ven se jde nesměle.

 

Cinkavé ozvěny kolem, všude vůně plná vášní

a chmelomoky s noblesou nad hlavami se vznáší.

Když zaplní se rojem svým a kráčíš sem vesele,

pak postavy zahalí dým a ven se jde nesměle.

 

Proč někdy nerozumím slovům, která slyším kolem sebe?

To jen nechceš kolem sebe vnímat slova tupá, z kterých zebe.

Neuslyšíš, co nevidíš, nenahradíš, co neztratíš…

 

Náš svět? 

  Vrahové šlapou zelení, těžký boty značí cestu.

S vlajkou v srdci – zmatení, dobrovolně nebo z trestu.

 Na zádech něco k přežití, v drsný nesmyslný válce.  

V hlavách plány zabití a lidskost – ta mizí v dálce. 

 Teď před dalším bojem obejmi svý kamarády,

 nikdy nevíš, kdo to bude, kdo shodí napalm za tvými zády.

 Zmizí všechny ideály, je z tebe vrah nájemný,

 připadáš si hrozně malý, netvař se že je to dojemný. 

 

 Nemusí vždy cesta vpřed znamenat pokrok,

 Nemusí každý kdo má meč být prorok,

 Nemusí každý s úsměvem na rtu myslet to dobře,

 Nemusí vždy kdo má dobrou kartu vyhrát ve hře... 

 

Co tady zůstalo po nich, všude jen smutek a strach.

Neuslyšíš dětský smích, lze však cítit střelný prach.

Všude číhá smrt a bída, bez střechy i bez vody,

ten kus Země kdosi hlídá, nedočkáš se svobody. 

Támhle ještě půda pálí, jak je ta veliká díra,

tam kde tvoje děti stály, bolest tě na duši svírá.

Svůj vlastní domov si bráníš, tvá zem to kdysi byla.

Před Velkým bratrem se skláníš, hrubá síla zvítězila. 

 

Mateřská láska, přes ústa páska, lidský strach, střelný prach,

mrazivý křik, atomový hřib, jaderná válka, vražedná dálka,

děsný hněv, tuhne krev, lidi jak zombie, krátery a bomby.


Zloději

Kdo na mysli věčně strádá, tomu myšlenka se vkrádá,

furt má málo, to mu vadí, dobré mravy v sobě zradí.

Pasti líčí, pikle kuje, závidí a spekuluje,

na čí úkor, sobě sám, dopomoci k výšinám.

Na výsluní společnosti, bez ostychu, beze ctnosti.

Morálka a stud tu není, kdo má nejvíc, ten se cení.

Novodobí zloději prožívají naději,

že zakrátko všechno zmizí, že to schytá někdo cizí.

 

Kradou vesele dál a nejsou jediní, cítí se nevinní.

Kradou vesele dál, zrazují mravy, padají hlavy, do síně slávy.

Do paláců snů, kýženého blahobytu…

 

Příležitost zloděje dělá, co k tomu okolí?

Kdo co udělá, kdo co dovolí?

Společnost je tak podrytá, lidi si kradou i koryta.

Kradou vesele dál a nejsou jediní, cítí se nevinní.

Kradou vesele dál, zrazují mravy, padají hlavy, do síně slávy.

Do paláců snů, kýženého blahobytu…

 

Ti co ale shání práci, a najdou se i tací,

co se chtějí uživit, nezákonně se přiživit,

fazolové konzervy, na hlad a na nervy,

do pytlíků sází a cítí se jak nazí.

Jeden se stydí, jiný to zapírá,

a všichni vidí, jak se zalyká.

 

Těžká pohoda 

Nechte mě být, jednou mi bude líp, už se těším, moc a moc se těším.

Nechte mě být, tam mi bude líp, nic nemuset, jen tak si hnít. 

            Až budu v podzemí, až si budu hnít.

            Tam, kde se nic nemění, tam mi bude líp.

                                                ...Těžká pohoda.

             Smrad a hniloba, černo a rozklad,

             žádné problémy, těžká pohoda.

                                                ...Těžká pohoda. 

V hrobě bude, bude fajn, žádný problém, těším se tam.

Smrt, smrt, a bude mi líp, smrt, smrt, už budu jen hnít. 

            Černo a rozklad, smrad a hniloba,

             žádné problémy, těžká pohoda.

                                                ...Těžká pohoda.

             žádné podvody, žádné revoluce,

             žádné pětiletky, jen občas poluce.

                                                ...Těžká pohoda.