Vrahové šlapou zelení, těžký boty značí cestu.
S vlajkou v srdci – zmatení, dobrovolně nebo z trestu.
Na zádech něco k přežití, v drsný nesmyslný válce.
V hlavách plány zabití a lidskost – ta mizí v dálce.
Teď před dalším bojem obejmi svý kamarády,
nikdy nevíš, kdo to bude, kdo shodí napalm za tvými zády.
Zmizí všechny ideály, je z tebe vrah nájemný,
připadáš si hrozně malý, netvař se že je to dojemný.
Nemusí vždy cesta vpřed znamenat pokrok,
Nemusí každý kdo má meč být prorok,
Nemusí každý s úsměvem na rtu myslet to dobře,
Nemusí vždy kdo má dobrou kartu vyhrát ve hře...
Co tady zůstalo po nich, všude jen smutek a strach.
Neuslyšíš dětský smích, lze však cítit střelný prach.
Všude číhá smrt a bída, bez střechy i bez vody,
ten kus Země kdosi hlídá, nedočkáš se svobody.
Támhle ještě půda pálí, jak je ta veliká díra,
tam kde tvoje děti stály, bolest tě na duši svírá.
Svůj vlastní domov si bráníš, tvá zem to kdysi byla.
Před Velkým bratrem se skláníš, hrubá síla zvítězila.
Mateřská láska, přes ústa páska, lidský strach, střelný prach,
mrazivý křik, atomový hřib, jaderná válka, vražedná dálka,
děsný hněv, tuhne krev, lidi jak zombie, krátery a bomby.
Zloději
Kdo na mysli věčně strádá, tomu myšlenka se vkrádá,
furt má málo, to mu vadí, dobré mravy v sobě zradí.
Pasti líčí, pikle kuje, závidí a spekuluje,
na čí úkor, sobě sám, dopomoci k výšinám.
Na výsluní společnosti, bez ostychu, beze ctnosti.
Morálka a stud tu není, kdo má nejvíc, ten se cení.
Novodobí zloději prožívají naději,
že zakrátko všechno zmizí, že to schytá někdo cizí.
Kradou vesele dál a nejsou jediní, cítí se nevinní.
Kradou vesele dál, zrazují mravy, padají hlavy, do síně slávy.
Do paláců snů, kýženého blahobytu…
Příležitost zloděje dělá, co k tomu okolí?
Kdo co udělá, kdo co dovolí?
Společnost je tak podrytá, lidi si kradou i koryta.
Kradou vesele dál a nejsou jediní, cítí se nevinní.
Kradou vesele dál, zrazují mravy, padají hlavy, do síně slávy.
Do paláců snů, kýženého blahobytu…
Ti co ale shání práci, a najdou se i tací,
co se chtějí uživit, nezákonně se přiživit,
fazolové konzervy, na hlad a na nervy,
do pytlíků sází a cítí se jak nazí.
Jeden se stydí, jiný to zapírá,
a všichni vidí, jak se zalyká.
