hudba propojuje momenty v čase
Dneska se vzbudím někdy kolem sedmé ráno a vypnu televizi. Pokusím se ještě na chvíli usnout a povede se mi to. V ložnici jsou zatažené závěsy i žaluzie a můj mozek nemá šajn kolik vlastně je, protože do sítnice neproniká téměř žádné světlo. V deset jsem se vzbudil podruhé.. zapnu opět televizi na stanici MTV2. Je to zvláštní probuzení... doprostřed temnoty a nervozity, přestože do poledne zbývá už sotva dvě hodiny času. Industriální monotónní zvuky, nějaký byt ve vysokopodlažní budově na bristolském předměstí. Tři hudebníci v letech oprášili staré synťáky a samplery a ulítli si na absolutním minimalismu temném jako zhudebnělá nicota z filmu "neverending story". Někdy si říkám, jak je možné po deseti letech přijít s takovým albem... a během celých těch deseti let se nezabít... opravdu nechci nikdy zjistit, jaké to je být v kůži Beth Gibbons a pracovat 10 let na třetím albu.
A není kec, že se mi jeden můj kamarád před lety na vysoké škole svěřil, že se už jednou chtěl zabít,.. po tom, co poslouchal celý den album téhle kapely. Byl při tom mrazivě vážný. Tak mrazivě, že jsem ho raději nechal dál propadat závislosti na výherních automatech a odebral se na kolej.
Third jsem si musel opatřit a celý den rotovat mezi tím co jsem usilovně pracoval na přípravě line-upu Bandzone.cz Fest!u. Skladbu Machine GUN, která mě dnes vzbudila jsem během dne tedy slyšel asi 18x. Pokaždé jsem zpozorněl, když v outru skladby nastoupí klávesová linka. Ten nástup... mě dneska 18x zamrazil v zádech... a pokaždé sem si vybavil ten rozhovor s mým spolužákem. Někdy mám pocit, že hudba dokáže propojovat velmi úzce momenty v čase... někdy se dokážu vcítit do deset let starého pocitu tak věrně, že mě to až děsí...
Portishead - Machine gun
