Raduj se, nespokoj se!
A tak mi došlo, že nejdůležitější je zůstat vášnivej. Jo, jsme starší, jsme zkušenější, máme větší nadhled, už nás tak nerozházej věci jako dřív. Ale nesmí to znamenat bejt úplně v klidu. Potřeba hledat, nespokojit se, nekotvit se v momentálních pravdách. Jedna věc je smíření, schopnost přijímat osud se všema jeho prapodivnejma kejklema a bizarním smyslem pro humor, nerozčilovat se kvůli věcem, co nezměnim, kvůli blbcum, nebo vlastním cyklickejm chybám, nezabejvat se rozlitejma mlíkama. Druhá věc je proti tomu touha nestát, nespokojit se, přetvářet, vyjádřit, nechat vyvěrat a promlouvat „to něco“ skrze vlastní ruce, hlavu, srdce. Pořád je co objevovat, pořád je čemu se podivovat, pořád je možnost do věcí zasahovat, všechno se pořád mění. A ten pocit, když se dostaví moment zdánlivýho pochopení, okamžik náhledntí do božího oka, kdy tady znamená všude a nikde, teď znamená odjakživa napořád a zároveň nikdy, tyhle záblesky osvícení za to věčný hledání stojej.
Jak jsme si tenkrát slíbili tu velkou Lulcernu a teď to máme za rohem (ano, je to Forum Karlín, to každej kdo má internet už tisíckrát ví, ale prakticky to je ONO)...něco to říká. Jakože – jak je to s tim bezmocnym pírkem života, který zanáší osudovej vítr kam si zachce? Tohle hraní jsme si tenkrát před dost lety vysnili, navrtali si to přesvědčení někam do jádra našich duší, makali jsme na tom x let, prošli si hurikánama rozpadlejch vztahů, problémů v pracích, věčnou finanční žizní, kroutivejma hlavama našich příbuznejch, čemu že to dává ten jejich šikovnej kluk svojí vzácnou životní energii...a přes všechny tyhle překážky nás přenesla tahle dávná vášeň až k dnešku. Až k momentu, kdy se hudbou bavíme, živíme, sytíme. A ve Foru si to užijem a tuhle skutečnost oslavíme. Jste moc zvaný tam bejt při tom s náma.
Takže díky vášni, nenechám tě vyhasnout!
A kdyžtak se mi připomeň.