Aneb jak si hoši ze západu rozšiřovali obzory
Než začneme se stručným popisem cesty do Středočech, musíme vzpomenout na páteční Basket mosh párty v Tachově. Jóóóóóóó, konečně jsme tachovský baskeťačky porazili! Ale klobouk dolů před děvčaty, které se točily v počtu pouhých 6ti
hráček. Kapelníků bylo dvakrát tolik a stejně když jsme si po zápase podávali ruce, ten utahanější a vyfluslejší tým byl ten kapelní. Děkujeme dámám za hru, všem kdo se podíleli organizačně a všem co se přišli podívat! Jenom díky vám byla atmosféra
pozápasního koncíku tak skvělá!
Nyní se ale přesuneme k již zmíněné cestě. V plánu byly dvě zastávky naší MiniTour, první na Řipské pouti a druhá v Modré opici v Praze. O tom, že nálada bude bojovná, svědčil hned první telefonický rozhovor při cestě do zkušebny:
„Dadare, už jsi ve zkušebně?“ „Vydržte kucí, já si ještě smažim řízky!“ Jako první v autě byly naloženy basy, málokterá kapela asi jezdí na koncíky hned se třema. U nás to byla jedna hrací, a dvě picí (ano, Chodovar). Že v sobotu hlady ani žízní
neumřeme, bylo v tu chvíli jasné. Zvlášť když Standa k prvním otevřeným kuželkám do placu přihodil labužnickou delikatesu v podobě nakrájené domácí klobásky, uzené 10 dní na chorvatský způsob – famózní dobroty! Obě chuti se vzájemně báječně
doplňovaly a záhy bylo možno vypozorovat přímo úměrnou závislost mezi počtem vypitých Chodovek a snědenými kousky klobásky: čím víc Chodovky, tím větší chuť na klobásku a naopak, po dalším kousku klobásky, větší chuť na Chodovku. (V tomto odstavci se
vyskytuje čtyřikrát: „první“. Nemusíte to počítat.)
Při první (a pokračujeme) čůr pauze v Rudné jsme ovšem narazili na podstatný problém. Klobáska by ještě byla, ale nebylo jí čím nakrájet. Jako každý správný muž, ani jeden z nás u sebe neměl nůž. Nechybělo moc a pokus o nakrájení klobásky
starou éčkovou strunou mohl skončit úspěšnou amputací levého malíčku. Bylo třeba najít jiné řešení. Stanař se však ukázal jako team leader, co se jídla týče, když sebral veškerou odvahu a oslovil pauzírujícího příslušníka Vojenské policie: „Prosím Vás,
nemáte nůž? My nemáme čím nakrájet klobásu..“ Před mekáčem tahle otázka zřejmě zněla ještě víc nepatřičně. Příslušník však v životě asi slyšel i větší hovadiny a s profi výrazem mesr propůjčil. Za odměnu od nás dostali policisté menší
ochutnávku, po těch čízech si místečko v bříšku jistě ještě rádi našli. A my mohli pokračovat.
Říp
Po krátkém bloudění jsme spatřili náš cíl. Pro ty, co na Řípu nikdy nebyli, okolí pro představu popíšeme. Prostě nic nic, placka rovina a uprostřed kopec. Vystihující komentář jednoho člena zájezdu zněl asi takto (v dalším textu se mohou vyskytovat
vulgarismy, pro zachování autentity bylo rozhodnuto, že je nebudeme vynechávat, kdo by se mohl urazit, ať dál raději nečte, děkujeme): „Ty vole, to je jak beďár na placatý prdeli!“ Místo je to ale krásné, až magické. Po příjezdu jsme se krátce
porozhlídli, poslechli dva songy od Xindla a začali se chystat na vlastní vystoupení. Po něm jsme se rozhodli, že se podíváme na horu k rotundě. Cestou jsme se divili, že se Čechovi chtělo funět do takovýho převýšení. Taky jsme to vyfuněli, pořídili
několik turistických fotek (např. obsypanou popelnici) a jali se zdolávat přenížení, tedy cestu opačným směrem. To už na hlavní stagei vyhrával VAŤÁK (ano, Kabát revival :) a na návěsu končili Kombajni. Po nich nastoupilo dívčí čtvero Sour Bitch. Když
basačka poprvý štěkla do mikrofonu, tak jsme se málem posadili na prdel, takle ostrý screemo nikdo z nás nečekal! Při poslední kapele jsme se přesunuli k autu. Za vyřvávání našich oblíbených pecek Mišák diktoval: mosh! Circle pit (kolem auta)!
Mosh! Máš na zádech hovno (naštěstí neměl)! Mosh! Circle pit! A spolu s Dadarem a Radarem rozjeli vlastní kotel okolo oktávky. Dokud si Radar neuvědomil, že už by si klidně lehl, což okamžitě učinil. Když ho pak za moment olízl cizí pes, bylo
jasné, že by jsme se měli vydat na cestu za noclehem.
Asi 6km dlouhá pěší túra z Řípu do Roudnice, uběhla celkem rychle. V hlavě nám utkvěla především přezdívka jednoho spoluchodce, kterého přátelé mile oslovovali: „Jebec.“ Dále pak člověk, kterého nikdo neznal, ale on všechny ano. Kotníky polní
cestu vydržely. Po krátké spacákové bitvě a několika homosexuálních návrzích jsme usnuli. Musíme poděkovat Pepovi a Domáčovi za přístřeší, děkujeme! Mišákova hláška na druhý den zněla: „Já spal s 15letým klukem!“ - prý ve vší počestnosti J,což jsme
mu nevěřili. Teda spíš Domáčovi, že je mu teprve 15. (Zdravíme! A brzo na viděnou!)
Mělník
Když jsme se ráno vrátili pro auto, oslovil nás pán z vedlejšího stanu: „To jste byli vy, kdo tu v noci tančil?“ „Ano.“ „A nechcete se proletět vrtulníkem?“ Nechtěli jsme, ale pán to byl podnikavý. Dále bylo rozhodnuto, že když už jsme
v okolí, podíváme se na soutok Labe s Vltavou. Asi kvůli přílišnému očekávání jsme byli poněkud zklamaní tím, že zas tak převratné toto místo není. Po krátkém výšlapu k zámečku (či co to bylo) jsme si ale názor poupravili, protože vyhlídka
po okolí byla opravdu nádherná. V břichu nám všem kručelo, takže jsme si vybrali hospůdku na náměstí a usadili se na zahrádce. Obsluhovala nás sličná servírka, kterou Standa ohodnotil slovy: „Asi jí miluju.“ Asi měl smůlu, protože po krátké
dedukci jsme usoudili, že servírka miluje servíra. Objednali jsme si hrachovou polívku, dostali zelené něco s chaluhami, ale chutnalo to hrachově a dobře. Při konzumaci polévky se rozproudila velice záživná debata, kterou odstartovala následující
definice: „Vožralý hovno je takový hovno, který když z Tebe vyleze, tak se ještě poblije!“ (Dobrou chuť ;) Dojedli jsme, prošli u Labe a vyrazili na hlavní město.
Vopice
Na památky už jsme byli celkem unavení, takže jsme si to namířili rovnou ke klubu. Když jsme dorazili na místo, bylo ještě zavřeno. Opodál sedící muž si nás všiml a mířil za námi. Byl to bodrý houmles a na srdci měl toto: „Hned přijde! Kolik je hodin?
Tak to už nepřijde! Víš kam máš ject?“ Poděkovali jsme za informace a jali se hledat nějaký krám (protože byl čas na svačinku) a místo, kde by bylo možno ulevit naším střevům (protože se nám chtělo kakat). Po Penny pikniku na parkovišti před krámem (ano,
před Penny), který zejména jedné starší pražandě přišel poněkud podivným, nám stále zbývalo něco času. V nedalekém parku jsme rozložili spacáky, nařídili budíka a odpočívali. Koncert jsme odehráli v pořádku, jemně svižně, a pomalu vyrazili domů
na západ.
Když to shrneme: tři koncíky, jeden basket, jeden Říp, jedna Vopice, jeden Mělník, jedna servírka+jeden servír (sorry jeden Stando), pět set kilometrů v jednom autě, pět namačkanejch lidí, dvě basy chodovky = jeden parádní výlet.
Vipýchané Velikonoce!
