tour report
Sedíme v Chebu na pivu s Kosim z Le Bain De Maid, den před prvním koncertem turné a Kosi se nás ptá, jak jsme se k tomu turné vlastně dostali. Takže to shrneme. Od jara 2009 jsme v kontaktu s londýnskou kapelou Djevara. Několikrát jsme jim pomohli a párkrát jsme odehráli společné koncerty. Někdy v květnu tohohle roku jsme spolu zase hráli v našem opavském Jamu a Bass, zpěvák a kytarista Djevary se nás zeptal, jestli bychom si nechtěli zahrát na takovém malém festiválku, který pořádá jejich bubeník Malcolm tak nějak k oslavě svých narozenin. „Rozumíte, nic velkýho, 3 dny, 40 kapel, promítání filmů, divadla atd“ říkal Bass. „Ale nechci vědět odpověď hned, nechte si čas na přemýšlení“. Dobrá, abychom neurazili, plácli jsme si. Tohle byl první impulz k domluvení západoevropského turné. Pak následovalo asi 482 e-mailů, půlroční přípravy, nahrání desky, focení, zjišťování všeho možného i nemožného, až jsme nakonec měli sestavený seznam devíti koncertů:
2. září – Bamberg (D)
3. září – Brighton (UK)
4. září – Malcfest (UK)
5. září – Oxford (UK)
6. září – London (UK)
7. září – Brusell (B)
8. září – Haag (Ne)
9. září – Lucemburg (Lu)
10. září – Wien (At)
Bohužel, ještě než jsme vyjeli, odpadl nám ze seznamu Oxford. Plán byl jasný, vyjedeme už ve čtvrtek 1. Září, abychom se dostali co nejblíže Německu. Řekli jsme si, že se ve zkušebně sejdeme kolem deváté a kolem dvanácté vyjedeme. Samozřejmě jsme vyjeli až o půl třetí ale díky GPS jsme cestou na Brno tradičně nezabloudili a tak jsme byli v Brně už před pátou, dali jsme si kafe, vyzvedli CDs, trička a samolepky a hurá směr Cheb, kde jsme měli zajištěné přespání ve zkušebně Le Bain De Maid. Za Plzní jsme potkali stopaře, kterej stopuje do Londýna. Neměli jsme místo, ale řekli jsme mu, že jsme kapela a že v Londýně budem za pár dnů hrát a on na to, že dojde. „Blázen“, řekli jsme si, ale jak nám padla čelist, když jsme ho v klubu The Victory uviděli! K tomu se ale ještě dostaneme. Do Chebu jsme dorazili před půlnocí, vyložili auto a urychleně jsme se přesunuli do nedaleké hospody spolu s Kosim…
Prospali jsme se v útulné, lehce navlhlé a slunci nepřístupné zkušebně v centru Chebu, rozkoukali jsme se a vyrazili na procházku Chebem, kterou jsme
zakončili obědem v místní jídelně. Já (Crack) jsem nechal svůj slide v Bruntále na posledním koncertě, takže jsme s Radkem šli najít hudebniny a koupili tam slide skleněný, což není úplně ideální, ale na ty dva songy to stačí bohatě. Pak ve
zkušebně jsme se setkali s celou kapelou Le Bain De Maid, kteří odjížděli zahrát na Hradbyfest, olepili jsme jim aparáty samolepkama, rozloučili jsme se, sbalili věci a jeli nakoupit zásoby jídla a chlastu na ten náš eurotrip. Pár rohlíků, salámů,
sýrů, tyčinek, 90 piv a jednu becherovku – pro příště jsme se poučili, piv musíme vzít o něco víc a kořalky o hodně víc.
Vyjeli jsme a už kolem šesté jsme byli v Bamberku. Našli jsme klub, vyložili věci a zjistili, že kapely i zvukař považujou to,že chceme hrát na vlastní aparáty a budny jako velký problém. Pár ústupků jsme museli udělat, takže jsme hráli jenom na
náš kytarový aparát. Nazvučili jsme se a vyčkávali do jedenácti večer, až začne koncert. Tím, že jsme zde mimo jiné hráli se ska kapelou The Offenders, hráli jsme poprvé i pro skinheady – divnej pocit, nicméně lidi na nás reagovali docela dobře, kupovali
si céda, pokecali jsme s krásnýma němkama, domluvili do budoucna pár koncertů v německu, vyposlechli koncert Genetiks, sbalili prachy a jeli směr Calais.
Těch 1200 kilometrů na jeden zátah je ale fakt psycho a bez spánku se to nedá, proto jsme cca ve 4 ráno zastavili kdesi na odpočívadle a prospali jsme se asi do osmi do rána. Pak jsme měli už jenom jednu zastávku na kafe a kolem tří hodin už jsme stáli
na přístavišti v Calais. Domluvili jsme si trajekt, prošli několika kontrolama a pak už jsme stáli na palubě, fotili se, dělali hovadiny a dokonce jsme si i dali ve trojko jedno předražené pidi kafíčko, což Radek výmluvně okomentoval slovy:
„stará dobrá sociál párty“. Vylodili jsme se v Doveru a začalo nám to pravé řidičské dobrodružství. Neustále jsme Iličovi připomínali, aby se držel vlevo. Jo, bylo to psycho a když padla tma, bylo to ještě víc zmatenější. Každopádně jsme byli
přesvědčení, že koncert v Brightonu už nemůže proběhnout. Přijeli jsme před klub The Hydrant kolem desáté večer, hrál tam nějakej kluk na kytaru a ožralí mladí britové se neohrabaně vrtěli do rytmu. Našli jsme Keva, kterej to měl celé na
starosti a zjistili jsme, že to fakt ještě dneska celé proběhne. No tyvole. Nachystali jsme věci, počkali až dohraje kapela před náma – byl to nějakej místní mladej metalcore, nazvučili se a zahráli. Reakce lidí byly různé, ale vesměs nás nakonec chválili
a jeden kluk koupil Iličovi místní speciální pivo London Pride. Kdo neví, tak je to pivo, dochuceno sladem z whiskey. Chuťově to připomíná mix skvašeného vína a zvětralého piva. V anglii je to hit, u nás by to nepil ani nejoprsklejší santusák.
Na koncertě se taky oběvili naši známí Radka s Petrem, dali jsme si pár piv (bránických), vyposlechli jsme si poslední kapelu, která hrála oldschoolovej britpop, který je už dneska minulostí, vyřešili prachy, naložili věci a jeli k Radce domů.
Večírek už se ale nekonal, ospalost překonala veškerou chuť chlastat a tak jsme zakončili den za řinkotu mohutného chrápání spravedlivých.
Ráno jsme vyzvedli Radka, spícího v autě, sbalili si věci, rozloučili jsme se s Radkou a X a vydali jsme se na pravou english breakfast. No ty vole, fazole s párkem a se slaninou a s vajíčkem a s toustem, namazaným máslem byla zajímavá kombinace, ale nějak to pokroutilo střeva a s nadšením jsme cestou do Charingu u Ashfordu (sídlo Malcfestu) přivítali benzínku, kde jsme se s radostí rozloučili s english breakfast na záchodě J . V Charingu jsme projeli ultra úzkou cestičkou přímo k Bowl Inn, penziónku, u kterého proběhl fesťák. Přivítali jsme se s Malcolmem, Bassem, Geoffem aspol., zjistili, kde a kdy budem hrát, dali si pivo a užívali nepředstavitelně přátelskou atmosféru festivalu. Radek s Iličem kdesi vyhrabali frisbee a po několika minutách házení frisbee zasáhlo nějakou ženskou přímo do ksichtu. Radek se uličnicky ukryl v přilehlém stanu a ženská se jenom smála. Ale přijeli jsme tady kázat rokenrol a ne dělat pičoviny, takže jsme pomalu začali tahat aparáty a nazvučit se, což se povedlo výborně, protože při prvních tónech už jsme do orange stage, kde jsme hráli, přilákali poměrně hodně lidí. Dohráli jsme, přijali jsme pár gratulací (mimo jiné i kvůli zvuku kytary, na který jsme patřičně hrdí, o kterém bylo řečeno, že byl lepší než všechny ty Marshally JMC 800 atd.)
Užili jsme si koncert Sur les Docks, francouzské partičky v kiltech, kteří hráli tradiční námořnické písně na harmoniku, housle, kytaru a bubny v pankových aranžích. Můj oběv byla kapela Silent Front, geniální mix Black Elk, Akimbo, Unsane nebo Melvins. Na závěr jsme si užili kapelu Scratch Latin, která fakt zněla jako Korn nebo Rage against the machine a fakt byla naprosto nepřekonatelná. To už se ale festivalová zábava přesunula do hospody Bowl Inn, kde jsme chlastali Guinesse, whiskey a tropili jsme ostudu: „don´t affraid, I´m not Polish“. Já jsem usoudil, že bude nejlepší, když už půjdu spát.
Pondělní ráno bylo ve znamení boje s větrem. Sotva Ilič s Radkem opustili stan, stan vzlétl. Odchytli jsme jej a pro jistotu sbalili. Ráno jsme potkali Tomáše s Pavlínou, jak pomáhají vyčistit festivalový areál od běžného nepořádku. Tomáš s Pavlínou jsou češi, kteří žijou v Londýně asi 4 roky a náhodou se znají s klukama z Djevary a tak se taky ocitli na festu. Někde jsme našli čaj, Tomáš nám dal nějaké sušenky, takže jsme po různu zevlili v areálu festivalu a vyhýbali se práci. Kolem dvou odpoledne jsme jeli s klukama z kapely Jack Dupon (francouzský Už Jsme Doma) na oběd k tátovi od Malcolma, dali jsme si chleba, sýr, nějaký olivy, víno a kafíčko, pokecali jsme o různých pičovinách a vrátili jsme se spátky na fesťák, kde jsme se už práci nevyhli. Pomohli jsme přenést nějaké části pódia, složit stany (zde se Francouzi ukázali jako zdatní cirkusáci) a vyjeli jsme do Londýna k domu, kde společně bydlí Bass s jeho přítelkyní Laurou (která je studiová hráčka, a mimo jiné hraje na basu s Trickym) a Geoff se svojí přítelkyní. Cestou jsme samozřejmě trochu zabloudili a tak jsme k našemu úžasu zjistili, že projíždíme mostem Tower Bridge. Dostali jsme se k Bassovi, rozkoukali se a šli se projít po okolí. U pákistánských prodejců fastfoodu jsme si dali kebab a vrátili se zase k Bassovi, kde už měl připravenou večeři – těstoviny s houbama a zeleninou. Pokecali jsme ještě s klukama z Jack Dupon, Radek a já jsme šli spát a Iličovi začala jedna z nejhorších nocí: když šel spát, lehl si mezi mě a Radka. My jsme ale s Radkem přeborníci v chrápaní, to už byl Ilič fakt nervózní. A pak najednou rány. Dvě kočky se dobývali do bytu. Škrábání a mňoukání, fakt hnus. Ilič jim chtěl otevřít dvířka, ale nějak mu to nešlo a ty svině furt ne a ne přestat řvát. No pak se to Iličovi povedlo a šel znova spát. Přál bych Vám vidět po ránu jeho opuchlý, nevyspalý ksicht J .
Během snídaně jsme se s klukama domluvili na denním plánu. Francouzi že zůstanou doma, my se půjdem podívat po památkách a v pět budem spátky u Basse, abychom naložili věci a abychom v sedm byli v klubu The Victory. Plán byl hezkej, ale nějak jsme to zase nestihli (přesnost je výsada králů, opak je social party). Prošli jsme pár památek, vyfotili jsme se, Radek koupil deštník, najedli se nějakého jedovatého fastfoodu a šli na autobus k Bassovi. Po třičtvrtě hodině nám došlo, že čekáme na noční spoj, což není v pět odpoledne úplně ideální, tak jsme šli na metro a dojeli jsme do černošské čtvrti. Pár postarších rastamanů jsme se zeptali na cestu a tak nějak před sedmou jsme byli u Basse doma. Naložili jsme věci a jeli směr The Victory. Výhodou přeplněného Londýna je, že se můžete v klidu rozhodnout, kdo má na cestě přednost, do kterého pruhu máte jet a jak máte reagovat, protože přeplněné ulice zacpaných auty tomu dávají nejednu příležitost. Nějakým způsobem jsme se dostali do klubu, který byl shodou okolností taky černošský. Černoši na baru, černoši u kulečníku, což je pro středoevropana docela divný, pro místní je to naprosto normální. Londýn je opravdu multikulturní a multietnické město, což je nakonec úplně super.
Nachystali jsme věci, připravili merchandise, dali pár piv na baru, poslechli první kapelu a zahráli konečně celý náš koncertní set, což se lidem docela líbilo. Po našem koncertě měl ještě Malcolm proslov o tom, jak jsme jim kdysi v polsku pomohli, když tam spadlo letadlo s polskou smetánkou a na základě toho se v polsku rušili všechny koncerty, a tak měla Djevara neplánovaný days off. Pak hráli Jack Dupon a nakonec Djevara – nejlepší set, který jsem kdy viděl! Husí kůže po celém těle. Po koncertě jsme si zahráli multikapelní kulečníkovou hru Killer. Popíjeli jsme rum s kolou (vyšlo to stejně draho jako piva a přitom vám z toho nebylo na blití). V klubu jsme potkali našeho známého stopaře z Plzně a jeho kamaráda, taky čecha, pořadatele MishMashe. Rozloučili jsme se a odjeli k Bassovi pro zbytek věcí a pak k Malcolmovi.
U Malcolma jsme se probudili asi kolem jedenácté, snědli zbytek sýra a chleba, co jsme tam někde našli a oběvili dětskou kytárku, se kterou jsme nahráli skvělou znělku z růžového pantera. Abych připomněl, Malcolm je taky studiový hráč a hlavně sound engeneer, nahrál asi 500 desek a nabídl nám, že u něj můžeme nahrát desku, což je super. Chtěli jsme vypadnout, tak jsme zaklepali na dveře Malcolma a jeho ženy Gemmy a přerušili jsme je při pářícím rituálu. V rychlosti nás odlifrovali pryč, tak jsme se vydali k autu. Tam jsme ale zjistili, že jsme u Malcolma nechali GPS a papíry od auta. Tak jsem se vydal znova otravovat Malcolma a Gemmu, po pár minutách mi otevřela polonasraná Gemma, vzal jsem, co bylo potřeba, objali jsme se a vyjeli jsme do Canterburry, abychom stihli nakoupit nějaké suvenýry. V Canterburry jsme si konečně dali fish and chips, a abychom nelitovali, dali jsme si to ve velikosti XXL. No, bylo toho hodně a Radek byl vyloženě zhnusený. Po jídle jsme si prohlídli pár obchůdků s hovadinama, nakoupili pár pohledů, zapalovačů, triček, trenclí atd a šli zpátky k autu. Obdivovali jsme sovu, která se uhnízdila přímo na střeše jednoho domu. Po bližším ohledání jsme zjistili, že je z plastu. Radek si koupil na cestu kapitánskou námořnickou čepici a fajfku a tak jsme mohli jet do Doveru na trajekt. Vše proběhlo normálně, jenom moře bylo trochu rozbouřené, a tak jsem zažil, co to je „seasick“. Radek, vybaven kapitánským outfitem, jal se mezitím oddávat zamilované páry, protože si myslel, že jediná povinnost kapitána na moři je oddávat lidi nebo jim vyhrožovat trestem keelhaul. Při vylodění v Calais po nás chtěli ještě jednou vidět občanky a na tvářích celníků byl jasně vidět rozporuplný úsměv, jako by chtěli říct: „no, to je ale vypráskaná partička, asi jim přikážem vyložit auto svlíknout se do naha“, což naštěstí neproběhlo, ale když se nás zeptali „how many cash do you have?“, Ilič a jeho narůstající stihomam hbitě zareagovat: „No, we don´t smoke“, protože si myslel, že se nás ptají: „how many hash do you have“. Celníci, s pohledem na fajfku položenou na palubní desku a na Radka v kapitánském kloboučku usoudili, že jsme sice blázni, ale zřejmě neškodí, pousmáli se a pustili nás dál.
V Calais nás ale čekalo pravé dobrodružství, protože všechny peníze co jsme měli, jsme utratili za trajekt a zbylo nám asi 20 eur, jali jsme se zkontrolovat stav našich účtů. Nikdo, a dokonce ani Radek, kterému měla před pár dny přijít výplata, jsme neměli na účtech nic. No ty vole průser. Nakoupili jsme pár konzerv s fazolema a nějaký chleba, pár nejlevnějších vod a plastové lžičky, zbytek peněz jsme dali do nafty a jeli jsme směr Belgie. Kvůli časovému posunu však bylo nemožné koncert stihnout (notabene když jsme ani nevěděli, kde přesně má být a k internetu jsme se nemohli dostat), tak jsme dojeli někde k Belgickým hranicím za nějakou farmu a utábořili jsme se tam. Ilič s Radkem spali v autě a já spal před autem na zemi, což bylo velice děsivé, protože pršelo, foukal vítr, na farmě vrzali dvířka a obilí zlověstně šumělo. Po pár hodinách, kdy už se opravdu hodně rozpršelo, mě ti dva zbudili, abych šel raději spát do auta. OK.
Ráno jsme vyhledali benzínku, posnídali fazole a provedli ranní hygienu a vyrazili směr Amsterdam (kde jsme si mysleli, že budeme hrát). V Amsterdamu jsme chvíli řešili problém s parkováním (4 eura za hodinu je docela dost) ale nějak jsme to vyřešili, já jsem šel hledat nějakej volnej internet, abych zjistil, kde že to vlastně hrajeme. Navštívil jsem tedy Amsterdamskou univerzitu a za pomoci nějakého studentíka jsem se dostal k netu a zjistil, že nehrajeme v Amsterdamu ale v Haagu. OK, tak čtvrť červených luceren navštívíme jindy. Dojeli jsme do Haagu, hnusného panelákova, kde nemají záchody ale mají tam mezinárodní soudní dvůr. Radkovi přišli prachy, tak jsme nabrali plnou nádrž a šli jsme se najíst do nějakého tamního fastfoodu. Pak jsme hledali jenom hajzly. A našli. Toilets and Showers. Ilič to komentoval slovy: „tyvole, jít srát někam do charity, no já nevim…“ Vlezli jsme tam a zjistili, že to není charita ale luxusní Yachtclub, kde nás srdečně přivítal vrchní a slušně nás požádal, abychom si sedli tam, kde na nás nepůjde vidět. OK, velkej svět, kafíčko za 4 eura a sraní na hajzlu, kde v nádržce málem byl místo vody Chanell no.5.
Došli jsme do klubu Piratenbar, pozdravili místní anarchoposádku a řekli, že už jsme tady. Pár nechápavých pohledů – zjistilo se, že jsme tam správně, ale oni zapomněli, že tam máme hrát. Fakt divná domluva, dvě hodiny rychlého organizování našeho hraní a nakonec „Sorry guys“, že prej nemají čas atd. No fajn, tak jsme tam nechali alespoň CD a jeli jsme směr ČR (Lucemburg a Vídeň nevyšly).
Takže takhle skončilo naše turné. Trochu nás to sralo, ale i tak to stálo za to. Dojeli jsme někam doprostřed Německa, vyspali se na nějakém odpočívadle, ráno vstali, dojeli do Děčína, dali si tam oběd a pokračovali dál do Brna, kde jsme měli na rychlo domluvené spaní u kamaráda Happyho. To české pivo se pilo jedna báseň. Vyměnili jsme si pár zábavných příběhů, Ilič s Radkem šli zapařit na Skleněnku a druhej den jsme už jeli do naprosto mrtvé Opavy.
