Další recenze na album Zaříkávač hadů vyšla v ROCKSHOCK
SAGITTARI – Zaříkávač hadů
vlastní náklad / 78:49
Kdo četl recenzi na česko-německou melodickou partičku Symphonity a jejich album Voice From The Silence, určitě si všiml mých slov o 'desce roku'. S tím i nadále souhlasím, nicméně kdo by chtěl vědět, jaká kapela se dostala na druhé
místo za rok 2008, měl by nyní zbystřit všechny smysly. Přichází totiž Zaříkávač hadů kapely Sagittari z Blanska, jehož stylem je neo-klasický speed metal, čímž se pro mne stává nádherným 'překvapením roku'. Přiznávám, že jsem tuhle
nahrávku rozdýchával dosti dlouho, i po téměř roční fázi ušního vstřebávání jsem si ale jistý, že přesně takhle má vypadat naprosto speedmetalová deska. Album po celých téměř osmdesát minut neupadá do průměru, právě naopak, na samotném konci se dostává ke
svému vrcholu: přes dvanáct minut trvající epickou skladbu Svědectví. Ale pojďme od začátku.
Kapela začíná působit na melodické scéně v roce 2005 ve složení Ivoš Mazourek – zpěv; Milan Mazourek – basa; Petr Purket – bicí; Lukáš Bělehrádek a Pavel Stejskal – kytara. (Poslední jmenovaný už v současnosti není členem téhle party.) Naprostá sehranost
kapely na desce je cítit v každé její vteřině, v každém sólu, prostě ve všem. Proto bych se vůbec nestaral o nápis na disku "Prezentační demo nahrávka", protože za tohle se opravdu netřeba stydět. Krom kytar, které jedou ve výškových přeháňkách à
la Dragonforce nebo Stratovarius, navíc za neustálého sólování, bych hlavně vyzdvihl zpěv Ivoše Mazourka. Jeho speedmetalový projev je nekompromisní, většinu nahrávky uslyšíte jeho příjemný hlas pěkně vysoko. Nádhera. Být k dispozici lepší možnosti
produkce, nahrávací studio a jistě související čistší zvuk bicích a basy, neměl bych k nahrávce opravdu žádné větší výtky. Symbolem Sagittari jsou ale i klávesové smyčky, orchestrace a efekty. Musím přiznat, že žádné větší zaváhání jsem nenašel ani v
tomto ranku.
Po krátkém Intru přichází první parádní skladba Noční obřad, jež popisuje celou mou 'agónii' ze Zaříkávače hadů. Speedmetalový úprk za zvuků rozdmýchávání kytarových sól. Neoklasická mezihra s navazujícím kytarovým
představením v polovině skladby je lahůdkou. Pokud vás nechytne tato pecka, nemá cenu pokračovat. Kdo stál přimražený a jen si tiše říkal, že tohle je na české poměry naprostá bomba, ať pokračuje, protože přijdou daleko větší šoky. Třeba hned následující
kompozice Vládci. Ve středním tempu valící se skladba vrcholí vždy úderem refrénu, kdy Ivoš nabírá na obrátkách, až mě z toho mrazí v zádech. Titulní devítiminutovka se rozjíždí v poklidných vodách, aby vše zničil powermetalový nájezd do
samotného středu terče. Po zmíněných silově-metalových slokách skladba přechází do heavy refrénu, vše opět podporováno vysokou kytarovou ekvilibristikou. Další vrchol alba! A aby toho všeho nebylo málo, co si takhle dát Za maskou, jejíž
heavymetalový úvod se stočí do parádní svižné části skladby, kde to opět hýří hlasovými i kytarovými představeními. Powermetalová Accoltellatore pak byla první překážkou na mém hladkém průletu albem. Tato mafiánská střílečka mě nijak extra
nenadchla, ale když si vezmu, že ji rád poslouchám a nijak mi nevadí, tak s ní asi obecně větší problém nebude. Navíc je to přesně ono, co očekávám u podobně laděných desek: aby nezabředla ve stereotypu, musí přijít skladba, která nahrávku svým způsobem
odlehčí a nasměruje do jiných vod. Návrat k základnímu kameni alba představuje Sarkofák poznání. Úvodní speedmetalové sólo mě správně nabudilo, abych si pak správně vychutnával sedm minut dlouhou jízdu, která ve svém průběhu vystřídá tempa od
heavy- přes speed- až po powermetalová. Balada, ano, i to muselo přijít. Graffiti se sedmi minutami je naštěstí doplněna hutnými metalovými záseky a nádherným refrénem. Racing Gear je dalším powermetalovým kouskem. Opět střídání různých
temp a poloh s nadzvukovým refrénem. Nejtvrdší skladbou je předposlední Šachista. Spojení tvrdých slok s melodickým refrénem se náramně povedlo. Sólující kytary ustupují trochu do pozadí a na povrch se dere až thrashová kosa. Naopak v refrénu se
dostává ke slovu i líbivě melodický zvuk kytary. Další z vrcholů alba, navíc ovšem předzvěst něčeho opravdu velikého. Doopravdy, závěr Zaříkávače hadů se povedl a není nic lepšího než takový poklad zakončit epickou skladbou –
Svědectví. Úvodní intro s deštěm a bouřkou přechází do orchestrální pasáže v doprovodu kapely, pak kouzelná mezihra orchestru s až pohádkovým nádechem, kytarové sólo, power mezihra – a už to jede. Po metalovém návalu slok a refrénu se dostává i
na dojemné a atmosférické sólo, aby se celý kolos opakoval a dovršil skladbu outrem stejným jako samotný její počátek, doplněný šansonovým motivem.
Určitě se najdou tací, kteří se mnou nebudou souhlasit, ale když nad tím tak přemýšlím, nevybavuji si lepší čistě speedmetalovou nahrávku zpívanou v češtině, než je právě Zaříkávač hadů. Proto doufám, že Sagittari nezůstanou jen u tohoto
alba. A pokud ne, přeji jim, aby i následovník byl alespoň stejně dobrý nebo lepší než tento debut.
Pavel KantaRecenze převzata z magazínu ROCKSHOCK
