Psychedelický flákač na odstřel psychedelic / experimental / postrock - České Budějovice

Josek Jedlička (1927-1990)

Patrně jen málokdo z té hrstky z vás, kdož namátkou čtete tyto ne více než poznámky a marginálie, zná dle mého soudu jednoho z (vedle L. Klímy, J. Haška, J.Wericha, V. Linhartové a deníkových P. Juráčka, I. Diviše, J. Zábrany, básník a nová tvář ať stojí raději stranou) nejpozoruhodnějších českých literátů Josefa Jedličku. K pozdvižení jeho jména dopomohlo alespoň dílem několik v posledních letech vyšlých knih sestavených z povětšinou publicistických textů Josefa Jedličky. Jeho deníky zatím zůstávají před očima lačného čtenáře skryty v literárním muze ve Starých Hradech u Libáně. Snad se jednou dočkáme jejich knižního vydání, beze všech pochybností by to byl nadměru velký úkaz. Jedličkova beletristická prvotina rozkošná novela Kde život náš je v půli se svou poutí , zachycující litvínovská padesátá léta, však vyšla už dokonce dvakrát (a zasluhovala by dotisk), prvně k dnešnímu značnému překvapení v roce 1966, a poté v roce 1994 v necenzurované verzi. Zde tedy několik málo ukázek, které snad dají pocítit alespoň letmo tuhé atmosféře knihy, jejich syrově nadhérné obraznosti, siroba let mladých na maloměstě socialismu, jakož též fragmentárnosti tvaru. Něco o Josefu Jedličkovi se můžete dočíst zde či zde či zde.

Zde jsou ke stažení dva Jedličkovy texty, první nese název Dodatek k nenapsaným dějinám české literatury a je to fragment jeho zamýšleného, ale nikdy nedokončeného díla. Druhý text s názvem O spisovateli v politice pochází ze stejného zdroje. Tak snad - když vůbec jaké - podnětné čtení.

(pozn. ... tři tečky značí skoky přes mnoho stran - není to soustavný text, nýbrž kompilát krátkách úryvků)

Petr Zenkl odjížděl v tu chvíli s povýšeným úsměvem hlupáka ke svým přátelům na vepřové hody, můj přítel, dnes už dávno ztracený v žíravém popelu let, listoval se svou první láskou v albu rodinných fotografií, to dítě, které zanechalo otisky svých bosých nožek v betonu uprostřed litvínovské staré osady, blouznilo v horečce, Gottwald projížděl v pancéřové limuzíně pražskými ulicemi a divoký králík v rohu mého rozestavěného pokoje se chvěl zimou...Z neohraničeného prostoru noci se pomalu vynořuje altový ženský hlas, anonymní jak hlas anděla po pravici, jenž spolkl knihu se sedmi pečetěmi...Tak bývala nade dveřmi prvních křesťanů narýsována ryba, tak byly v egyptských časech pomazány veřeje krví beránka. Tak si všichni předplácejí Rudé právo, aby anděl Zhoubce, procházeje při svítání podél poštovních schránek, nezhubil prvorozené...Šel jsem pomalu za ním, protože se čím dál méně hodí být spatřen v hloučku za knězem v pluviálu a není daleko doba, kdy umíráček zrezaví a provaz bude dobrý právě tak ještě k tomu, aby se na něm pověsil poslední šílený zvoník. Jinak se většinou zabíjejí pomocí svítiplynu a mrtvé odvážejí do mosteckého krematoria...Už jedou nacpanými trolejbusy, už se tlačí do železničních vagónů, už našlapují pětistovku, už pochodují v sevřených řadách s puškami a ocelovými přilbami, už ukládají děti do kočárků, už si chlípně před zrcadlem oblékají silonové prádlo, už natahují dráty od domu k domu — už uzavírají neprostupný kruh obklíčení...Děti „se násilím cpou kaloricky hodnotnou stravou, aby snad jejich vpadlé hrudníčky neuvedly v pochybnost jejich uvědomělost a loajálnost“...„Bílé povlaky peřin, silonové prádlo a o sobotách čalouněná křesla... NEBOŤ TOTO BEZČASÍ NEMŮŽE trvat věčně. Zatloukám další hřebíky do stěn tohoto typového domku a okraje schodů se drolí jemnými tříštičkami, jak po nich chodíme nahoru a dolů. Včera jsem tě uhodil přes ústa, Jakube, miláčku můj, abys ctil otce svého i matku svou a dobře ti bylo na zemi. Jemný popílek z komínů elektrárny usedá na ořízky knih a skřípe mezi zuby, lidé umírají před našima očima a my chodíme na pohřby. Porazili jsme strom pod okny. A naše tvář se stále víc blíží té podobě, kterou jednou bude mít naše posmrtná maska."

V koncertech břibyly tři. Dva zářijové (Olomouc, České Budějovice) a jeden říjnový (Únětice, nedaleko Prahy).  Možná se vyvrbí ještě jeden chebský říjnový. Onen skorem pražský a budějovický budou s poměrně hojně nabitým programem. Tak třeba se potkají...  (Teď by tady měl být odkaz na ytb, ale není, protože kdo chce, tak si tu narážku na sklepáky dohledá, že je ytb morná, o tom přec žádná, tož se klidně i mořte-) Časem snad přibyde i nějaký ten dokonale úhledný a formovaný dizajn v podobě plakátku, aby po dokonalosti toužící nepřišli zkrátka, kterým vás budeme zvát do únětického kravína.

Alfred Kubin - Země snivců

Vyjasněné poznání
Čemu jsem se především naučil: oceňovat hodnotu indolence. Získat tuto indolenci je pro živého člověka celoživotní práce. Dosáhneme-li její sladkosti, podržíme ji navždycky, i když za stálých bojů. I já jsem se teď pokoušel po celé hodiny soustředěně pozorovat kameny, květiny, zvířata a lidi. Při tom se mé oko zbystřilo, tak jako již byl zbystřen čich a sluch. – Nastaly velké dny – objevoval jsem novou stránku snového světa. Vypěstované smysly ovlivňovaly ponenáhlu myšlenkový aparát a přetvářely jej. Osvojil jsem si překvapující druh údivu. Vytržen ze souvislosti s ostatními věcmi, nabýval každý předmět nového smyslu. Mrazilo mě pomyšlení, že tělo sahá z věcnosti ke mně. Pouhá jsoucnost – být takovým a nižádným jiným – se mi stávala zázrakem. Jednoho dne jsem si nad lasturou uvědomil, že neexistuje jen tak nejapně, jak jsem se dosud domníval. Tak tomu bylo brzy se vším, s celým světem. Nejintensivnější sensace přicházely zprvu před usnutím nebo bezprostředně po probuzení – tedy v době, kdy tělo bylo unavené a život ve mně v mrákotném stavu. Svět – ne vždycky živý – musil být znovu tvořen a stále nově.
Víc a víc jsem ve všem pociťoval společnou nit. Barvy, vůně tóny a chuťové pocity byly pro mne zaměnitelné. A věděl jsem: svět je představivost, představivá schopnost, představivá síla. Všude, kamkoli jsem kráčel a cokoli jsem podnikal, jsem se namáhal, abych své radosti i svá utrpení zesílil; a tajně jsem se smál obojímu. Věděl jsem nyní s jistotou, že kývání sem a tam je prostě rovnováhou; právě u nejvzdálenějšího a nejprudšího výkyvu je to nejpatrnější a nejcitelnější.
Někdy jsem viděl svět jako měkký barevný zázrak, všechny nepřekvapivější protiklady se rozplývaly v jediné harmonii; jindy jsem se díval na nesmírně jemnou spleť tvarů. Ve tmě kolem mne šuměla varhanní symfonie tónů, v nichž se doplňovaly patetické a něžné přírodní zvuky ve srozumitelné akordy. Ano, jako náměsíčník jsem nevnímal zcela nové pocity. Vzpomínám si na ono ráno, kdy jsem si připadal jako střed elementárního číselného systému. Jako bych byl abstraktní, jako kymácivé těžisko sil – sled myšlenek, jaký se mi už nikdy neobjevil. Nyní jsem rozuměl Paterovi, vládci, strašlivému Mistrovi. Stal jsem se uprostřed velkolepých burlesek hlavním smíškem, aniž bych se odnaučil tomu, abych se nechvěl s mučenými. Byl ve mně tribunál, který všechno pozoroval, a věděl jsem, že se v podstatě vůbec nic nestalo. Patera byl všudypřítomný, viděl jsem ho v oku přítele i nepřítele, ve zvířatech, v rostlinách a v kamenech. Jeho představivost tloukla ve všem, co tu bylo. Puls Snové země. Přesto jsem nelézal ve svém nitru ještě cosi cizího. Zjistil jsem ke své hrůze, že mé Já se skládá z nesčetných menších „já“, z nichž jedno číhalo za druhým. Každé následující bylo větší a uzavřenější; poslední zmizelo mému chápání ve stínu. Každé z těchto Já mělo své vlastní názory. Tak bylo na příklad s hlediska organického života pojetí smrti jako konce správné, na vyšším stupni poznání však člověk vůbec neexistoval, nic tedy nemohlo končit. Všudypřítomný byl rytmický puls Paterův, chtěl, nenasytný ve své představivosti, všechno zároveň, věc – a její opak, svět – a Nic. Mezi tím vším se kývaly jeho výtvory sem a tam. Na Ničem si musily vybojovat svůj smyšlený svět a na tomto smyšleném světě si opět vydobýt ono Nic. Nic se příčilo a nechtělo, pak počala představivost bzučet a sršet a ve všech škálách se to utvářelo, zvučelo to, vonělo a barvilo se – byl tu svět. Ale Nic pohltilo opět všechno stvořené a svět se zakalil a zpustl, život zrezavěl, odmlčel se a rozpadal byl opět mrtvý – nic -; a znovu od
začátku. Tak bylo lze vysvětlit, proč všechno navzájem splývalo, proč byl možná vesmír. To všechno bylo děsivě protkáno bolestí. Čím výše kdo rostl, tím hlouběji musil zapustit kořeny. Přeji-li si radost, chci zároveň i žal. Nic – nebo všechno. V představivosti a v Ničem musila být prapříčina; možná, že to bylo jedno a totéž. Kdo pochopil svůj rytmus, může přibližně vypočítat, jak dlouho mu potrvá žal a utrpení. Nesmysly, rozpory jsou součástí života. Požár mého domu je zároveň neštěstím a plamenem. Trpící nechť se utěší tím, že obojí je jen v představách. Patera, který vítězil na obou stranách, se tím také utěšoval.
Pomocí tohoto příbuzného tepu jsem počal rozumět i nižším bytostem. Věděl jsem přesně: tento kocour se špatně vyspal, onen střízlík má špatné myšlenky. Tyto odrazy ve mně nyní určovaly mou aktivitu i pasivitu. Hluk vnějšího světa bičoval mé nervy a dělal je citlivějšími až do chvíle, kdy jsem uzrál pro zážitky Snového světa.
Na konci tohoto vývoje přestal člověk jako jedinec existovat, nebylo ho už zapotřebí. Tato cesta vede ke hvězdám.

(Překlad Ludvík Kundera, vázaná s přebalem, 232 stran, ilustrace Alfred Kubin, ISBN 978-80-7363-213-7, DOKOŘÁN, Praha, 2009)