Doubický koncert
Dnes je pátek 13. května a máme šťastný den. Alespoň to všude kolem sebe roztrubujeme. Vyrážíme na koncert do Doubice, což je malá dědinka na pomezí Českého Švýcarska. Čeká nás mnoho přestupů, z čehož poslední je v městečku Krásná Lípa. Máme zde asi hodinku, a tak se jdeme posilnit do curárny zmrzlinou a kávou.
Několik detailů nás však upozorní na to, že se nalézáme v jiném kraji. Zmrzlina je neuvěřitelně levná a cukrářka s uraženým výrazem odmítá spropitné. Je vedro a rómové přepočítávajíc drobné kupují společně s bílými sousedy osvěžující sladkou pochutinu. Vzhledem k tomu, že jsme byli před čtrnácti dny na blokádě proti průvodu Vandasových příznivců, nás tato harmonie mile překvapuje. Po chvíli zmrzlinářka oznámí, že bude zavírat, protože začíná hokej. „Aha,“ říkáme si. „Vždyť jsme vlastně v Čechách.“
Nastoupíme do autobusu směr Doubice, který svých deset kilometrů ujede s jedenácti minutovým zpožděním. Vůz je technicky v pořádku, ale celou cestu se před námi loudá nervózní cyklista a na úzkých silničkách ho není možné předjet. Řidičovi to zjevně nevadí a všech pět cestujících si pomalou cestu užívá. Chybí už jen průvodce s mikrofónem.
Do klubu Fabrika dorazíme na začátek druhé třetiny zápasu Česko – Švédsko. Naše přítomnost hokejistům zjevně nesvědčí, a tak český tým odchází do šaten s první porážkou na Mistrovství světa. Před koncertem za námi přichází jakýsi pár. Připravuji si obligátní odpověď na otázku, co hrajeme za styl, ale na nic takového se neptají. Místo toho nám oznamují, že se zítra budou brát a shánějí svědky. My souhlasíme a odebíráme se na pódium.
Prohra v hokeji vzala vítr z plachet mnohým pařmenům, takže je při začátku koncertu v klubu asi patnáct lidí. Shodou okolností je přesně tolik míst na baru, který se nachází na opačné straně klubu. Po první písničce přestává kalící publikum poslouchat a zvolna zvyšuje úroveň decibelů. K utišení kaličů nepomáhá nic, vtipné průpovídky, nadávání, hlasité písně, jemné písně, tak nakonec rezignujeme a hrajeme si jen tak pro sebe. Ani nás nepřekvapí, že po poslední písni nikdo nevolá po přídavku. Jenže my na just přidáváme. Křičíme do mikrofónů, jak si ceníme těch fantastických ovací. Alkoholem otupělé trváře se začnou zvolna otáčet a spustí aplaus, za který by se nemusel stydět Ivan Mládek v Čundrkántryšou.
Po úspěšném přídavku se jdeme integrovat mezi hosty klubu. A jde nám to dobře. Po čtyřech ginech a dvou meruňkovicích se držíme kolem ramen s bezzubým Tondou a dredatým Kůčou. Řvou mi do ucha, že se jim koncert líbil, a že když nikdo netleská, nemám si to vysvětlovat, jako že se jim to nelíbí.
Posuďte sami, zda byl náš den šťastný či nikoliv. My ale musíme na kutě, protože zítra nás čeká svědčení na svatbě.
