Luděk je tu
Píše se rok 2008. Na Olympijských hrách v Pekingu vítězí ve skifu Olaf Tufte. Předseda vlády Mirek Topolánek vystupuje s projevem na shromáždění politických vězňů. Kdesi v Jizerských horách nedokážou dva mozky vstřebat tyto události a dochází k vychýlení jejich neuronových spojů. A to ještě neví, jak si s nimi pohraje osud.
Náhodou se setkávají na fotbálku mezi chalupami horské vesničky Šumburk a při hlavičkovém souboji se srážejí. Po dopadu na rozkvetlou louku vzniká jeden velký lehce vyšinutý dvojmozek, který si začne říkat Luděk. Po tom otřesu ani neví proč. Možné vysvětlení je takové, že se tak stalo v Sobotu.
Luděk se zabývá vychylováním elektronických zvuků do obsedantních rytmů, nachází zálibu v obskurních básničkách a vystupuje na veřejnosti. Do svých písní promítá těžký život plný nepochopení. Nešťastné lásky, nemoci, pracovní neúspěchy, finanční krize.
Ano, Luděk je stále na dně. Možná proto své posluchače neustále přitahuje. Cucáním lahváče a vzdycháním nad erotickými obrázky ukazuje mužům jejich velikost a ženy …a ženy ho prostě milují.
Na závěr dovolte představit tělesné schránky Luďka:
Jan Blaschke – texty, zpěv
Zbyněk Koldovský – elektronické aranže, kytara
Jan Hušek - akustické bicí
Martin Skalník - darbooka, brumle
