Čtverácký úsvit křísí padlé ze sna: z propasti spánku zpět na světlo světa! Duše přivábena jitřním švitořením ptactva se zase stává tělem. Věčným návratem k pomíjivosti dneška klestí si cestu ke svému završení. Hnětena
ranami osudu a životních proměn zraje ke stáří a na čele jí klíčí moudrost. Jedině člověk duše dbalý může být králem smrtelníků. Koruna patří tomu, kdo je celý, plný sebe sama. Ověnčen aurou dlouhého putování dlí na trůně smrtelnosti uprostřed tajuplné
krajiny mezi životem a smrtí. Po pravici ještě tento, po levici již onen svět. Nejpokornější z králů! Tak prostě přítomen. A přesto: co o tom může říci těm, kteří ve střípcích měsíců, dní a let dosud nespatřili tajemství mozaiky? Vyhnancům bez
domova, kterým stroje vzaly duši? Tys jeden z mála, kteří ještě naslouchají zurčení horských potoků a prastaré lidské řeči. Hle, stařešinu, jenž na sklonku svých dní zakořenil na lavičce v parku, v letokruzích duše ukrývaje báseň života. Hlava
korunovaná stříbrem, tajemný úsměv mlčí zlato. Jak tiše kraluješ! Pohledem laskavým týkáš se věcí pozemských i božských, člověčích i nebeských. Když pozdní slunce hasne v korunách a přes cestu se kladou večerní stíny, tu v srdci zabolí láska k
soumraku.
