sovi Muž, 36 let / Příbram

Anika děla a pravdu měla:

Dvě Sovy? Ne! To by bylo na svět moc...

Dne krásného dvacátéhočtvrtého, měsíce dvanáctého, roka svoutísícéhoosmého po narození Krista.

V jedné zapadlé vísce, kdesi v lesích obléhajících dobříš započalo rachocení, že se okolí otřásálo, to Sovička nastartovala svůj milovaný raketostroj značky Fiat a vyratila vstřvstříct Agnezzce, do sousedního polesí nesoucího jméno Svaté pole...i když už se neví, kde ke svému jménu přišlo.
"Budeme Ježíšek", řekly sobě děvy, obětím se přivítaly, pojedením cukroví posvětily cestu a vyrazily.
Tak kdo bude první...
Dobříš byla přokřižována po směru "za kulťas" a bylo rozhodnuto, že první oběť bude Pája. Zavolání..poslech silně ospalého hlasu Pájova a Pája se oběvuje před dvěřmi. Seznamte se s chlapem, co objímá nejlíp na světě.
"Já už pudu, musim ještě uklízet" Pronesl Pája...Agnezzka a Sovinka chvilku přemýšlely, co to vlastně řekl, pak to pochopily, ta slova si spojily.. V životě je v tomhle pořadí od Páji neslyšely..dneska bude zvláštní den. Obdarovaly jsme Páju, nasytily Páju, objaly Páju, poslintaly Páju a opustily Páju.
Kdo bude druhý...
Labyrint by se mělo říkát Dobříšcké části dobříše volající se Na kole...protože to je prostě děsnýýý!!! Sovička hořce vzpomínala na doby, kdy ji těmito uličkami protahával učitel autoškoly. Znalost v jemné práci se spojkou se opravdu vyplatila, sokonce jsme potkaly podobně bloudícího téměřdůchodce v bílém citroenu.
"Maminka říkala, ať jedeme opatrně, že vytahujou auta důchodci jednou za rok a zrovna dneska." Ozvala se Agnezzka.
Rychlým brzda plyn brzda plyn jsme odhopsaly ze směru bílého ciroenu, dvakrát objely velmi pomalu se posunující babičku o košárku plném odpadků a zapíchly to u Duškovic (Mozzartovic). Otevřela nám střednoušná Bajunka, že prej nikdo neni doma, tak můžeme dovnitř a všechno jim sníst a vypít (vsuvka o devastaci zásob u Duškových je blud x)x)..ale juice mi nalili x)x) ). Posadily jsme se na dokonalýmkanapéčku, poklábosily, politovaly Bajunky, protože Vánoce i Silvestra tráví přilepena k domácí podlaze, kvůli oboustrannému zánětu střednícho ucha.
"Doktorka říkala, že tohle mívaj mladší děti, dost se divila, že to mám já..." Povídala Bajunka
"A mladší věkově, nebo inteligenčně?" Neodpustila si Agnezzka
Po shlédnutí rodinných fotografií, o nekterýhž z nich Baju neměla ani tucha jsme se sbíraly k odchodu.
"Martin včera luxoval celej dům"
Tady je párminutová pauza, kdy jsme všechny proopadly zasvěcenému smíchu.
Dárečky pro Bajunku a Důšu byly nastraženy pod tatínkem (svět se zbláznil!!) zdobený stromeček, cukroví užráno, Bajunka a zanechána na pospas rodině a Štědrému dni.
Kam teď??
Tady nastala chvilková přemýšlecí pauza, koho že to navštívíme dalšího, dle mapy a rychlosti cesty se zdál nejvhodnějším adeptem Tkanička, i vyrazily jsme. Tkanička nemocen leží v podroušení horečky, dáreček, neboť je velmi placat, byl vhozen do schránky a po urgivacím telefonu od Kereho, kterýžto spěchá na Vánoční procházku, jsme pádily na větrák.
Ááááááááááááá!!!
Opravdu...oni se rozhodli, že zemřou..banda konverzujících důchodců uprostřed křižovatky. Ani netušili, jaké měli štěstí...!
Skřípění pneumatik v zatáčkách směrem k Větrníku, zapíchnutí fára na chodník a sprint ke Kereho vchodu.
U následujícího rozhovoru není potřebné vědět, kdo co říká.
"A kterej že je to dům"
"No já nevim, prej snad jeden v týhle řadě, tušim, že třetí. Tak víme Kereho a Tesiho (bydlí ve stejném vchodě, to byl jeden ze záchytných bodů) příjmení, to nejde netrefit."
"Hlavně abychom to stihly do večera"
"Je hele tady je Tesař, ale žádnej Kerepeckej.. No do kopru xD Jo ba jo..on má jiný příjmení, než mamka...Tady na schránce je XXX (to jméno už jsem zapomněla) a Kerepeckých."
Tak jsme Kereho prozvonily na telefon x). Blonďaté kadeře vykoukly ze čtvrtého patra, zahalekaly a seběhly domů, vzaly s sebou i Kereho. Opět se opakoval blahopřací rituál, poplácávání, objímání, úsměvy, štěbetání. I řekly jsme si, proč nezazvonit na Tesiho, když bydlí ve stejným vchodě? Začaly jsme profeionálně měřit zvonky, když před dvěřmi zastavilo auto barvy neidentifikovatelných stupňů šedi a stříbra. Vystoupila Tesiho hlava, za ní Tesiho bratr a pak Tesi.
Začaly jsme Tesiho objímat, vítat, šílenými očky a úsměvy se na něj opravdu děsivě smát.
"Co tady děláte?" ptal se HLOUPĚ (smíííích) Tesi
"No přeci děláme ti radost!!" Podotkly úsměvně Agnezzka a Sovika
Agnezka aktivně nastartovala svou modrou mističku s cukrovím a jala se Tesimu nabízet.
"Ne, díky" na to Tesi
Cože????? Tak u tohohle mělo být vím lidí, právě jsme se staly již třetího totálního abnormálu v oblasti našich přátel. Tesi odmítl jídlo...
Tenhle den bude fakt zvláštní...
Poobjímaly jsme Kereho s Tesim, vznikla uzlózní situace, ze které jsme se ovšem grandiózné dostaly a běžely (opravdu běžely, ani nevíme, jak se nám to stalo) k autu. Naložily jsme se do Richarda (seznamte se, to je moje auto x)x) ), nahrábaly pásy a že pojedeme dál. Okolo projelo stříbrný fáro a trubklo na nás, z Auta vyskočila Péťa, za Péťou Bárty. Dokonalá náhoda. Nečekaně se opakovalo objímání, vítání, radostné výskání. Kdybychom na větráku byly ještě někoho znaly, určitě by se tady nekdě taky vyskytl.
S dokonalou radostí a nalezenou Vánoční náladou (kterou oboum jakoby náhodně zabily babičky) jsme se vydaly směr Mníšek/Anika. Tady jsem Agnezzce ukázala, jak se jezdí odstrkovacím autem po dálnici!
Klikyháááky..zatáčky..povětrnostní podmínky...nádraží...CIIINK...Anika s mokrou hlavou v županu a negližé xD. Ta osoba si dovolila odmítnout naše vítací cukroví! Předala jsem dokonalý hrníček hektolitráček (květináč bez dírky dole) od Raděčka, darovala jsem svůj v porovnání se všemi zůčastněnými, minidar, otevřely jsme společný dar od Radušky. Chvilku jsme tlachaly, bez toho by se to u tří ženskejch vážně neobešlo! Probraly jsme globální oteplování, hladomor detí všude možně, příčiny Tsunami,... Jsme velmi distinguované mladé dámy a i ve spodním prádle máme úroveň. S těžkým srdcem jsme opustily Aniku a dobrodily se s Agnezzkou blátem k autíku. Provedla jsem pár profesionálních rallye obratů na mistním blátoparkovišti, vyděsila okolo projíždějící auto, když jsem bez brždění projela odbočkou, kterou jsem měla naprosto pod kontrolou, ale ono o tom nemohlo mít tušení a najela (s menší komplikací, protože tahle odbočka mi na druhou stranu dělá problémy příšerný) na dálnici.
Bohužel už nebyl čas na čajík a vodničku u Agnezzky. Vyložila jsem teda toto kouzelné děvče u ní před baráčkem (Haciendou) a při rozjíždění, před zraky její prudérní babičky ukázkově chcípla. Profesionálně a s opravdu vypilovaným cvikem (když to člověku pořád chcípá, startování mu za chvilku fakt jde..) nastartovala a odjela domů..
Tenhle den byl konečně zvláštní...

.

.

.

.

.

.

.

Pája: Já musím jít uklízet.

Bajunka : No on včera Martin luxoval celej barák

Tesi: Ne, děkuji. (řeknouc po tom, co mu Agnezzka nabídla cukroví)

Je fajn mít kolem sebe hejno koček. Když se cítíš zle, koukneš se prostě na ně, a hned se citíš líp, protože ony ví, že všechno je jenom tak, jak to je. Nemá cenu se tím vzrušovat. Ony to prostě ví. Jsou zachránci. Čím víc koček máš, tím dýl žiješ. Pokud máš sto koček, budeš žít desetkrát dýl, než kdybys jich měl deset. Jednoho dne na to lidi přijdou a budou mít tisíc koček a žít věčně. Je to vážně k smíchu.

Charles Bukowski- Tvrdí hoši píšou básně