lenullinkaa Žena, 31 let / Praha

"Ne, strach rozhodně nemám," prohlásil Kuba úplně samozřejmě. A to ani když na okruhu na kilometrové rovince dosáhne rychlost 320 km/h. Jde totiž o okruh, o závod. A tam je Jakub jako reprezentant superbike suverén a bojovník: "Každý závod se pokouším vyhrát." Výjimkou nebude ani domácí závod v Brně 20.-22. července. Takže kdo chce zažít elektrizující atmosféru boje o vítězství ví, kdy a kam v dohledné době zamířit.

Jakub se podle svých vlastních slov neustále ještě učí - letos jede první rok. Nevýhodu vidí v tom, že jeho motorka je vyrobená v roce 2005. "Je stará," hodnotí ji nekompromisně. Mezi ní a továrními motorkami z roku 2007 je velký rozdíl.

Mohlo by se zdát, že kdo umí řídit a nemá strach z rychlosti, má vyhráno. O takovém postoji ví Jakub své: "Spousta lidí si myslí, že si člověk sedne na motorku a že se vozí." Tak jednoduché to ale opravdu není ani omylem. Například zimní sezónu věnoval fyzické přípravě: posiloval, běhal, dvakrát byl na soustředění, kde denně fyzicky makal čtyři až pět hodin.

Libor chtěl upřesnit, na čem všem je úspěch v závodění závislý. "Rozhoduje všechno," shrnul to Jakub a začal vyjmenovávat: "Fyzička i technika, je to technický sport. Taky rozhoduje štěstí. Motorka musí být spolehlivá, rychlá, dobře nastavená, musí mít dobré gumy…"

Nejzajímavější byl závěr rozhovoru. Během pár Liborových otázek vyplynulo, že mimo závodění se Jakub motorkám téměř vyhýbá: "Nemám moc příležitost jezdit v provozu. Je to nebezpečné. Ani nemám motorku." Není to paradox?

Začíná se o nich mluvit stále víc. Jsou mladí a nesporně talentovaní. A hrají podobně mladistvě znějící písničkový kytarový rock. Jmenují se Mandrage a jsou z Plzně.

Mandrage vznikli v roce 2001 jako duo Víťa Starý (kytara, zpěv) a Matyáš Vorda (bicí). Klukům v té době bylo teprve 11 let! K hudbě ovšem měli blízko odmalička, neboť jejich otcové Miloslav Starý a Vlastimil Vorda spolu hráli už před lety v nikdy nedoceněné kapele Silvester Brosch a dnes oba najdete v souboru Mediterian, který se věnuje interpretaci písní slavné romské formace Gipsy Kings. S dalším kytaristou a zpěvákem Bolanem (který hrával v nadějných Velvet Ecstasy) a basistou Coopim se cesty Matese a Víti střetly v roce 2004, o rok později Mandrage natočili demo Říkala, že ji trápí cosi.

To se dostalo do rukou uměleckému řediteli firmy Universal Music a po pár návštěvách zástupců tohoto labelu ve zkušebně a zhlédnutí živých vystoupení byla podepsána smlouva na první album, které pod názvem Přišli jsme si pro vaše děti vyšlo začátkem tohoto měsíce. Zdá se to celé úplně jednoduché, není-liž pravda? Jenže zdání klame.

"Všechno jsme si poctivě vydřeli a přes všechny současné mediální masáže v souvislosti s Mandrage bychom všem remcálkům a nepřejícným lidem chtěli vzkázat: Založte si svoji kapelu a uvidíme, co z vás bude, anebo nám polibte pr...," nechali se Mandrage slyšet.

A nakolik Mandrage ovlivnil, případně dodnes ovlivňuje nástup nových britských a amerických kytarových kapel na začátku nového milénia? Slovo má kytarista Bolan: "Nemáme vybraný nějaký model, podle kterého bychom chtěli tvořit. Mandrage vždycky byli kapelou s trochou osobitého charismatu a rozhodně si nehrajeme na zahraniční trendy. Je spousta nových skupin, které se nám moc líbí, třeba Arctic Monkeys, Billy Talent a další, ale nemyslím, že by byly pro naši tvorbu nějak zásadní. My jsme byli kytarová kapela vždycky a to, že jsou kytary opět v módě, je jen dobře. Nové vlny kytarovek jsou pro mě jako hudebního posluchače úžasná věc, zvlášť po 90. letech, kdy rozmach elektroniky, techna, housu a podobných chemií odstranil kytary na dno hudebního vkusu. Kytarovou skupinu bych měl, i kdyby zrovna frčely housle..."