Kikusha 40 let / Praha

Tak a je to tu! Po celý věčnosti sem se rozhodla že si konečně poskvrnim blog! To bych snad ani nebyla já, kdybych tu nevybalila něco z toho tragičtějšího soudku....Ale znáte to. Tragédie druhých pobaví....

Kapánek jsem zas prožila alkoholickej víkend a dnešní den je pravděpodobně následkem veškerýho toho alkoholovýho a koncertního opojení (Sheeva Yoga, Disney, Kombucha) a kapky splodinových výparů  z rozbitýho motoru SY/Disney dodávky při půldenní cestě z Chodova do Prahy. Jsou to už dva dny a stále se nějak pořádně nemůžu probrat z kocoviny a přeměnit jí ve svěžest.

Dnešní den klasicky začal tim, že jsem ráno nemohla vůbec vstát z postele. Nakonec to dopadlo ale vcelku dobře a do práce sem dorazil jen o již tradičních 15 minut pozdějc. V práci to byl poděl. Všechno mi furt padalo z rukou a mý pracovní tempo bylo víc než pomalý. Koukali tam na mě jak na exota. Lehce před dvanáctou sem vyrazila na oběd s tím, že konečně úleva a na chvilku vypadnout. Bylo to ale eště horší! Těsně před výdejem jídla u okýnka se mi spustila krev z nosu, pak sem jí tam čtvrt hodiny na chodbě u umyvadla zastavovala, mezitim se udělala šílená fronta, takže už jsem ani neodcházela od umyvadla a ocitla se rovnou ve frontě. Když jsem se konečně dostala s jídlem ke kase, tak mi při placení spadla do jídla desetikoruna. Tak sem jí teda pracně z tý omáčky vylovila a pustila se do jídla. V polovině jídla se mi udělalo šoufl a už sem začínala myslet, že to, co už vešlo, předčasně orálně vyjde. Můj žaludek po tý vejkendový taškařici furt nějak odmítá dobře fungovat. Ale zdárně se mi povedlo neutržit si eště větčí ostudu.Pak sem se těžce dopotácela do práce, skoro blijíc, ale zvládla sem to! Tam jsem se zas zpomaleně zapojila do procesu, všechno mi padalo z urkou, lidi na mě do telefonu mluvili cizí řečí a pak sem putovala jako náhrada skladníka, kterej se válí s utrženym lejtkovym svalem doma, s balíkama zboží na poštu. Cestou mi ty krabice samozřejmě několikrát popadaly. Nejhorší to asi bylo uprostřed silnice, když se ke mně blížilo auto a mý dopisy, balíky a papíry k nim všude kolem, dokonce jeden z papírů téměř v kanále. Všechno ale dobře dopadlo a na několikátej pokus se mi povedlo ze silnice všechno sebrat a nakonec sem zdárně dosáhla  cíle cesty. Po návratu do fachbaráku už byl naštěstí konec mýho dnešního pracovního utrpení. Cesta domů proběhla hladce. Když sem zabouchla dveře od bytu, úlevně sem si oddechla, že tady už sem snad v bezpečí a co by se eště mohlo stát... Povysunula sem si brejle vejš na nos a upadla mi jedna packa nosníku. Musim říct, že mě to fakt hodně překvapilo, i když jsou to brejle půl roku starý a zatim jen třikrát reklamovaný! Ted tu tak sedim a bojim se už dojít si i do kuchyně pro sklenici vody. Tak snad dnešek zdárně dožiju a přežiju a zejtra zas konečně poznám tu tak zbožně očekávanou svěžest!  uf