Do Krčmy jsme přijeli s velkým předstihem, částčně abychom vše stihli připravit, částečně díky extrémně dobrým podmínkám na silnicích, tak práznou dálnici jsem fakt nečekal a navíc to byl snad první letošní
slunný den. Měli jsme tak dobrý čas, že posledních 30 km jsem jel krokem, abychom v Náchodě nečekali před zamčenou hospodou.
Přijeli jsme v ideální chvíli, v Maštali právě dokončili všechny přípravy a my se tak mohli ihned pustit do stavby aparatury. Bohužel jsem hned z počátku zjistil, že obě nohy u kopáku jsou záhadným způsobem zničeny. Na pořádnou opravu jsem neměl ani čas
ani vhodné nářadí, takže jsem to nějak provizorně zflikoval a zajistil jednou bednou (i tak jsem během pauz mezi píšničkami musel provádět úpravy).
Když jsme měli hotovo a nazvučeno, zbývalo stále hodně času do začátlku, a tak jsme se usadili, dali si pivko a pochutnali si na skvělém guláši, co byl pro nás připraven. Během čekání jsem obdivoval ručně malovaný plakát avizující tuto akci. Pobavilo mne,
že jak naše tak Anthropoidovo jméno bylo napsácho s chybou.
Kolem půl sedmé se začali trousit první hosté a dost nás překvapovalo, že věkový průměr je poněkud hodně vyšší, než jsme zvyklí. Na druhou stranu je zase pravda, že tito posluchači si dokáží naše vystoupení většinou víc užít.
V sedm začal svůj set Anthropiod. Bohužel v tu chvíli se začla projevovat předkoncertová nervozita podpořená zimou a nachlazením, takže jsem většinu jeho setu ztrávil pobíháním mezi WC a sálem, takže moje postřehy jsou, řekněme, kusé. I tak se mi jeho
vystoupení docela líbilo, jen mi trošku vadilo Anthropoidovo sebemrskačství a hlavně neurčité konce. Skoro nikdy jsem totiž nepoznal jestli už skončil, nebo jen pauza mezi slokama. Chvílema jsem měl cuky (a co jsem později pochopil, tak i Krtek) se
zvednout a dát jeho songům pořádný rytmický podklad, mohlo to znít docela slušně.
Pak jsme na to vlítli my. Byl jsem hodně nabuzenej a už dlouho jsem se na tuto akci těšil. Studená sprcha přišla hodně brzo, vyrobil jsem obludný kiks hned v prvním refrénu Otázek. Nedopočílat jsem se a prošvihl jsem nástup do druhé sloky. Takovýhle
kopanec se mi nestal už minimálně 6 let. Ještě teď mne hanba fackuje. Následovala předpremiéra nové písně Amanita, bohužel jsem byl tak rozhozenej z Otázek, že jsem vůbec nevnímal, jak nám šla, asi jsem ji taky trochu kazil. Pak přišlo Hyper-reggae a od
té chvíle se to už zlepšovalo, protože po něm jsme si dali 10 minut pauzu a já se tak zvládl dát trochu do klidu a druhý set jsem si už vysloveně užíval. Deprese byla mohutná a drtící a opravdu s náma cloumala. Bylo fajn vídět, že stejně účinkovala i na
posluchače. Během hraní jsem viděl, že ačkoliv sedí, tak to s nima šije. Po Depresi, přišel svižnej Zase smích a pořádně jsme se vyblbli. Pak jsme se ještě zmohli na přídavek Psáno. Jelikož je Psáno jednoznačně nejstarší píseň, co hrajeme (13 let) a
většinou ji hrajeme až nakonec, je pro mne občas dost obtížné ji vyzpívat, přeci jen po těch letech se kouření na výšce mého hlasu poněkud podepsalo. Takže když jsem při nástupu do poslední sloky zjistil, že jsem zpěv nasadil do druhého hlasu – tedy ještě
o tercii výš, docela jsem se divil, že jsem po dohrání neplival krev.
Ačkoliv byla prý návštěvnost nižší než se čekalo (cca 30 lidí), tak já byl spokojen, lidé byli nadšení, takže nebyl důvod litovat, že někdo nepřišel, litovat mohou oni, že přišli o fajn zážitek.
Když jsme se vzpamatovávali z koncertu a sbírali síly na cestu domů, tak jsem si porůznupovídal s lidmi a byl opravdu šťastný, že se mohu vymlouvat na to že řídím domů, protože tolik pozvání na panáka jsem v životě nedostal.
Byl to jeden z nejpříjemnějších koncertů, co jsem zažil a opravdu rád si takovou akci zopakuju.
