starý dobrý Vojtěch 37 let / Lodhéřov

Většina lidí má naprosto zkreslené, ba dokonce milné představy o tom, jaké to je být muzikantem. Přesto, že se podle všeho zdá život hudebníkův z pohledu nezaujatého pozorovatele idylický, není tomu tak přátelé. Vynecháme-li hvězdy z nejhvězdnějších, které mají na starost pouze to, na jaký večírek půjdou a zda se budou věnovat drogám, sexu, nebo drogám a sexu, pak jsou umělci vlastně jen obyčejní lidé, kterým ke každodenním starostem přibyla ještě spousta práce okolo svého koníčka. No koníčka, to je sporné protože koníček by měl nést (ve smyslu povznášet pochopitelně) vás, zatímco mě to tak připadá, že toho koně v podobě kapely spíš nosím na hřbetě já.

Tak kupříkladu aparatura. Dokážete si představit, kolik kilogramů musíme vynosit ze zkušebny, naskládat do aut, dojet na místo samé, vyložit, složit, nazvučit, odzvučit, složit, odvést, odnést, složit? Ani nemluvě o tom, že naše zkušebna je umístěna ve sklepě, takže nás vlastně dvakrát za jeden koncert čekají výživné schody. No, a když už jsme u té aparatury, tak s ní se pojí další závaží na našich bedrech. Jak se říká, každá sranda něco stojí a u muziky to je dvojnásob. Věčným přítelem muzikantovým je bezustání prázdná kapsa. Vždy když si říkáte „tak ještě koupím tuhle bednu a nic víc už potřebovat nebudu“ Objeví se nová veskrze senzační věcička, z pravidla dvojnásob drahá, kterou opět naprosto nezbytně potřebujete.

A ženy? Není mi známo, kde se objevil ten blud, že na muzikanty „letěj ženský“ a že muzikanti zbalej každou na kterou si jen ukážou. Praxe je taková, že zatímco si mužské osazenstvo v rámci rozjetého večera pomalu, ale jistě rozebírá své oběti, vy stojíte přikovaný na pódiu a nezbývá vám než to pozorovat z pozice třetí osoby. A kdyby na vás náhodou přeci jen nějaká zbyla, stejně je to marné, protože po odevzdaném výkonu se cítíte spíš na židli, v lepším případě postel, ale ani v nejmenším ne na elegantní verbální slalomy a důvtipné lichotky, za které by se nemusel stydět ani Casanova.

Nelze pochopitelně vynechat ani alkohol. Co si budeme povídat, zatímco sportovci tuží svá těla na novodobých kolbištích a stavitelé modelů, když nic jiného, vyrábí své vláčky za střízliva, my umělci se pohybujeme v prostorách „čpících neřestí a cizáckými parfémy padlých žen“.

Z těchto a několika dalších důvodů nás ráno „nebudí milenky, ale kocoviny“, na dně peněženek nacházíme namísto finančního obnosu pouze hospodské lístky, na nichž je vyobrazen plaňkový plot a naše chátrající postavy se jen s obtížemi dají nutit ke každodenním úkonům.