A v minulém životě jsem byla kamzík
Upraveno:Kdo mě zná, ví, že ráda a docela často cestuju. Někdy stopem, někdy letadlem, někdy vlakem, někdy na létajícím koberci, někdy na Google Maps... Možnosti dopravy jsou dnes nepřeberné.
Můj poslední výlet byl (stopem) na Slovensko. Znáte to, občas příjde ta chvíle, kdy chcete vypadnout z města, z práce, z městského frmolu a spěchu a nadýchat se trochu čerstvého vzduchu. Tak proč ne do Tater?
V Tatrách jsem byla poprvé. Původně jsem měla jet s tatínkem a navštívit příbuzenstvo na Slovači a objevovat spolu polozapomenuté kořeny, ale nakonec mu nedali volno, takže jsem... jela sama. Aspoň jsem mohla jet stopem a ušetřila jsem za jízdenku. I když mě pak v Ostravě chytil revizor, takže to vlastně vyšlo nastejno.
PÁTEK
Do Štrby (850 m.n.m.) jsem se dostala okolo 11 dopoledne a tak jsem si vyšla na Štrbské pleso (1346,6 m.n.m.). Tam jsem si našla dva parádní stylový klacky, ze kterých jsem si udělala turistické hůlky (takhle napsaný to zní docela důchodcovsky...) a s plnou bagáží (spacák, oblečení, nádobí, jídlo, voda) jsem vyrazila na vodopád Skok (1725 m n. m.). Už bylo asi tak pět večer, takže jsem tam byla úplně sama (hell yeah!) a po zaóchání nad krásou vodopádu jsem si unaveně umyla nohy a rozhodla se vybalit spacák a dát si sváču. Myslela jsem si, že jsem unavená a půjdu spát, ale protože bylo pořád slunce, nešlo to. Tak jsem se rozhodla vyrazit nad vodopád Skok, kde byla cestička po kamenech a s řetězy. Co vám budu povídat, asi jsem v dětství až moc hrála Tomb Raider. Vylezla jsem nad vodopád a objevila malé jezírko. V tu chvíli mi bylo jasno, kde budu spát. Vrátila jsem se pod vodopád pro batoh, znovu sbalila spacák a s bagáží se znovu vydala nad vodopád. Už se stmívalo, takže cesta byla trochu víc dobrodružná a nakonec jsem si našla místečko u jezírka, kde se mi otevíral úžasný výhled na rozsvícenou a blikající Štrbu, lesy okolo, část Slovensko a Nízké Tatry. Asi nějak takhle...
A nebe plný hvězd. A skály okolo. A občas nějací dravci. A já. Prostě divočina.
SOBOTA
Ráno vstanu, a že se vydám na Rysy. Došla jsem ale k Popradskému plesu (1494,3 m), které je opravdu ale opravdu malebné (asi tak jako všechna ostatní vysokohorská jezera) a naproti sobě vidím vrchol Ostrva
(1926 m), kam vede dost příkrá cesta. Což vypadalo nějak takhle:
Je jasný, že myšlenka "tam musím vylízt!" mi nedala ani čas pořádně se vydýchat po lehké ranní tůře, vytáhla jsem svoje stylový klacky a už jsem se drápala s ostatníma turistama nahoru. Občas jsem si zkrátila cestu a vzala to zkratkou (rozuměj
rovně a přímo nahoru), abych po asi dvou hodinách vylezla úplně zpocená na sedlo, ve kterém to dost funělo, opřela jsem se o rozcestník s ukazately a zacláněla ostatním fotícím se turistům. Ale ten výhled na Slovač byl super. Chvíli jsem odpočívala, ale
pak už mi byla zima, tak jsem to zase seběhla dolů zpátky k Popradskýmu plesu. Docela mi to dalo zabrat, tak jsem si řekla, že ty Rysy si dám až zítra a lehkým krokem jsem si tak ležérně šla k Žabímu potoku a ještě kousek dál a ještě se
mi nechtělo kempovat, svítíčko slunilo, tak si jdu ležérním krokem dál, a najednou před sebou vidím Velké Hincovo pleso (zase nějakých 1944,8 m. n. m.).
Trochu to tam zase fučelo a nad jezerem se motala mračna, tam a nahoru a bylo to krásné a kouzelné a nevídané a magické, ale spát se mi tam nechtělo. Lítali tam havrani a kromě mě tam byl ještě jeden (asi taky mladý a osamělý) lezec celý v černém, kterého jsem viděla jen na dálku a napadlo mě, jestli se s ním neskámošim. Pak mi došlo, že tam možná jel ze stejnýho důvodu jako já (aby byl taky někdy sám jen tak v horách) a kámošení jsem zavrhla. Proto jsem přece do Tater nejela.
Jdu zpátky k Popradskému plesu s tím, že si někde v lese najdu příjemné místečko v borůvčí, které si ráno dám k snídani a jak tak lehce skáču dolů, najednou koukám a proti mně stojí... zvíře. V tu chvíli se divočina projevila, příroda
promluvila impozantním
tichem skal a hor, měla čtyři nohy a korálkové oči a beze hnutí se mnou mluvila skrze kamzíka. Celá duše divočiny se stala mým dechem, divošské kořeny se ozvaly a vzpomněla jsem si na Pocahontas. Nevím, jestli existuje něco jako vaše
spojenecký indiánský zvíře (ale určitě jo, horoskopů je dneska dost), ale pro mě to bude určitě kamzík (taky jsem z Varů žejo a to už fakt není náhoda!)
Chvíli jsme se hypnotizovali, mlčky dívali na sebe a pak prostě odešel. Měla jsem zážitek na celej večer a usínala jsem v borůvčí s nadějí, že mě neprobudí příroda v podání vlka nebo medvěda. Naštěstí mě nic takovýho neprobudilo (už mi docházely zásoby jídla) a tak jsem se mohla s plnými silami konečně vydat na ty Rysy.
NEDĚLE
Nedělní počasí bylo krásný a vyrazila jsem už asi tak v 7 ráno na ty vytoužený Rysy (2503 m.n.m.). Turistů bylo všude habaděj, a začal si se mnou povídat nějaký otužilý slovenský děda, mohlo mu být tak 60 vejš, páč povídal,
že už je v důchodu a ve volným čase si jezdí do Tater na dvoutisícovky a podobně. Respekt. Byl hrozně fajn a výstup byl krásný a zajímavý. Byla i delší část s řetězy (jupí!), při kterých si vždycky přivážu klacky ke krosně šátkem, nasadím rukavice a už si
to ručkuju a trochu jsem se asi i předváděla, když mě chtěli předběhnout nějaký ty mladý kluci, co si chtěj vyběhnout Rysy jen tak s lehkým batůžkem a hrozně drsně se okolo sebe dívaj. Trapáci. Fakt. Se stoupáním nad dva tisíce metrů se už ocitám v
oblasti mraků a všude okolo mě je mlha, neprostupná šeď a já si připadám, jak kdybych se drápala někde v Číně na horu, kde na mě bude čekat mnich, aby započal můj výcvik kung fu. Nic tak exotickýho mě ale nahoře nepotkalo, došla jsem k chatě Pod
Rysy, kde si většina (normálních) turistů dělá přestávku, protože ví, že na vrchol to ještě kousek je. Nějak jsem se zapomněla podívat, jaký převýšení je ještě přede mnou a řekla jsem si "když se to jmenuje Pod Rysy, tak to už bude za
chvíli" a nezastavovala jsem. Drápu se dál v mlze na skalnatý stezce plný takových těch útvarů z oblázků, které vystupují z mlhy jako nějací malí bůžci skal a kamenů a vítají ty, kteří chtějí pořád výš. Magický to bylo dost, ale po asi tak hodině
(!!!) mi došlo, že to byla pěkná blbost si neodpočinout na chatě a nepřipravit se psychicky na asi tak milión Poláků, kteří vrchol už obsadili, vytáhli svý čokolády a Tatranky a já (zásoby došly) jsem si tak zpruzeně sedla na jeden volný
šutr, co jsem v té kolonii horolezců našla. Výhled taky nic moc, všude pořád ta pitomá mlha a na kámen se značkou jsem se nemohla dostat, abych si taky mohla udělat fotku, protože byl pořád někým okupovaný. Nakonec mě vyblýsknul nějaký Polák, ale
samozřejmě tam nebylo vůbec nic vidět, tak mi aspoň dal hrst plnou oříšků a rozinek a kousek čokolády. Sedím a čekám a "kochám se výhledem", až nakonec asi za 20 minut se bůžci Rysů umoudřili a rozfoukali mraky a objevilo se to, pro co jsem se sem
drápala. Dechberoucí výhled na Slovensko z jedné strany, na strmé skály a Polsko z druhé strany a já jsem šťastně zewlila. Nakonec se udělalo fakt krásně, takže jsem po sváče v chatě (halušky!!!) sundala většinu oděvu a chvíli se
opalovala.
Byly asi tak 2 hodiny odpoledne a já se musela ještě ten den dostat zpátky do Česka a nejlíp do Varů, takže jsem to po pauze seběhla dolů (oukej, to zní přehnaně, pár hodin to trvalo), dorazila jsem električkou do Popradu, kde mi asi za minutu jel československý expres Excelsior, stihla jsem si koupit lístek (ale jen do Ostravy, tam se vždycky ráda zasekávám) a zakempila jsem to jako obvykle na chodbě. Ty lidi okolo museli mít radost. V Ostravě jsem naproti svým očekáváním nevystoupila z vlaku, protože se tam nacpalo asi tak deset tisíc dalších baťůžkářů, kteří jeli z Colours Of Ostrava, vystrnadili mě z mýho sedadla v kupé, kam se mi podařilo se nasáčkovat a já seděla naštvaně s rukama založenýma na stolečku u okýnka nad košem. Vypadala jsem asi fakt dost zpruzeně, protože když přišel pan průvodčí (spíše se prodral davy) a vyžádal si jízdenky všech mých spolucestujících, na mě se jen podíval a mlčky s respektem odešel. Když v Pardubicích vystoupili nějaký lidi, tak jsem se přemístila na chodbu, abych si na chvíli taky konečně sedla (ty nohy chápete ne jak mě bolely ty vole tři dvoutisícovky a jedna dvouapůltisícovka během tří dnů ty vole!!! sorry za tu mluvu) a nakonec jsem se skámošila s dvouma bráchama z Litoměřic, co se se mnou solidárně podělili o zbytky svýho alkoholu, cigaret a jídla, když si vyslechli moji hitchhiking/treking/traveling story a na hlaváku mě solidárně doprovodili ve 4 ráno na Florenc. V tu chvíli mi tak nějak došlo, že v tuhle noční dobu v centru Prahy jsem se cítila daleko míň bezpečněji než v Tatrách. Brr. Dyť to znáte. V 6 ráno jsem nasedla na bus do Varů, dorazila jsem do města a měla jsem tak akorát půl hodinu na to, abych šla do práce. Protože jsem poctivý zaměstnanec, oddychla jsem si, jak mi to krááásně vyšlo, v práci jsem si uvařila asi tak 3 kafe, odpracovala jsem si svou osmičku a po návratu domů jsem... nejspíš umřela. Ale stálo to za to.
Lezení po horách, treking a vysokohorská turistika není vůbec nuda jenom pro důchodce, jak to tak někdy může vypadat, ale je to spousta skvělejch zážitků, dobrý protažení celýho těla a prověření znalostí z Rychlých šípů. A já si potvrdila to, co jsem si vždycky myslela: že jsem byla v minulým životě buďto Pocahontas nebo Lara Croft nebo kamzík a musím tuhle část svý duše průběžně uspokojovat. Takže jsem se definitivně rozhodla, že se v následujícím roce stanu vysokohorským průvodcem (pokud do té doby zase nezměním názor nebo neskončím v nějaký cizí zemi bez hor dýl než jsem si myslela... to se mi taky občas stane) a budu chodit po horách. No a v prosinci na Ararat!
