ŠEDÁ, BĚLÁ A TY DALŠÍ BARVY
Budík mě provází do světa bez kontur. Praha je utopená v mlze a z vrchu Vinohradské vodárny, kde se probouzím, to vypadá, jako by svět ještě nenabral tvar, jako bychom mu ho
teprve sami měli dát. O půl hodiny později pozře mlha i naši pozoruhodnou osádku - v jednom autě jsme se rozespalí sešli: evangelický farář, někdější pracovnice konzulátu v Sýrii, překladatel a dopisovatel kuvajtských novin a já se ženou, tj. animátor a
jogínka, dnes ovšem v úloze „humanitárních písničkářů“. Jedeme do detenčního centra v Bělé pod Bezdězem, ukázat lidem, kteří zde jsou držení na hranici práva, alespoň o trochu laskavější tvář Evropy. Náš řidič Hasan – na této výpravě tlumočník do
arabštiny – nadšeně nabízí koblihy. „Hasane! Tys neviděl Saturnina? Tohle jsou přece koláčky...“ Smějeme se, že projekt multikulti selhává i v našem malém autě a že k stoprocentnímu kulturnímu propojení prostě asi nemůže dojít. K o to většímu ovšem
dochází propojení lidskému.
Z mlhy se pomalu vylamují bezdězské lesy v podzimních rouchách. Samar znepokojeně pozoruje osamocená auta neobvykle roztroušená podél
cesty. „Houbaři,“ ulevuju jí s úsměvem, ale myslím u toho na paranoiu a strach, které se v posledku tak divně a často nemístně rozmáhají skoro do všech situací a konverzací. Mlha ustupuje a svět pod ní rozhodně není černobílý. Blížíme se k
Bělé.
V detenčním centru jsou všichni unavení. Po kritické zprávě ombudsmanky čelí zdejší správa i pracovnící velkému politickému i mediálnímu tlaku,
přitom je zřejmé, že už tak svoji práci nestíhají, pracují na hraně lidských i časových kapacit. V Bělé bývá v posledních měsících zadržováno na půltisíce lidí, z toho prý často až stovka dětí. Mnozí z nich i několik měsíců. A nikdo – politici, právníci,
policisté, ani sami zaměstnanci z Bělé – vlastně neumí vysvětlit proč...
První kontrola. Druhá kontrola. „V tom futrálu máte kytaru nebo zbraň?“ Zní to jak místní černý humor, dokud zřejmě vyhořelý policista nedodá
úplně vážně: „Já si teď chci taky jeden pořídit. Ale fakt na zbraň. Musim ochránit svoji rodinu...“.
Unavená sociální pracovnice nás provází koridory plotů s ostnatými dráty, míjíme dětské hřiště s ozbrojenou ostrahou. Děti jsou dnes na výletě v
hradecké zoo (s mrazením v zádech vtipkujeme o výletě z jedné klece do druhé, ale vlastně zaplaťpámbů za každou aktivitu, která jim dá na chvíli ulevit od téhle pro děti absolutně nemístné zkušenosti), takže dnes budeme „vpuštěni“ pouze ke „klukům“. To
jest do úzkého vymezeného prostoru uprostřed tzv. „režimu“, kde je v asi osmi uminobuňkách zadržováno 50 mladíků ve věku 13-30 let.
V jedné z unimobuněk rychle zřizujeme improvizovaný výdejní stůl a Samar s mojí ženou Andrejkou chystají balíčky s drobnostmi , které jsme mužům
přivezli – káva, čaj, spodní prádlo, šampony, věci, které jim mohou pomoci na chvíli získat pocit důstojnosti nebo alespoň úlevy. Zatímco jsou mladíci po dvojicích ostrahou vpouštěni dovnitř, vezmu kytaru a jdu zahrát těm, kteří se nedočkavě tlačí venku.
Předhánějí se, kdo mi sežene lepší židli, tleskají do rytmu, hltavě a dojatě přijímají každé slovo, potřes rukou, jakýkoliv přojev zájmu a účasti. Na nohou mají většinou gumové „kroksy“, je šest stupňů nad nulou, mám na sobě o dvě vrstvy oblečení víc než
velká část z nich a i tak se venku třesu zimou. „I here 5 months now. I want free... No understand why I here?“ Neumím jim to vysvětlit.
Povolená hodina a půl návštěvy uplyne jako nic a my se loučíme na oběd. V hospodě v Bělé potkáváme lidskoprávní advokáty, kteří do Jezové
pravidelně jezdí a snaží se pomáhat, co nejvíce konkrétním lidem to lze. „Vy jste ve výhodě, že vás vpustí až do areálu,“ smějí se. „My můžeme s klienty mluvit jen přes mříž v návštěvní místnosti...“
Odpoledne se vracíme do detence. Má žena vaří se Samar kávu, já zapojuji dovezené kombo a mikrofon. Chystaný koncert se záhy mění v bouřlivé
karaoke. Ukazuje se, že mezi vězněnými mladíky je hned několik výborných zpěváků, u mikrofonu se nás střídá asi sedm, kurdský rap doprovázený tleskáním následuje prožitá afgánská modlitba, při které všichni dojatě zmlkneme, následuje pakistánký pop, česká
píseň o zklamané lásce... Jeden kluk vytáhne papír a zpívá vlastní text s refrénem, který s ním všichni nadšeně skandují. Jeden pakistánský vysokoškolák nám refrén překládá: „pusťte nás pryč – do Německa!“. Hudba uvolňuje spoustu emocí, všichni se
střídavě smějeme, objímáme, dojatě zadržujeme slzy. Několik „kluků“ spontánně požádá mou ženu o ruku. Na rozloučenou padají věty jako: „Jsem tady už pět měsíců, ale dneska poprvé jsem se aspoň na chvíli cítil šťastný, my friends...“ „Prosím, vysvětlete
těm venku, že nejsme žádní teroristi.“ Loučíme se s přáteli.
Venku se ptáme našeho doprovodu, jaktože vězni – jak jinak jejich situaci nazvat – nemají teplé oblečení a boty. Pracovnice argumentuje, že v
detenci dvakrát týdně otevírá sklad charita, každý přijímaný uprchlík je při přijetí vybaven vším potřebným. Nelže – nebo tomu alespoň pevně věří. Probíráme to v autě, dumáme nad seznamem velikostí bot, o které nás zadržovaní muži vehementně prosili i nad
tím, že si např. dovezené ponožky okamžitě navlíkali na sebe. Označovat to za divadlo nám přijde neúnosně cynické. Farář Mikoláš přidává historky z charity, kam jsou vězni vpouštěni po jednom a je možné, že na všechny ani nevybyde čas. Po chvíli vzdávám,
že bychom se mohli dobrat jednoznačné pravdy. Jednoznačný byl ovšem pohled na lidi, kteří nám na rozloučenou mávali zpoza ostnantých drátů. Lidské bytosti schopné silných emocí, radosti, pláče, přátelství, na útěku před šílenou životní situací, provinilé
pouze touhou po lepším životě – a uvězněné v nedůstojném prostředí bez přístupu k informacím a na neznámo dlouhou dobu. A podobně uvěznění mi přišli i pracovníci Bělé, kteří se každý po svém očividně s námahou snaží o to stejné – o lepší a důstojnější
život. Systém zde těžce selhává na obou stranách plotu.
V Praze vysadím Andrejku, kterou pod váhou emočně náročných zážitků finálně dohnala podzimní chřipka a vydávám se sám na plánovaný dvojkoncert
do Hořovic. Na místě zjišťuji, že klub byl vykraden a místo zajišťuje policie. Čekám s nečekaně se objevivším přítelem Richardem, který strávil dva letní měsíce pomáháním uprchlíkům v Makedonii, načež byl – tenhle bohemista, multilingvista, humanista a
vůbec jeden z nejsrdečnějších lidí, co znám – označen policií za radikálního islamistu (!) a z Makedonie na pět let vyhoštěn. Koncert nakonec proběhne akusticky v předsálí, pro sedm nejvytrvalejších. Na cestě domů mě provází bledý doyen měsíc. Ani k
půlnoci ale není svět černobílý, rudá a zlatá světla aut se rozpouštějí v mlze vracející se z nezavřených chřtánů chladné země. V Praze na Jiráskově mostě po stovkách postávají racci - jeden vedle druhého - jako čestná stráž. Je hrozně obtížné vyznat se v
současném světě. Ale je hrozně důležité držet u něj stráž. A nikdy nepřestat vnímat jiného člověka... jako člověka.
