Cermaque folk-alternative / Praha

z včerejška ve mně zůstala předevšim hrozná lítost, mokvající rána, kterou nějak neumim zacelit. jel jsem zahrát dvě písničky na demonstraci Proti nenávisti, houstnout to začalo už v metru, tolik naštvaných lidí, tolik předsudečnejch poznámek, tolik - většinou vagónu srozuměně sdílených - vtípků koketujících s genocidou... dostal jsem se až do třetí tramvaje, narvané nervozními, napůl nasranými, napůl vystrašenými a zároveň v podivnym rauši rozjetými lidmi, povětšinou v černé. zkoumal jsem, co v tu chvíli vlastně cítím - okrom lítosti - já. a co jsem v sobě našel, mě rozesmutnělo ještě víc: adrenalin, instinktivní zvířecí chvění špiona v cizím táboře, vůbec ne nepodobný pudovýmu strachu, kterej hnal moje spolucestující na demonstraci o náměstí vedle. nechtěl jsem to cejtit, ale cejtil, to narůstající zvíře, ten divnej hec, kterej zachvácuje duši, když předžene dýchavičnej a težkopádnej rozum. to máme všichni v sobě, to vrčící zvíře, který cení zuby, když ho doženeš do kouta. a takoví byli moji spolucestující: po dlouhý léta zaháněný životem do kouta, cenící zuby na prvního slabšího, kdo se v tom koutě posuvem dějin ocit s nima. ale my přece nejsme jen zvířata. my můžem bejt lidma, tvrdošijně trvat na nějakejch principech a hodnotách, pomalu a trpělivě otevírat srdce - který se tak snadno svírá... zatimco tohle píšu, zapadlo slunce, a na nebi po něm zůstává jen modromodrá vzpomínka, desítky druhů modré se vlévající jedna do druhé a rozpouští se do noci. nerozpusťme se do noci. zachovejme v sobě desítky druhů desítek barev.. dyť je masopust. brzo bude jaro....