Postsnění shoegaze-ambient / Liberec

Pssst! Co je to Postsnění?

Devět let trvalo, než jsem vzal zase kytaru do ruky. Nic moc se nestalo a spousta lidí to ani nezaznamenala. Někteří by možná byli rádi, abych ji do ruky nevzal - nicméně! Koupit si efekt a zapojit, no to nakopne. Byl to můj první efekt. Kýho šlaka. Takový blbý delay s božím reversem (no já reverse moc rád) a já se zamiloval - mimochodem ten efekt mám dodnes. A pak se to stalo. Luplo mi v kouli a pořídil si asi deset efektu nebo kolik. A našel jsem fakt krásný a zapojil jsem je všechny za sebe. Někdo by si řekl, tvl proč to blb dělá, vždyt to bude znít příšerně, když to zapne a asi mají mnozí pravdu - ale mě se to líbí. A možná ještě dalším pár lidem, kdo ví. Hrabnete do strun a vono to zní jako lux a sem tam v tom lze zaslechnout kytaru anebo klávesy! No to je boží! Vykřikl jsem sám do sebe a začal do toho mydlit jako hrom (sousedi museli mít radost - ono mít studio v ložnici! Ale což oni zas furt chlastaj a pak je to slyšet do noci, tak se tomu říká pomsta sic!). A mydlil jsem do toho skoro rok - měl půlku nového alba (ať žije The Emokluk) a umřela máma. Achjo no. Tak jsem pak nenehrál tři čtvrtě roku lautr nic. Jen tak jsem hučel, sem tam, tak jako smutně. No znáte to, když je Vám smutno. A pak pomalu se to začalo vracet a vypadli ze mě ostatní skladby - jsou jiné. Možná je to poznat. Jsou dlouhé a hučej ještě víc a jsou ještě smutnější, než jsem si myslel, že budou. I když je pravda, že ta písnička, kterou jsem složil pro mámu (a jejíž hudbu jsem nahral ten den, kdy umřela a když umřela tak na to skočil celej ten text) - jsem na album nedal. Je tam jiná písnička o mámě a to asi stačí mít tolik mámy na jednom albu. A tak jsou tam i ostatní. Jana a taky děda, trocha vzpomínek a taky jenom takovej těch mžitků před očima, stromy, když se foukaj a Vojta, někde je i Jája a Ondra, kousek Koziny, nebo pana faráře, i když ne, ten tam není a vln, což je ta bezvadná metafora na naše životy? že jo, i bdění a ticha. A někde mezi tím lze zaslechnout jak šumí topoly a moje babička. Tak takhle nějak se to album zaplnilo mezi to hučení luxu a sem tam kytar a kláves. A když jsem to dodělal - což je o jedenáct let déle, než jsem vzal naposled kytaru do ruky, tak jsem to celé vzal - těch devět skladeb a rozhodl se je hodit do lidí. A tak hazím - snad! Sem. Nejen.

Příjemný poslech - přeje Postsnění.

A mimochodem - včera ze mě zase vypadla písnička - já vím, že na tu kytaru neumím a že si vystačím se třema akordama, pořád stejnejma, ale to stejně v luxu není slyšet. Se to snad nezastaví.