44 v klidu rock-alternative / Kroměříž

Koncem července jsme dělali seriózní prázdninový rozhovor pro Týdeník Kroměřížska. Je plný úsměvů, léta a poutavých skutečností. Najdete v něm odpovědi nejen na otázky ohledně historie kapely, ale především nahlédnete pod pokličku aktuálního života a dění kolem tvorby nových písniček a živého hraní.
Moc děkujeme za oslovení.
Otázky kladla Nicol Trhlíková, odpovídali Bořík a Filip. Tady si můžete přečíst jeho přepis.

44 v klidu – aneb kabáty odložte v šatně

44 v klidu jsou kroměřížská skupina produkující od roku 2013 původní autorskou tvorbu. Název je odrazem příhody, kdy zpěvákovi naměřili u lékaře v klidovém stavu tep 44 úderů za minutu.  

Nejbližší šance poslechnout si je naživo bude v pátek 28.8.2026 v rámci Chropyňských hodů.
Kapelu tvoří zpěvák a hráč na akustickou kytaru Martin Truhlář, zpěvačka Kamila Dupalová, kytarista Jan Sláma, baskytarista Jerry Hýsek, bubeník Martin Čech, perkusista Laczó Ruszó, textař a kytarista Bronislav "Bořík" Dupal a konečně hráč na klávesy Filip Zubík. Dva posledně jmenovaní jsou účastníky tohoto rozhovoru.  

Jaké byly vaše hudební začátky?

Bořík: Jako kluk jsem chodil do LŠU. Housle a lesní roh. Naštěstí ne dlouho, takže mě to tolik nepoznamenalo. Tenkrát mě to nebavilo, hudba mě začala zajímat až ve 13 letech, kdy jsem začal hrát na kytaru. Pak mě to vtáhlo a hrál jsem v kapelách Krakatit, Oničöm a teď 44.

Filip: Já chodil do "zušky" v Přerově, na piano, zpěv a hudební nauku. Taky mě to nebavilo, protože po mě chtěli, abych hrál z not. Vysvobodil mě otec, který mi našel paní učitelku Ludíkovou z Osvětové besedy, kde se nejelo podle osnov. Poznala, že mám talent a citlivě ho rozvíjela. Já jsem noty znal, ale  dva měsíce jsem to drtil z not, abych to uměl zpaměti, a pak jsem během týdne vypiloval techniku a bylo to.

Bořík: A my v tom pokračujeme, u nás hraje bez not i nadále.

Filip: Před 44 jsem v žádných kapelách nehrál, ale když se mi v životě připletla do cesty kytara, vymetl jsem s ní spoustu večírků a oslav. To byla velká škola. Až kluci ve 44 mě posadili zase k pianu. Můj repertoár byl velice bohatý a široký. Nedávno jsem se k tomu na táboře s vnučkou vrátil a slavil velké úspěchy.

V kapele jste každý trochu „z jiného těsta“, jde to dohromady?

Bořík: Snad ano. My o tom moc nepřemýšlíme. Já jsem začal v hodně metalové kapele, pak jsme se dostali k punku a se 44 držíme takovou rockovo-alternativní linii. Alternativní, jakože je vždycky víc možností, jak to zahrát. Já si například pořád myslím, že jsem "pankáč" a že hraju punk. Jenom máme zpěváka, který umí zpívat, hudba je kultivovanější, ale texty zůstávají plné jinotajů a skrytě přidrzlé. Snažíme se používat přehlednější aranžmá, kytary nejsou tolik zkreslené, je tam víc harmonií, sborů. Každý z nás to má jinak, ale s trochou trpělivosti se to dá zvládnout.

Jak vlastně písničky vznikají?

Filip: Výhradním skladatel je zpěvák Martin, texty píše Bořík. Ti dva si furt něco sdělují nebo telefonují a pak Martin přinese písničku a zahraje nám ji a zazpívá, jak si představuje, že by měla vypadat. A to je naposledy, kdy ji takto slyšíme. Po společném zaranžování je všechno jinak. Každý do ní vnese vlastní feeling, čímž se navzájem posouváme a ovlivňujeme. Aranže neřešíme centrálně, každý si najde sám, co mu vyhovuje. Ale vždy ve prospěch celku. Naučili jsme se potlačovat ego a je to pokaždé dobrodružství. Cesta, u které předem neznáte cíl.

Bořík: Každá z písniček vznikla nejprve na španělku a my se z ní společně snažíme setřít ten folkový pel, udělat ji pestřejší a plnější. Prostě pro kapelu. Na druhou stranu není problém jakoukoliv naši písničku zahrát u táboráku.

Jak jste se jako kapela dali dohromady?

Bořík: Se Slamákem jsem se znal od základky, s Filipem jen tak zdálky… ale celé to vzniklo náhodou. Na začátku všeho stál bubeník Peťa Žůrek. Ten mě jako textaře seznámil s Martinem Truhlářem, který tenkrát zpíval v kapele MyWave, která chtěla z angličtiny přejít na českou tvorbu. Já jsem předtím psal texty pro Zabillow, tak proč ne. MyWave se nakonec rozpadli, ale my jsme jako autorská dvojice zůstali. Honza Sláma měl doma studio, tak jsme to začali nahrávat a postupně se k nám přidávali další členové nebo hostující kamarádi . Nejprve náš baskytarista Jerry, který současně vytvářel do nahrávek bicí stopy, protože jsme neměli bubeníka a pak další. Filip se k nám dostal tak, že jsme udělali písničku, kde bylo potřeba piano, a oslovili jsme ho. V té době jsme byli stále čistě studiová kapela. Přišla Kamča jako zpěvačka a spousta skvělých hostů s různými nástroji.

Filip: Tak to šlo 10 let, než někdo přišel s tím šíleným nápadem hrát naživo. Tím skončilo období klidu ve studiu a začalo období velkých starostí a nových zkušeností. Nastoupily k nám naše rytmické opory Marťa Čech a Laczi a začali jsme být kapela. Se zkoušením, se sháněním zkušebny, s živým hraním. Netrávíme hodiny ve studiu, prostě spolu hrajeme. Víc nás to baví, má to větší sílu. Za ty dvě sezóny jsme se sehráli a je to fajn. Samozřejmě nejvíc bojujeme se společným časem.

Bořík: Snažíme se, aby každé vystoupení bylo trochu jiné. Když na nás posluchač půjde třikrát za léto, aby viděl pokaždé něco jiného a byl zvědavý, co nového  tam dneska bude. Nehrajeme nikdy stejně. Vždycky je tam kousek prostoru pro improvizaci. Pokaždé máme jinou náladu, pokaždé je jiné prostředí. Když poslouchám ostatní spoluhráče, tak mě to samo vede, zahrát něco originálního, co tam nehraju vždycky. Líbí se mi ten zázrak, když se hraní podaří a cítíme společnou energii, která tam jednoznačně je.

Jak tvoříš texty?

Bořík: Jako všichni opravdoví básníci píšu strašně pomalu (smích). Celkem hodně se s tím mažu. Přemýšlím nad každým slovem, nad jeho zvukem. Obzvlášť když musím psát na hotovou melodii. S tím se opravdu morduju. Michal Horáček kdysi řekl, že psaní textů na hudbu je jako luštění křížovky bez legendy. Je tam spousta věcí, které vás omezují. Rytmus, dlouhé tóny, melodie, frázování. Z dobrého textu musí vyzařovat lehkost, i když na něm dřu dva nebo tři měsíce. Jako ze všeho, co někdo umí. Naštěstí většinou napíšu básničku, která ani původně neměla být textem, Martin ji zhudební, společně ji zkrátíme a upravíme, aby byla zpěvná, a zrušíme vše, co není důležité. U zrodu musí být nápad, náhodná inspirace, dvouvětí, zajímavý rým, který dá směr tomu, o čem text bude. Na začátku mám vždy nějakou představu, která je tam i po dokončení, ale mnohdy úplně změněná. To je ten tvůrčí proces. To postupné obrušování kamene. Líbí se mi, když si text poslechnu po letech a najdu v něm myšleny, které jsem do něj původně nevkládal.

Filip: Mám k Boříkovi obdiv, jak je pracovitý a cílevědomý. Postupuje po malých krůčcích, dělá na tom měsíce… on je neskutečně disciplinovaný "pankáč".

Jaké jsou v kapele vztahy?

Bořík: Vždycky jsem hrál v kapele, kde jsme byli kamarádi. Nikdy jsem nehrál pro to, že někde potřebovali kytaristu. Líbí se mi, když se sejdeme a sdílením času vytváříme vazby, které se pak musí zákonitě přetavit i do muziky. Koncerty začínáme písničkou "Na schovávanou s osudem", je taková klidná a tajemná a my si říkali, jestli je dobré začínat pomalou písničkou? A je. Ona nás všechny naladí na společnou vlnu. A když se podaří a my slyšíme, jak se line, řekneme si : Jo, stojí to za to. Hudbu děláme, že nás baví a že jsme spolu. Každý člen má obrovský vliv na to, co se ve výsledku děje. Naučili jsme se ustupovat, hrát míň, aby mohl vyniknout ten druhý, dávat si vzájemně prostor. Je to radost a baví nás to.

Co plánujete do budoucna?

Filip: Koncerty jsou fajn, ale neslyší nás samozřejmě tolik lidí, takže chystáme i videa a někde na konci tunelu určitě zase studio. Stále děláme nové písničky, kdybychom je nedělali, nemělo by to smysl. Kapela žije, pokud skládá.

Bořík : Nové písničky jsou jednodušší, přehlednější a je v nich mnohem víc aktuální kapelové energie. Baví nás skládat vlastní věci a baví nás sledovat, jak si je postupem času lidi začínají s námi na našich koncertech zpívat. Kabáty od nás nečekejte, kabáty odložte v šatně.

Nicol Trhlíková