Všechno šlo zase do hajzlu, přesně tak, jako když se má jednou za čas vylejt kýbl hoven na papír. Na krku pomalu čtvrt století, práce v nedohlednu, vztahy s okolním světem na bodě nula. To jen tak pro začátek. Pokud bych měl přidat taky něco z veselejšího soudku, tak jsem rád, že je pořád plnej vína a ženskejch. Hlavně toho vína. Žil jsem jen ze vzpomínek, z toho, jak to bylo za mlada krásný, jak jsem mohl ještě před pěti lety udělat něco, co jsem udělat chtěl, jak jsem teprve před pěti lety nemusel udělat to, co jsem udělal. Hlavně a jen to víno.

Vskutku, do dvou měsíců mě skutečně zasáhne věk pětadvaceti let. Cítím se rozporuplně. Co jsem dosáhl za ta léta? Žil jsem opravdu takový život, jaký jsem chtěl, a co je horší, žil jsem opravdu takový život, jaký jsem mohl žít? Co jsem si mohl koupit za všechny ty peníze utopený v chlastu, fyzických pokušení a drogách? Všechno. Měl jsem si v patnácti pořídit někde na vsi chlívek, kde bych choval to největší prase a střádal do něj tisícikorunový mince. Za drogy a chlast. Po deseti letech bych se tam vrátil a alespoň bych si nepřišel, jako když se koukám do zrcadla.

Ale kdo ví.

Jen člověk, co nikdy nic nepil, by si to spočítal. Já ne. Pil jsem, počítal jsem. Nedopočítal jsem se, neupil jsem se. Odhad by byl, ale já vám ho neřeknu. Měl bych se od patnácti s vesnickým prasátkem velmi dobře. Měl bych hezkej dům, vedle něho bazén, taky u domu by byla garáž a v něm nějaký hezký auto, asi nějakej sporťák v modrý metalíze. Tu já rád. Ale kdo by to chtěl? Ano, znám hodně lidí, kteří by to tak chtěli. Popravdě, znám jen pár lidí, kdo by to tak chtěl. Můžeme si odpustit všechna hrubá a nevlídná slova oproti nim. Můžeme si odpustit všechna slova chvály i podiv nad lidmi, kteří toho dosáhli. Asi bych si s nimi neměl co říct.

„hezký auto“

„já vím“

„kolik tě stálo?“

„dost“

„kolik má koní?“

„nevím, chceš vidět můj harém?“

„ne, jsem gay“

„mám i gay harém“

Ten život by se mi hnusil, říkal jsem si. Tehdy jsem žil s nejkrásnější holkou na světě. Oba jsme byli chudý jako misionáři a já jí miloval jako žádnou jinou. Byla totiž jako žádná jiná. Milovala mě, smála se, a když mi bylo zle a já na ni křičel, vždycky nás dokázala udobřit. Stejně tak, jako já jí. Mohli jsme si žít náš skromnej život až do konce, ale já jsem chtěl něco víc. Jistě, chtěl jsem několik jinejch holek, chtěl jsem být sám, občas jsem chtěl jí i jiným holkám dát facku, ale nejvíc z toho jsem chtěl být sám.

Jednou ráno přišel vítr a já s kocovinou utratil poslední peníze za los do sazky. Vzpomněl jsem si na to až večer, a když jsem si přečetl novinky o politické straně, kterou v jejích počátcích chtěl volit každý, zjistil jsem, že jsem vyhrál. Nebylo to moc, ale pár problémů by to vyřešilo. Otevřel jsem si víno. Dopil jsem ho a otevřel si další. Dvakrát nebo třikrát se to opakovalo.

V obýváku býval velmi útulný krb. Malý, krásný, vytopil celý obývák, když byla potřeba. Probudil jsem se vedle doutnajících ostatků velmi mladé břízy. U cihel dělící oheň a požár ležel opálený lísteček se strojem vytištěnou číslicí 47. Vzal jsem ho a hodil pod nedohořelé břízky. Během chvilky mě objalo lehké, poeticky teplé teplo. Nikdy jsem na poezii nebyl, možná tak v šestnácti a číst byste to nechtěli.

„tys vypil všech pět lahví?“

„ano“

„nepřijde ti to trochu blbý?“

„ani ne, lásko,“ usmál jsem se a stáhl jí k sobě. Chvíli dělala, jako že jí objímá vzduch a pak se ke mně natočila zadkem.

„miláčku?“

„co je?“ odpověděla.

„jsme bohatý,“ odpověděl jsem.