Jeliman
„…a jak budeš řešit války?“
„to nevím“
„sakra, kolikrát jsem ti to říkal? povodeň, hochu, povodeň!“
„aha“
„dál, jak je sjednotíš?“
„…a co když budou válčit třeba na vorech?“
„ne, já to vzdávám, vezmi si aspoň tohle“
„co to je?“
„to je ukulele, dá se s tím chodit po vodě, blbečku“
„aha“
Fuj, to byl ale sen. Každý malý dítě ví, že ukulele neumí chodit!
Začalo jaro a já se zase zbláznil. Nejenže jsem přestal psát povídky o chlastu a děvkách, taky jsem začal psát povídky pro děti. Zkoušel jsem se tak vrátit do svých mladých let, kdy všechno bylo v pohodě, ema měla svoje maso a máma jí mlela, ještě před tím obtahovala vzorové a z písanky a ještě předtím jsem obtáhl eminu mámu, protože mlela něco o mísách. Ema mě semlela. Už jsem nechtěl vyčnívat z davu, ve svých devatenácti letech jsem chtěl jen spokojeně dožít a nechat se rozmazlovat televizní stanicí, která nás všechny rozmazlila, uvedla do strachu, pak nás uklidnila a abychom to brali vážně, ukázala zvířátko na konec. Jaro je svině, než jsem stihl něco napsat, tak jsem myslel zas na něco jiného, podle toho taky vypadaly ty věty. Tenhle odstavec si po sobě nepřečtu. Ani ten další.
V lese bylo ticho a na orosený mech tvrdě dupla srna. Povídá skřítkovi stojícímu na kmeni padlého stromu – ne, ne, tohle je moje území zlý skřítku, co si vůbec dovoluješ stát mi na kmeni mého padlého stromu? Skřítek se zatahal za kouzelnou bambuli a v tu ránu zmizel. Srna sundala kopýtko z oroseného mechu a se zadostiučiněním odešla zpět do hlubokého lesa. Život v lese se vrátil do normálních kolejí, ale hodný mech se jizvy po kopýtku jen tak nezbaví.
„to myslíš vážně?“
„proč ne, děti to budou žrát“
„poslyš, Václave, já vím, čím sis vším prošel, jo, ale jestli tohle chceš vydat, tak to ses musel snad úplně zbláznit“
„chceš říct, že je to špatný?“
„jo. co špatný, je to hrozný. nemá to ani hlavu ani patu. přijde mi, že jsi to psal na tripu. ani to ne, kdybys to psal na tripu, tak to má alespoň nějakej děj, nebo prostě něco. nezlob se na mě, ale tohle je hovno“
„hm, tak díky“
„nemáš zač, přijď zase, až napíšeš něco o chlastu a kurvách, to mě bavilo“
„jo, tak ahoj“
Nalil jsem si sklenici mléka a sedl si do křesla u okna. Přemýšlel jsem, co jsem četl za mlada a co mě bavilo. Foglar. Jasně. Kája Mařík. Asi i Donald Duck, ale musela tam být hračka. Myslím, že mě to bavilo. Dopil jsem mléko a zavřel okno.
„…tak a teď se na to budeš hezky dívat, ty sráči,“ řekl hodný školák kája mařík držící pistoli u mé svázané hlavy. Podíval jsem se dopředu a tam stál Donald Duck u svázaných rychlých šípů a začínal si sundávat triko.
„uhm, mmm, um,“ říkal jsem, když začínal nakládat jarku metelku. Uklidnil jsem se, když začal nakládat rychlonožku. To byl vždycky takovej jeliman.
Probudil jsem se zpocený jak myš. Fuj, to byl ale sen. Šel jsem k lednici a vytáhl nachlazený rum. Vzal jsem sklenici z linky a koukl se do ní. Na dně byl zbytek mléka. Zamyslel jsem se, kde jsem mohl za poslední tři měsíce přijít k mléku. Vypláchl jsem jí, nalil si rum a dopustil vodou. Otevřel jsem okno, sedl si do křesla a sklenici zpola vypil. Třeba jednou napíšu hezkou pohádku, pomyslel jsem si.
