Na straně jedné notně špinavé ulice stojí prodejná žena, děvka, chcete-li. Věkově kousek pod 40, ale postavou i v obličeji velmi pohledná, oblečena dosti vyzývavě, spoře, nikoliv však lacině. Stát ale dlouho nevydrží a po chvíli pokleká a snaží se spíš symbolicky zakrýt svojí nahotu. Ruce spojené k modlení, v očích rozpaky a hledí k nebi. Najednou si uvědomuje, že její rty začínají podvědomě mumlat prosebná slova. „Bože můj, v životě jsem poznala spousta mužů, dávala jim bez kouska studu vše, oč si řekli. A dělala jsem to pro vyvolání vlastní rozkoše, pro ukojení své nezvladatelné touhy, která mi dala přírodou dána v tak nestaštném množství. V blaženosti hledala jsem lásku. Ano, rozkoš jsem poznala, však lásku a cit žádný. Dnes nejsem schopna milovat muže. S kým se mám milovat, když s muži nemůžu? Prosím, sejmi ze mě tíhu, která mi byla vsunuta do mého těla. Ukaž mi, co je láska. Nauč mě milovat lidi.“

Na druhé straně ulice nervózně postává farář, Kristovi roky. Vzápětí začíná ze sebe strhávat šaty, které jsou symbolem jeho cesty životem. Obnažuje se a zbavuje se tak roucha, které bylo tak dlouho součástí jeho bytí. Je vidět i jeho ztopořený úd, dost trpký pohled na muže jeho postavení právě v takové situaci. I on hledí k nebesům a skrze zatnuté zuby zlostně cedí. „Ó můj Bože, až doposud jsem spojil svůj život s vírou v tebe. Šel jsem cestou, kterou jsi mi určoval ty. Sexuálním potřebám svého těla jsem se bránil. Ano,  naučil jsi mě bezmezně milovat lidi, otevírat svojí náruč každému, kdo to potřebuje. Lidé mi ale tuto laskavost neoplácí, posmívají se nejen mě, ale především tobě. Můj pane, lidé ztrácejí cit a lásku, honí se za mamonem a pozbývají tak všeho, co s nich činí stvoření tak vyjímečné. Všichni žádají odpuštění, pokat se však nechtějí. Už nedokážu milovat každého, nauč mě prosím pohrdat lidmi.“   

Přesně uprostřed této ulice utrpení a nářků sedí  na lavicče trhan. Opilec, který spočinul na svém trůnu, protože nadlidské množství alkoholu kolující v jeho krvi mu prostě nedovoluje vstát. V puse bohemským způsobem vložen nedopalek ubalené cigaretky, v ruce flaška nejlevnější vodky, obsahem prázdná, právě spořádaná, přehlédneme-li pár kapek, sotva na jeden doušek. Stařík je tedy v pohybu dosti omezen, jeho smysly jsou však schopny vnímat tu velkolepou show, kterou mu pro tuto noc nabízejí farář s kurvou, herci života, oba přemýšlející o dernieře. Pijan je velmi zaujat představením, chvíli pozoruje ji, pak zas jeho a začíná přemýšlet o tom, jaká je jeho rolička v této hře života. „Asi bych měl zasáhnout, pomoci jim. Je to moje povinnost?! Ale komu dřív, kdo je z nich na tom hůř? A jsem vůbec hoden vykonat takovou pomoc? Bylo by to správné? Snad to zvládnou.“ Není si jist.

Ještě nějakou chvíli je oba pozoruje a pak se konečně rozhodne. Pokouší  se vstát a s velikým nadšením zjištuje, že je schopen dokonce i chůze. O dalším jeho konání již není třeba pochybovat. Pro dodání odvahy tedy dopíjí poslední krůpěje vodky a odchází shánet další chlast, neboť mu právě došel.

A co na to všechno říká Bůh? Vidí to, či nevidí? Je tu, či není? BŮH VÍ?